COOLna

Česko má nejnedostupnější bydlení v Evropě. Developeři se smějí. Lidé trpí. Politici ordinují osobní odpovědnost, zatímco sami si privatizují obecní domy a byty. Řešení přitom existují, jedno připravil dokonce i vládní NERV.

Bydlení je problémem skoro každé evropské země, ale jen Česko se dokázalo probojovat na samý vrchol v jeho nedostupnosti. I bez německých platů jsme Německo předehnali a s ním celou Evropu. S nedostupným bydlením se dá zápolit různě, Česko však zvolilo cestu naprosté pasivity. Situace došla tak daleko, že dokonce i věcná analýza a umírněný návrh opatření z pera vládního NERVU působí bezmála jako revoluční pamflet. Ale popořadě.

Několik let v řadě platí, že je na tom Česko s dostupností bydlení nejhůře. To znamená, že v Česku potřebujete více než třináct ročních průměrných platů na koupi průměrného sedmdesátimetrového bytu. To nemají nikde. Takovým Dánům stačí něco přes pět ročních platů a můžou se stěhovat do vlastního. Kdyby tedy chtěli, protože vlastní bydlení je mantrou především v naší části Evropy.

Podobně kriticky se to má ale i s nájemním bydlením, jehož ceny v posledních letech raketově rostly. Už více než deset let se dramaticky rozevírají nůžky mezi růstem ceny vlastního bydlení, nájmů a růstem platů, kdy platy nestíhají sledovat růst cen bydlení. Nicméně Česko je známo jako země tichého protestu. V této zemi lidé raději umrznou na ulici nebo dají developerům ledvinu za kus igelitu nad hlavu, než by se ozvali, že by se se základní lidskou potřebou, jakou střecha nad hlavou prostě je, mělo něco dělat.

Ostatně k tomu přispělo několik jevů. V Česku okolo tří čtvrtin lidí bydlí ve vlastním, takže je toto téma příliš netrápí, ale naopak je pro ně důležité, aby politici zvýhodňovali postavení současných vlastníků. Výsledkem jsou třeba mizivé daně z nemovitosti, zrušená daň z nabytí nemovitosti či zrušená dědická daň. 

Současně zde zakořenila teze, že bydlení je každého soukromá věc. Poté, co si podstatná část společnosti zprivatizovala obecní bydlení, zapomněla, že tyto nemovitosti kdysi postavil stát či města a obce. O tuto amnézii spolu s individualistickým étosem pečují dále politici, média, ekonomové a další experti. Ustálilo se přesvědčení, že dostupnost bydlení souvisí prakticky jen s úrokovými sazbami hypoték, plus se ještě trochu zaskuhrá na téma nepružného stavebního zákona a stavebního řízení. Tím veškeré požadavky vůči státu končí. A to jsou z toho ještě úrokové sazby vyjmuty, coby věc mezi nebem a zemí.

Tento mix víry, amnézie a představy, že se nedá s ničím nic dělat nás přivedl na samý vrchol nedostupnosti bydlení. V Česku vláda nechala několik let Bartoše připravovat mělký zákon o podpoře sociálního bydlení, aby jej po vyhazovu koaličního partnera z vlády ODS poslala ke dnu. Přece jen tato strana se soustředí spíše na to, aby chudým a ohroženým problémy vyráběla, ne je řešila. ODS ostatně vybudovala svou stranickou identitu na privatizaci obecních bytů do rukou členů strany a všech příbuzných a známých.
V Brně máme například detailně popsáno, kdo, kdy, jak a za kolik vyšmelil jaký městský byt či celý dům. Týká se to i těch nejvyšších členů strany, jako je primátorka Vaňková, která podle všeho pobírala milionové úplatky, jejího náměstka Kerndla či současného ministra spravedlnosti Pavla Blažka.

Stejná primátorka pak zařízla projekt Housing First, který měl pomáhat lidem bez domova, protože nějakým feťákům ona pomáhat nebude. Řekla doslova: „Projekt zabydlování bezdomovců bych zcela jistě nepodporovala. Z velké většiny jde o drogově závislé osoby, o lidi, kteří mají například tendence k sebevraždám.“ Ano, lidé bez bydlení můžou nakonec spáchat sebevraždu, protože nemají kvůli politice města kde bydlet. Politické elity řeší dostupné bydlení pouze v případě, kdy se to týká jich samotných. Ostatním ordinují osobní odpovědnost.

