COOLna

Posunutí hranice odchodu do důchodu na 67 let i pro lidi, kteří se živí manuální prací, často fyzicky náročnou, ukazuje na absolutní odtrženost elit od života obyčejných lidí.

Establishment miluje krásné věci. Krásně zpracovaný nábytek, Krásná a vytuněná auta, dokonale zpracované outfity s pohodlnými botami. Tyhle věci miluje. Ale v duchu opovrhuje všemi, kteří tyto věci vyrábějí. Výsledkem je důchodová reforma.

Narodíš se a hned abys byl takhle malinkej,
času je dost, ale tobě nedaj vůbec žádnej.
Z tý strašný bolesti začínáš bejt otupělej.
Bejt hrdina dělnický třídy je úžasný
A working class hero is something to be

To, na čem stojí naše civilizace a její zdravý rozvoj, jsou manuálně pracující lidé. To oni už po mnoho tisíc let vyrábějí věci, které zvyšují kvalitu života. Hledají drobná i větší zlepšení, jak dělat svou práci lépe a k potěšení více lidí. Jen nomenklatura si myslí, že za pokrokem stojí ona samotná, její náboženští myslitelé, lidé byznysu, politici.

Ale už když první teolog psal, koho je třeba nenávidět a milovat ve jménu jediného boha, kterého si vymyslel, psal to na pergamen inkoustem, který by nebyl, nebýt manuálně pracujících, kteří ho vymysleli i vyrobili.

Staří byznysmeni by se neobešli bez krásných lodí, které pro ně v loděnicích vyrobila armáda tesařů. Jen tak mohli dělat svůj výnosný byznys, vydělávat obrovské peníze třeba na únosech a násilí nebo na obchodu s otroky a otrokyněmi.

Politici, kteří si hráli pod antickým sluncem na vládu lidu, tak činili na agorách postavených zručnými otroky. Pocit, že všichni dělníci a dělnice jsou jen jejich nesvéprávné otrocké síly, jim bohužel zůstal dodnes. A tak v historických budovách parlamentu, vybudovaných generacemi zednických mistrů a jejich spolupracovníků teď vymysleli, jak se jejich potomkům, kteří už tedy nejsou otroky jako v antice, pomstít. A vymysleli důchodovou reformu.

Trápěj tě doma a řežou tě i ve škole,
sereš je, když seš chytrej, i když seš pitomec,
až se začneš ztrácet v těch jejich pravidlech.
Bejt hrdina dělnický třídy je úžasný
A working class hero is something to be

Nastavit odchod do důchodu na 67 let pro lidi, co se živí manuální prací, je výsměch. Je to experiment, který bude mít tragické následky, jako již tolik opatření proti pracujícím, která předvádějí pravicové vlády.

Netvrdím, že práce technických, hospodářských a řídících pracovníků je jednoduchá. Mí rodiče byli ekonomové a účetní a velmi dobře si pamatuji, kolik bezesných nocí a neplacených přesčasů strávili nad uzávěrkami či přípravou investic. Sám jsem řídil několik organizací, některé i s desítkami zaměstnanců, a nejsem si jist, jestli bych se k tomu chtěl od CNC strojů vrátit. Ale o tom tento spor není. Když vyplňujete excelovou tabulku a máte toho plné zuby, nikoho neohrozíte, když se trochu projdete, dáte si čaj, protáhnete se a promnete si oči. Tohle u pásu neuděláte, protože byste ho prostě celý zastavili. Jako manuálně pracující skutečně odpracujete osm hodin a o tu jednu nebo dvě přestávky, které během dne máte, jste v práci déle.  Ale i když nepracujete u pásu, nemůžete se prostě procházet po fabrice, popíjet při práci kafe, nebo si na chvilku odpočinout. Nejen, že zvedáte a překládáte těžké věci v nekončícím rámusu a v chemických výparech, ale celou tu dobu se musíte také neustále soustředit a nad svou prací přemýšlet, a ještě pečlivě dbát o svou bezpečnost, aby vám třeba stroj neutrhl ruku. Ti lepší zaměstnavatelé aspoň dovolí, aby si dělník vykouřenou cigaretu nebo chvilku na kafe směl napracovat, ale většinou spíše ani to ne.

Většinou musíte co nejkvalitněji a nejrychleji odvést svou práci, protože na ni čekají další a nakonec vy, když potřebujete třeba nové díly na opravu topení před zimou nebo novou kuchyň. Je za tím mnoho odborné a při tom namáhavé práce.

To samé platí pro ty, co vaří nebo vás za mizerný peníz obsluhují v restauracích a hotelech. I pro zdravotní sestry, co se o vás dnem i nocí starají, když jste nemocní či nemohoucí. A po těchhle všech dnes naši politici, kteří bez přílepků a tří až pěti oprav nejsou schopni napsat jediný pořádný zákon, chtějí, aby pracovali až do 67 let.

