COOLna

Podle Zprávy o světové migraci za rok 2022 hostí Evropa přibližně 87 milionů migrantů. Téměř 10 milionů pracovníků v Evropě nejsou občané EU, část z nich přitom spadá do kategorie „nezbytných“.

Pracovníci z většiny světa mohli být k migraci dotlačeni při hledání práce. Po jejich pracovní síle je na evropských trzích navíc poptávka. Stejně jako v případě většiny vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem se však nejedná o zcela symbiotický vztah.

V Evropě a Střední Asii se dohromady 4,1 milionu lidí nachází v nedobrovolném pracovním poměru. V Srbsku byli indičtí dělníci nuceni organizovat veřejné protesty kvůli nevyplaceným mzdám. (Dělníci z Balkánu jsou zase diskriminováni, když odejdou za prací do západní Evropy). V Itálii páchají zemědělští dělníci sebevraždy. Migrující dělníci ve Španělsku žijí v místech s „mnohem horšími podmínkami než v uprchlickém táboře, bez tekoucí vody, elektřiny a hygienických zařízení“. Ženy, které odešly pracovat jako hospodyně do domů diplomatů ve Švýcarsku, musely proti vysoce postaveným šéfům podávat žaloby pro nátlak a obchodování s lidmi.

Tato utlačovatelská struktura existuje nejen v tradičních továrnách a na farmách, ale také v on-line světě platforem a „gig“ ekonomiky. V Německu může firma nabízející úklidové služby nabízet nižší ceny než všichni ostatní a ještě profitovat z pracovníků, které najímá. Na druhou stranu pracovníci fungují izolovaně jeden od druhého a mají jen malou nebo žádnou vyjednávací sílu.

Proč tedy lidé ze zemí globálního Jihu stále migrují za prací do Evropy? Pro mnohé z nich to není volba z radosti. Vedou je k tomu klimatické katastrofy, politické spory, pronásledování menšin a nezaměstnanost v místech, kde žijí. Například míra nezaměstnanosti v Indii byla ještě před pandemií na 45letém maximu.

Zkorumpované vlády sice mají svůj díl viny na špatných ekonomických situacích jednotlivých zemí, zároveň ale nelze přehlížet ani koloniální stín drancování přírodního bohatství a současný extraktivismus vůči stejným zdrojům ze strany již privilegovaných států. A po celém světě existuje mnoho případů politické nestability (vezměme si pokračující chaos v poválečném Iráku), za kterou stojí zájmy globálního Severu.

Ti, kteří by v zemích globálního Jihu mohli přežít se svým příjmem, ale rozhodli se překročit hranice, láká starý sen o „lepším životě“: důstojné mzdy, důstojné pracovní a životní podmínky, rovná práva. Některé indické migrantky, s nimiž jsem hovořila přiznaly, že život v zahraničí není snadný. Svěřily se však, že si jich rodiny – byť někdy neochotně, váží jako živitelek a nevnímají je pouze jako přítěž, kterou je nutné provdat.

Muži pak hovořili o vyšším statusu, kterému se doma těší ti, jejichž rodinní příslušníci pracují v zahraničí. Pro ty, kteří bojují s třídní, kastovní a náboženskou diskriminací, má takové společenské přijetí ze strany jejich komunit velký význam. Nakonec, jak říká básník Nissim Ezekiel, „domov je místo, kde musíme shromáždit milost“.

Nedostatek pracovních sil v Evropě je důvodem k tomu, aby region nastavil nová pravidla ve vztahu k migrujícím pracovníkům. Změnu by však neměly určovat pouze ekonomické důvody, ale také humánní principy, jako jsou svoboda, rovnost a důstojnost.

Složité vízové procesy zaměstnávajících států vyžadují revizi. Neprůhledný systém zdánlivě zve zahraniční pracovníky, aby z nich nakonec dělal oběti nelegálních agentů (v domovských i hostitelských zemích), kteří jim usnadňují migraci, ale zároveň vybírají tučné „poplatky“, které si pracovníci nemohou dovolit. Aspirující migranti se tak dostávají do dluhového otroctví, které může být později umocněno krádeží mzdy.