Nicméně ne všichni jsou z nedostatku bydlení smutní. Díky němu mají developeři brutální zisky z každého prodaného metru, kdy mohou beztrestně odírat všechny ty, kdo bydlet musí, nemají kde a zaplatí skoro cokoliv. V médiích tak můžete číst hromady vyjádření developerů, kteří bez jakýchkoliv obav informují, o kolik další rok zase zdraží lidem bydlení. Defacto vyhrožují, že bude ještě hůř. Když ČNB oznámí snížení úrokových sazeb, a tedy zlevnění hypoték, už druhý den developeři vysvětlují v médiích, že přesně o tolik zvednou ceny. Aby nikdy nic pro nikoho nezlevnilo.

Celá teze o osobní odpovědnosti každého za své bydlení naráží na situaci, kdy na jedné straně je člověk žebrající o hypotéku, na druhé developer s miliardovým rozpočtem a uprostřed spekulanti a investoři, kteří ceny šponují nahoru, aby měli kam uložit peníze. Máme ještě štěstí, že nelze coby investici jen tak skupovat zásoby pitné vody nebo vzduchu. Ještě hůř jsou na tom snad jen nájemníci, kteří nemají žádná práva, smlouvy na rok, neustále jim hrozí ztráta bydlení a do toho se rozmáhá byznys firem, které byty spravují a nájemníky regulérně šikanují.

Přesto i v Česku existují návrhy, které si uvědomují, že bydlení není mystérium, ale věc lidí, a stát svou politikou může ovlivnit jeho dostupnost i ceny. Takový materiál představil dokonce vládní NERV. Ten na 24 stranách přinesl poměrně komplexní návrh, jak s bydlením v Česku pohnout na všech úrovních.

Už jen popis problémů v této analýze je zdrcující: výstavba ve velkých městech nestíhá. Stát či obce vlastní minimum bydlení, jen 3,6 procenta, zatímco evropský průměr je osm procent. Neziskové poskytovatele bydlení v Česku nemáme vůbec, zatímco v zemích jako Rakousko či Finsko kontrolují 10 procent bytového fondu. Obce nic nemotivuje k výstavbě dalšího bydlení, kdy sociální bydlení přehazují na stát, který chybějící bydlení řeší přes doplatky na bydlení, které směřují do soukromých kapes. To mimo jiné vytvořilo celý systém obchodu s chudobou a další problémy, které je nutné řešit jen proto, že jsme základní lidskou potřebu nechali řešit trh.

To vše pak podle NERVu vede k tomu, že lidé mají méně peněz, protože většinu utratí za bydlení. Stěhují se za prací nejméně v Evropě, protože tam, kde je práce, není bydlení. Chudší rodiny jsou v permanentní krizi a mladší lidé zase odkládají založení rodiny, protože nemají kde bydlet. Drahé a nedostupné je přitom bydlení vlastní i nájemní. Chybějící obecní a neziskové bydlení znamená, že ceny na trhu nikdo netlačí dolů a developeři tak můžou vesele ždímat celou českou populaci. Je to jen lichva v jiném obalu.

Ve skutečnosti se obchod s chudobou netýká jen chudých, ale skoro všech. První ždímou majitelé ubytoven, nižší a střední třídu zase developeři. Ti druzí se tváří slušněji, ale rozdíl mezi nimi není žádný. Jen s majiteli ubytoven se nedělají rozhovory do časopisů s křídovým papírem. Většinou.

Jak dále ukazuje analýza, většina podpory v oblasti bydlení směřuje přes podpory hypoték, odpočty úroků z daní nebo stavební spoření k bohatší části společnosti, konkrétně se jedná o 27 miliard korun. K chudší části Česka směřují jen drobné. Je to takový sociální systém naruby.

NERV navrhuje celkem dvanáct opatření ve třiceti krocích, jak situaci s bydlením v Česku zlepšit. Vedle dotažení stavebního zákona navrhuje také redukci stavebních úřadů. To mimochodem plánovala původní verze stavebního zákona, ale Fialova vláda to zrušila a zachovala současný stav, kdy máme stavebních úřadů stovky.