A to ani nemluvím o tom, jak to bude s řidiči, kteří by po 65 letech měli mít zdravotní prohlídky, aby mohli jezdit. Ale zaměstnavatel po nich bude chtít, aby nakládali zboží pro potěchu všech, v horku léta i ve sněhové vánici. Jak moc těžká může práce být a jak je ještě mnohem těžší ji dělat, když tělo stárne, se snad ani popsat nedá. Kdo nemá aspoň trochu empatie, stejně si to nedovede představit.

Mučej tě a strašej ňákejch dvacet let,
a pak čekaj, že si kariéru vybereš,
i když seš vyklepanej, už z toho nemůžeš.
Bejt hrdina dělnický třídy je úžasný
A working class hero is something to be

Arogance politiků placených oligarchy je nekonečná. Lžou nám o neudržitelnosti průběžného důchodového systému a vymýšlejí stále další stupidnější systémy, které přihrávají peníze bankám a velkým nadnárodním skupinám. Přitom není nestabilnější systém než ten, který je postaven na investicích do soukromého sektoru. Každý rok jsme svědky úpadků důchodových fondů, kdy příjemci přicházejí o dvacet až sto procent svých naspořených peněz. Proti tomu zůstává systém postavený na sociálním pojištění – v některých zemích podpořený dalšími daňovými výnosy, tím nejstabilnějším.

Ale to znamená, že politická reprezentace se musí starat, aby tento systém fungoval a nebyl rozvracen ze stran velkých zaměstnavatelů, bank a investičních fondů. Ti jediní totiž na soukromém důchodovém pojištění vydělávají. Šéfové důchodových fondů peníze pracujících investují do svého kapitálového podnikání s nadějí (většinou lichou), že se příjmy těchto investic budou neustále zvyšovat. Místo toho jen bohatí bohatnou a střadatelé přicházejí o vklady.

POSIWID je jednou ze základních pouček kybernetiky. Její význam je, že smyslem systému je to, co dělá. Není žádný důvod se domnívat, že jeho smyslem je to, co se mu stále dělat nedaří. To platí v přírodě, ve společnosti i v managementu. A platí to i o důchodech. Smyslem průběžných důchodových systémů dlouho bylo, aby lidé měli alespoň minimální zabezpečení na důstojné stáří. Smyslem privátních důchodů je to, aby vydělávali kapitáloví žraloci a jejich zisky platili naivní střadatelé na důchod. Smyslem nové důchodové reformy je připravit zaměstnance, a především ty manuálně pracující o zbytky zdraví a možnost užít si důstojně důchodový věk.

Cpou do tebe víru, sex a televizní brak,
myslíš, že seš chytrej, svobodnej a neznáš třídní tlak,
ale furt seš kurva póvl, říkám ti, je to tak.
Bejt hrdina dělnický třídy je úžasný
A working class hero is something to be

Když jsem si zkusil vypočítat důchod podle nové metodiky, zjistil jsem, že se čtyřmi, myslím celkem dobře vychovanými dětmi, budu mít po třech letech práce navíc o tisícovku měsíčně míň. I tohle je dobrá zpráva, tedy hlavně pro byznys, který vydělává na tom, že dře zaměstnance z kůže.
Diskuzi o reformě ovšem neprovázely žádné nepokoje nebo generální stávka, jak by velel zdravý rozum. Odboráři se omezili na sbírání podpisů pod petice.
Média hlavního proudu to nezajímalo, protože jejich zaměstnanci, byť často jen OSVČ ve švarcsystému, věří, že tam budou popíjet kávu z firemního automatu až do sta let, jen když budou psát a říkat, co se vládnoucímu establishmentu hodí.

No a čeští zaměstnanci jsou již tři dekády zvyklí nechat na sobě štípat politické dříví, kterým nomenklatura přitápí pod kotel třídní nenávisti. Hned po převratu se nově vylíhlá prorežimní vrstva obula do manuálně pracujících. Platy v dělnických profesích začaly stagnovat a na každý oprávněný požadavek po zlepšení, poslouchali dělníci a dělnice stejnou odpověď. Měli jste se líp učit a mohli jste dělat něco jiného. Nikdo neřešil to, kdo by asi dělal ty práce, na kterých naše existence stojí. A to skutečně není vyplňování výkazů, design ani management. Nebo nedej bože vytváření megahoaxů v médiích a v televizi.

