COOLna

Poslankyně Nováková považuje za úspěch, když se jí podaří rozplakat batole. Podle některých odborníků je však možné komunikovat s dětmi i bez násilí. Pomocí slov.

Doporučil jsem vychovávat děti jako psy. V kynologické komunitě je totiž považováno za standard, že pokud chcete mít psa, který je sebevědomý, rád se učí, je vychovaný, nebojácný, ale současně ne agresivní, nemůžete ho při výchově bít. Přece jen takové štěně s papíry stojí mnohdy desítky tisíc korun a kdo to se psem myslí vážně, nezruinuje si takový poklad násilím.

To si lidé z nějakého důvodu stále nechávájí pro své děti. Samozřejmě ne všichni, ale bohužel stále většina. Přiznejme si, že v Česku není zas takovým překvapením, že zde lidé mají radši psy než děti či lidi vůbec. Máme nejspíš přísněji regulováno zacházení s drůbeží i skotem. Fyzicky nelze trestat ani vězně.

K tématu násilí ve výchově nás vrátila poslankyně Nina Nováková, která patří i v rámci lidovců ke konzervativním extrémistům. Její pošramocená mysl přinesla na světlo světa termín „fyzický korektivní kontakt“, což je konzervativní newspeak pro mlácení dětí.

Novákovou zaktivizovala novela občanského zákoníku, ve které má být vedle jiných věcí ustanovení, že tělesné trestání je nepřijatelné. Poslankyně si však neumí představit, jak by bez násilí mohl s dětmi kdokoli komunikovat. Přece jen, takové dítě není pes, abyste na něj jen tak mluvili, něco mu ukázali nebo snad dítě zkoušeli pozitivně motivovat.

Napsat do zákona, že se děti nesmí mlátit, jde podle Novánkové „proti slušným milujícím rodičům.“ Skoro se bojím pomyslet, co dalšího tato poslankyně zaměňuje za lásku.

Podle Novákové je v pořádku například mlátit i ty úplně nejmenší: „Skoro všechny dvouleté děti mají plenkové kalhotky, takže to ani necítí,“ vysvětlovala svůj koncept „násilím k slušnosti“. Nicméně současně varuje, že se to s tresty nesmí přehánět. Bohužel ne kvůli zbytečnému utrpení: „Když to dělám pořád, tak by si na to dítě zvyklo, a nemá to vůbec žádný účinek.“ Nováková je nejspíš smutná, když se jí kojenec pod rukama nerozpláče.

Svůj svébytný výklad pak rozvíjela v rozhovoru, kde třeba varovala, že „nesmíme pořád upozorňovat na excesy či příšerné týrání.“ To zní trochu jako základní poučka katolické církve v případě stále nově se vynořujících případů zneužívání dětí a mladistvých kněžími.

Zatímco o týrání poslankyně slyšet nechce, sama je slyšet až zbytečně moc: „Hlavně vůbec nesouhlasím s názorem psychologů, že nefunguje plácnutí přes zadek. Nebo že nefunguje, když plácnete přes ruku, pokud dítě někam sahá.“

Nina Nováková možná nesouhlasí i s tím, že by nefungovalo upalování žen na na hranicích. Faktem je, že fyzické tresty ve výchově zkoumá psychologie desítky let, máme k nim tunu studií a jejich výsledky jsou jednoznačné a zdrcující: fyzické tresty nejen nefungují, ale navíc děti poškozují. Metastudie z roku 2016 zkoumala výsledky studií tzv. plácání na zadek za předchozích 50 let. Srovnala 75 studií, do nichž bylo zahrnuto 161 tisíc dětí. 99 procent jich indikuje negativní dopady na děti. Mezi těmi jsou: nízká morální internalizace, agresivita, antisociální chování, externalizující problémy s chováním, internalizující problémy s chováním, psychické problémy, negativní vztahy mezi rodiči a dětmi, zhoršené kognitivní schopnosti, nízké sebevědomí a riziko fyzického týrání ze strany rodičů a tak dále.

Podle Novákové musíme rozlišovat mezi nějakým tím plácnutím a týráním, přičemž slyšet nechce ani o jednom. Výzkumy však dokládají, že problémem je veškeré násilí vůči dětem bez ohledu na jeho intenzitu nebo jak eufemisticky ho nazveme.

Výzkum z roku 2021 například zkoumal proměny dětského mozku v reakci na naplácání na zadek. Ukázalo se, že reakce jsou podobné jako v případě reakcí na týrání. Dochází nebo může docházet k trvalým fyziologickým změnám mozku, kdy dítě má později tendenci častěji detekovat v druhých lidech potenciální hrozbu. To také znamená, že se s tím daný člověk bude potýkat možná po zbytek života. Jen proto, že se někomu nechtělo něco vysvětlovat a dal raději dítěti „výchovnou“.

Chápu, že paní Novákovou tyto „psychologické názory“ rozčilují. Věc se má totiž tak, že neexistují důkazy, že by mlácení či plácání dětí, ať už batolat přes plenu či bez ní, jakkoli fungovalo. Naopak stále roste počet důkazů, že fyzické tresty člověka devastují. A to takovým způsobem, že jednoho dne může ve Sněmovně požadovat vyškrtnutí prosté věty, že fyzické tresty do výchovy nepatří, z občanského zákoníku. Nebo se bude zamotávat do podobných konstrukcí jako Nováková.

„Když batole plácnu přes zadek, který je nejméně citlivá část těla, ani to skoro neucítí. Pokud vidím, že se ode mě pak odvrátí nebo větší dítě uteče, vím, že jsem překročila hranici.“ Zjevně není problém v dětech, ale v poslankyni Novákové. Ta, dokud nevidí pláč a slzy, netuší, jak se ona druhá bytost v jejích spárech cítí. Nejspíš i bagr v kamenolomu má v té obří ocelové hydraulické lžíci více citu a empatie než Nina Nováková.

Podle výzkumů fyzické tresty nejčastěji používají ti rodiče, kteří je jako děti sami zažili. Pokud jste rodič, máte jedinečnou možnost tenhle bludný kruh reprodukce násilí přetnout a navždy ukončit. Jednou s tím budou vaše děti machrovat mezi vrstevníky. Jednou díky vám možná vychovají další děti bez násilí. Jednou možná budeme žít v lepším světě, v němž lidé s empatií bagru nebudou sedět ve Sněmovně, ale tam, kam patří – na dně kamenolomu mezi šutry. Mezi svými.

Stanislav Biler