Z návrhů stojí za pozornost změna rozpočtového určení daní, aby byly obce motivovány k výstavbě bydlení. Zrušení všech podpor pro lidi s vyššími příjmy, jako je tomu dnes skrze odpočty úroků hypoték z daní nebo stavebního spoření, kdy ani jedno nijak nepřispívá ke zvyšování dostupnosti bydlení. Tyto prostředky doporučuje NERV investovat do výstavby a rekonstrukce obecního bydlení. Dále materiál hovoří o zvyšování motivace obcí řešit sociální bydlení.

Text řeší změnu daňového systému, aby byli vlastníci tlačení k pronajímání nemovitostí, a dále aby nebylo podporováno, jako je tomu dnes, krátkodobé pronajímání typu Airbnb, ale naopak dlouhodobé pronájmy. Ty pak řeší samostatně, aby konečně skončil v Česku rozšířený systém krátkodobých smluv typicky na jeden rok a nájemníci měli smlouvy na dobu neurčitou, jako je tomu kdekoli v civilizovaném světě běžné. Tomu se věnuje také Iniciativa nájemníků a nájemnic a jejich aktuální výzva požadující konec řetězení smluv na jeden rok a zajištění dlouhodobých pronájmů na dobu neurčitou.

V textu NERVU najdeme tak nevídané návrhy, jako například že by úkolem územního plánování mělo být zajištění dostupného bydlení. To by také ovšem mohlo znamenat, že by se města nesměla zbavovat všech pozemků, které rozdává či rozprodává do rukou vládnoucích politiků a spřátelených developerů. Takové Brno naposledy dalo Křetínskému nejlepší parcely v budoucí čtvrti výměnou za boudu na opravu autobusů. Můžeme si jen tipnout, kolik dostupných bytů Křetínský asi tak postaví. Ale zpět k NERVu.

Návrh se zabývá legislativním zakotvením neziskových společností, které by měly tak jako v jiných zemích budovat a poskytovat dlouhodobé a cenově dostupné nájemní bydlení. To není totéž jako když developeři staví mikrobyty a prodávají je za cenu vil s tím, že je to moderní a lidé už jinak žít nechtějí.

Dokud zde nebude existovat masivní nabídka bydlení od obcí a neziskových společností, budou to velcí investoři a developeři, kdo bude diktovat výši cen a tvrdit, že to levněji prostě nejde. Nakonec v Brně město nabízí městské byty za nájmy, které přesahují klidně třicet tisíc měsíčně, a ceny bydlení tak místo dolů, tlačí naopak vzhůru. Nicméně brněnští politici řeší úplně jiné věci, než jsou problémy jakýchsi lidí.

Návrh NERVu se dokonce zabývá cílenou podporou vysokoškolských studentů. Jak ukazuje analýza, finanční podpora studentů je v Česku druhá nejnižší v Evropě, což reálně znemožňuje lidem z chudších rodin studovat a znovu se tak betonuje reprodukce sociálních nerovností. Text jde tak daleko, že řeší i snížení daňové zátěže nízkopříjmových, aby měli prostředky na bydlení, nebo pomoc chudším regionům, aby zde lidé nebyli tlačeni k odchodu do center země.

Při čtení dokumentu si uvědomíte, jak je česká politika neuvěřitelně zamrzlá, zkostnatělá a dysfunkční. Umírněný materiál ekonomů působí skoro jako Komunistický manifest, ale přitom jen navrhuje politiky a opatření, které jsou běžné po celé Evropě. Na což text ostatně neustále odkazuje.

V Česku jsme zapomněli, že bydlení je věc veřejná a stát a obce se o něj musí starat. To, že bydlení neřešíme, umožňuje úzké skupině developerů a investorů nerušeně bohatnout, zatímco zbytku Česka přináší ekonomické a sociální problémy, které nakonec řešíme a budeme řešit úplně všichni. Místo dohánění Německa si budeme hloubit díry v kopcích a ti bohatší si možná našetří na kus lepenkové krabice.

Stanislav Biler, novinář, spisovatel a sociolog