Každá sebeoprávněnější stávka byla zesměšňována a odboráři představováni jako líní pobudové, kteří se za odborové příspěvky jedou do Prahy nacpat buřty hojně zalévanými pivem.
Nicméně nenávist k manuálně pracujícím měla i své absurdní podoby. Jako když devadesátková nomenklatura zrušila polytechnickou výchovu ve školách, aby se její děti náhodou nedotkly vrtačky, pilníku či hoblíku. Vybavení truhlářských a zámečnických dílen na základních školách v hodnotě mnoha milionů bylo zničeno. Totéž se stalo s odborným pracovním vzděláváním. Učňovské obory byly degradovány na nejnižší možnou úroveň za posledních dvě stě let. Učni místo vzdělávání tráví mnoho hodin jako pomocné síly ve fabrikách nebo jiných provozech, kde se naučí chápat jen to, že pro zaměstnavatele nemají ani hodnotu onoho pověstného kanónenfutru. Neblahé následky na sebe ovšem nenechaly dlouho čekat. Z pověstných zlatých českých rukou se stal jen pověstný český šlendrián a díky nezvládnuté péči o výchovu odborných dělnických sil, už ztrácíme pro investory zajímavost i jako kvalitní montovna.

Bohužel, kvůli této šikaně a mediálně-politické masáži se velká část manuálně pracujících, a to i těch s velkými odborovými centrálami, nechala bojovníky za práva vyšších a nejbohatších vrstev zahnat do kouta a přijala svou podřadnou roli.

Vykládaj ti, že pro tebe nahoře místo maj,
když se naučíš při sundavání druhejch usmívat,
jestli chceš patřit tam, co je ten jejich ráj.
Bejt hrdina dělnický třídy je úžasný
A working class hero is something to be
Jestli chceš bejt hrdina, zkus se mnou jít
Jestli chceš bejt hrdina, zkus se mnou jít

I ti nahoře dnes už zčásti pochopili, že manuální práce má svou hodnotu a zručnost není žádná dědičná vlastnost, ale komplikovaný vzdělávací proces. A tak nás devadesátková garnitura nabádala rušit zrušené a zavádět zavedené, totiž výuku dílen do škol. Kromě zkvalitnění zručnosti našich dětí jsou to krásné výdělky pro kamarády, kteří za daně pracujících nakupují to, co před dvaceti lety s velkou slávou vyhodili na skládku. Reakce ředitelů škol na obnovení dílen je často negativní. Pro polytechnickou výchovu je přitom přes devadesát procent rodičů, tedy i většina těch, kteří pro své děti žádné manuální profese neplánují.

Necháváme si tak unikat talenty jen proto, že dětem ze společenských vrstev, jimž rodiče nemohou nabídnout adekvátní zázemí, nabízíme jen mizerné učňáky s ubohou budoucností. Přitom máme mnoho příkladů, že i z dělnických vrstev vyrůstají talenty, které jsou (minimálně ekonomickým) přínosem společnosti. Mies van der Rohe byl vyučený kameník; Coco Chanel se vyučila a pracovala jako švadlena; Henry Ford byl strojní zámečník a John Lennon, jehož verše z písně Working Class Hero v překladu Jana Škroba provázejí tento text, se živil jako pomocný dělník. Ale nejde jen o ty, kteří měli to štěstí a dostali se mezi nejbohatší. Byli to a jsou statisíce odborně zdatných manuálně pracujících, kteří se zasloužili o rozvoj našeho průmyslu a služeb a navzdory neschopným politikům je stále udržují v chodu.

Důchodům neprospěje ani útočit na OSVČ a požadovat jejich vyšší zdanění. Dokud establishment zákonodárců radikálně neomezí nehoráznou praktiku zaměstnávání přes švarcsystém, je to jen další útok na skupinu, která je na tom ještě hůř. Udržitelnost dosud stabilního důchodového systému závisí především na růstu mezd. Ty jsou v Česku jedny z nejnižších v EU. To je první a nejdůležitější věc.
Místo aby politici jen brali nejchudším, musí zajistit řádný výběr daní, odvodů a pokut firmám, které neplatí. A zdanit majetek i kapitál. Zatím ale musíme spíš přihlížet tomu, jak politická nomenklatura odpouští svým kamarádům pokuty i platby a příjmovou složkou rozpočtu se moc nezabývá, nejspíš s očekáváním sponzoringu při příštích volbách.
Po takovém zdanění by bylo dost na to, aby manuálně pracující odcházeli do důchodu nejpozději v 62 letech, aby měli týden volna na rehabilitaci navíc, aby mohli do důchodu odcházet ještě ve stavu, kdy si ho ve zdraví užijí.
Ale to se samozřejmě nestane, pokud politikům a jejich šéfům z byznysu budeme posílat ponížené supliky či petice. Jediná možnost je se spojit, a to nejen na národní úrovni. Ne proto, abychom si na politicích něco vynucovali, ale proto, abychom tam měli takové zástupce, kteří budou pracovat pro zájmy pracujících lidí a nikoli nejbohatších oligarchů.

Tomáš Tožička, dělník.

Text vyšel s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.