Také neznalost jazyka hostitelské země činí pracovníky mimořádně zranitelnými vůči vykořisťovatelským zprostředkovatelům a brání jim vyhledat legální pomoc. Pracovníci se také mohou skrývat, protože se obávají, že jim chybí kompletní dokumentace pro práci v Evropě. Nekalé praktiky přitom mohou bez obav oznámit jen tehdy, když vědí, že jejich status migranta nepovede k sankcím. Tato obava jim může dokonce bránit i ve vyhledání nezbytné lékařské pomoci.

Pro plnohodnotnou integraci migrantů do společnosti hostitelských zemí by mělo být na státní a místní úrovni vyvinuto více iniciativy, jak to v roce 2022 doporučila Rada Evropy. Včetně jazykových kurzů a programů pro vytváření povědomí pracovníků o jejich právech. Ve „společných základních zásadách“ dohodnutých již v roce 2004, Evropská unie uznala integraci jako „obousměrný proces“, místo aby veškerou tíhu přenášela na migrující pracovníky.

Chaplinův film Moderní doba nám ve scéně, kde krmicí stroj slibuje eliminovat obědovou pauzu a zvýšit produktivitu, připomíná důležitost státních zásahů. Aby majitelé firem, kteří se zabývají „snižováním režijních nákladů“, nedehumanizovali dělníky, kteří jsou vnímáni jako pouhé mechanické ruce.

Pro registrované firmy je třeba zavést striktní pravidla a pak pravidelně kontrolovat jejich dodržování. Pokud jde o „gig“ a neformální pracovníky v digitální ekonomice, je třeba urychleně zavést regulace. Již nyní některé platformy tvrdě lobbují proti takové legislativě.

Mnoho migrantů pracuje v atmosféře strachu, v níž pravděpodobně ani nezjistí, kdo je zneužívá. Rozhovory s nimi proto neodhalí vše. Při zkoumání jejich životních a pracovních podmínek mohou pomoci častější neohlášené kontroly. Inspektoři musí být vnímání jako ti, na něž se lze obrátit s žádostí o nápravu, nikoli jako lidé, před kterými je nutné utíkat. Odbory mohou fungovat jako most mezi zaměstnanci a státními úředníky.

Pro migrujícího pracovníka je obvykle bezprostředním kontaktem náborový agent nebo smluvní partner. Když se odhalí případy zneužívání, nesmí se stávat, aby se mohl ten, kdo pracovníka najal či mu práci zprostředkoval, skrývat za nevědomost, ale musí být přiveden k odpovědnosti.

Společnosti působící v jedné zemi mohou být registrovány v jiné zemi. Již nyní se hodně přetřásá, jaké jsou povinnosti zaměstnavatelské země a kdy by měla domovská země zasáhnout, aby ochránila zájmy pracovníků. Případy korporací se sídlem v jednom regionu, které mají vedení v jiném a jsou propojeny s několika dalšími společnostmi, tento zmatek ještě více prohlubují.

Když se někteří pracovníci odvážili ozvat, nedokázali zjistit, komu adresovat své stížnosti. Pracovníci, kteří se snaží uživit nemohou těmto právním problémům čelit sami: potřebují bezplatnou nebo levnou právní pomoc.

Báseň Warsan Shiry „Domov“ začíná:
Nikdo neopouští domov,
ledaže domov je jako tlama žraloka.

Pracovníci z většinového světa, kteří opouštějí domovy svých předků, zaplnili kvůli řadě problémů volná pracovní místa v Evropě. Nedostatek pracovních sil na celém kontinentu by se však mohl dále prohlubovat, pokud migrující nenajdou pracovní místo, kde by sliby o spravedlivé a včasné mzdě, bezpečnosti, zdraví a právech byly nejen vyřčeny, ale i naplněny.

Ankita Anand