COOLna

Film Je to jenom tvoje vina zpracovává témata vzájemného soužití ženy a muže, toxické maskulinity a domácího násilí, které ročně vede k usmrcení 30 tisíc žen po celém světě. „To číslo zůstává přibližně stejné už padesát let. Snažila jsem se pochopit, jak je možné, že to jako společnost akceptujeme. Byla jsem naštvaná a brala jsem jako svou povinnost o tom vyprávět,“ říká režisérka Coco Schrijberová, která ve svých dokumentech využívá silný vizuální jazyk i neotřelé úhly pohledu.

Tentokrát se dívá na násilí v partnerském vztahu očima tří žen, které pro únik z trýznivého vztahu zvolily mezní řešení – vraždu. Skrz surový vizuální styl se snaží divákovi zprostředkovat pocity a pohnutky hlavních protagonistek. Přestože dokument sám působí vyváženě, při rozhovoru je režisérka spíše na straně žen a zastává kontroverzní postoje, které budou pro část veřejnosti nepřijatelné. „Společnost má tendenci odsuzovat naše činy. Ale jsou situace, kdy si člověk musí vybrat, jestli přežije on, nebo ten druhý. Tyhle ženy v sobě našly sílu ignorovat společenské normy a daly si svolení ke svobodě,“ myslí si nizozemská režisérka.

Sehnat do dokumentu protagonistky, které byly usvědčené z vraždy svého partnera, nebylo podle Schrijberové snadné. Jakmile je ale potkala, byly otevřené podělit se o svůj příběh. „V Itálii jsem mluvila s pětadvaceti ženami, které zabily svého manžela. Překvapilo mě na nich, jak byly vyrovnané s tím, co udělaly. Nebyly na sebe pyšné, ale zároveň se za to nestyděly,“ říká režisérka a pokračuje: „Kdyby člověk žil pět nebo deset let ve strachu a násilí, nesebral by nakonec odvahu a nebojoval by o svůj život?,“ ptá se.

Hlavními protagonistkami se v dokumentu stává Nizozemka Rachel, Italka Rosalba a Finka Laura. Každá z nich pochází z jiné sociální vrstvy společnosti, všechny ale pojí stejný osud i evropský kontinent. „Naše společnost má takové předsudky, že kdyby byly hlavní hrdinky z Mexika nebo Afriky, řekla by si, že se jí to netýká. Nemělo by to smysl. Chtěla jsem ukázat, že násilí ve vztazích je hluboce zakořeněný problém i ve vyspělých zemích světa. Děje se to všude, včetně třeba Skandinávie, kde je každý trochu chladný a rádoby v pohodě,“ líčí Schrijberová.

Rachel, Rosalba ani Laura při osobním kontaktu nepůsobily jako ženy schopné vraždy. „Je-li v sázce život, zvolím si ten svůj,“ zaznívá v dokumentu. Mentální rozpoložení protagonistek Schrijberová odráží v dlouhých, klidných záběrech a kombinuje je se syrovou atmosférou okolního prostředí, které divákům pomáhá pochopit, jaké to je, žít nenaplněný sen o lásce. Všechny situace a doprovodné záběry jsou autentické a děly se v reálném čase, včetně práce úklidové firmy, která v jedné z domácností čistí skvrny od krve.

„Práce na filmu mi trvala čtyři roky. Nechtěla jsem, aby působil hystericky, protože ty ženy samy o sobě nejsou hysterické, jsou velmi klidné. V Nizozemsku jsem měla kladné recenze, ale vím, že snímek není pro každého,“ popisuje dvaašedesátiletá filmařka, která dokumentem zároveň odpovídá na to, proč miliony žen zůstávají v násilných vztazích a proč je pro ně těžké odejít.

„Štvalo mě, když se i mí blízcí přátelé, kteří mají nějaké morální hodnoty, automaticky ptali: ‚A proč prostě neodešla?‘ Když má člověk hodně peněz a může vzít své děti někam na chatu, je to jiná situace. Ale většina lidí nemá druhý dům na venkově. Zároveň, ten muž, kterého se žena snaží opustit, není nějaký pitomec z nočního baru. Tohle je láska jejího života a často i otec jejích dětí,“ vysvětluje.

„Když jsem matce řekla, že mě na hřišti mlátil kluk, odpověděla: ‚To proto, že se mu líbíš‘,“ říká v dokumentu jedna z protagonistek, čímž Schrijberová upozorňuje na hluboce zakořeněný sociální konstrukt o genderových rolích.

„Ženy nevraždí z afektu, jak si všichni myslí, ony to dopředu velmi důkladně promýšlejí, protože nemají tolik fyzické síly jako muži. Současná legislativa tak na ženy nahlíží jako na chladnokrevné vražedkyně a od toho se odvíjí i vysoký trest. Existuje studie, která ukazuje, že muži, kteří ve stejné situaci zabili ženy, dostanou menší trest, než je-li tomu obráceně,“ vysvětluje Schrijberová.

Všechny tři protagonistky se časem musely samy vyrovnat s tím, že v očích společnosti nejsou oběťmi, ale monstry, jež zavraždily své partnery.