COOLna

Nájemní dům na ulici Markéty Kuncové v Brně (tzv. Kuncovky) patří mezi místa, kde se odehrává obchod s chudobou. Proti praktikám, jako je vypínání teplé vody a elektřiny nebo přemrštěné doplatky za nájem, se rozhodli obyvatelé a obyvatelky domu postavit. Jejich boj za vlastní důstojnost zachytil dokumentarista Tomáš Hlaváček, který téma dostupnosti bydlení řešil už ve svém předchozím celovečerním filmu Bydlet proti všem (2021). Snímek Dům bez východu byl uveden na festivalu v Jihlavě, kde získal cenu pro nejlepší český dokument.

Již několik let zblízka pozoruješ situaci bytové nouze. Zhoršuje se dostupnost bydlení v Česku?

Zhoršuje. Mám pocit, že naše podmínky bydlení se paradoxně přibližují lidem v ubytovnách. Týká se to už i střední třídy, týká se to nás všech. Kultura nájemního bydlení je v Česku na nízké úrovni. Jistota bydlení je přitom pro život elementární. A není zde žádná politická vůle to řešit, ani omezit vliv kapitálu na tuto situaci. Témata jako prázdné a investiční byty by se měla řešit na prvním místě.

Existují sofistikované a neférové praktiky, jak vytvářet nejistotu nájemního bydlení. To jsou právě ty ubytovny. Nestandardní vztah nájemníka a pronajímatele je hrozivý a vede k tomu, že s lidmi v ubytovnách je zacházeno jako s komoditou. V některých ubytovnách se ženy prodávají k sexuálním službám nebo jsou nájemníci nuceně zapojeni do prodeje drog. Jeden z hlavních představitelů mého filmu, sociální pracovník Jan Milota, říká, že ubytovny jsou jen odrazem širší segregace romské menšiny, mezi niž patřila většina obyvatel Kuncovky. Máme zde generace odsouzené bydlet v chudobě, neboť nejen chudoba, ale i bytová nouze se dědí a život na ubytovnách tyto lidi v chudobě udržuje. Z ubytoven nájemníci odcházejí ještě chudší, než když do nich přišli.

Jak Kuncovka zapadá do této krize? Je pro ni symptomatická?

Je symptomatická především nezájmem řešit tuto krizi. Je to nejhorší příklad, kam tento nezájem může vést. Problémem je i alibismus v přerozdělování státních dávek. Překvapila mě míra zneužívání těchto peněz ze strany soukromých podnikatelů. Zjistili jsme, že na Kuncovce bylo za deset let vyplaceno na příspěvky a doplatky na bydlení padesát milionů korun. Zisk majitele se mohl pohybovat kolem poloviny nebo i více. Šlo přitom o peníze vyplacené na pomoc na bydlení.

Jak to ale chápu, tak Kuncovka ubytovnou není.

Z právního hlediska je to nájemní dům, ale svou povahou to ubytovna je. Jednoměsíční nájmy, které se tam využívaly, jsou v rozporu s nájemním bydlením. Tímto způsobem rodiny mohou žít po dobu několika let. Kuncovka byla mezi ostatními ubytovnami výjimečná tím, že tam vzniklo kolektivní úsilí s tou situací něco dělat. Pozoruhodná je i složitá struktura společnosti za Kuncovkou, která kopíruje strukturu velkých společností kryjících podvody. Ubytovny jsou pro podvody ideální. Síť majitelů ubytoven, kterou často tvoří rodinné klany, bývá napojena na mafii a na organizovaný zločin. Některé ubytovny jsou pračky špinavých peněz.

Ve filmu se objevuje i postava majitele Hrdiny, která je pro zobrazovaný konflikt zásadní. Svým rozměrem jde až o románovou figuru. Lze namítnout, že taková postava musí být mimořádná i v prostředí ubytoven, je tomu ale skutečně tak? Nejde mi o něj samotného, ale o jeho roli. Vyskytuje se na ubytovnách víc takových „Hrdinů“?

Je to extrémní, zpětně mi lidi říkají, že ve scénáři by taková postava byla přepálená. Ale zjišťuji, že tento typ vykořisťovatelského chování, které překračuje pouhý ekonomický zisk, je na ubytovnách běžný. Vysvětluju si to tak, že podmínky a forma moci, kterou majitelé disponují, vedou k takovému jednání. Podobně kořistnické praktiky se uplatňují po celém Česku. Mimochodem, stát tyto ubytovny, včetně těchto praktik, toleruje a ví o nich.

Jak ses dostal ke Kuncovce? Jaká byla cesta k filmu?

K ubytovnám jsem se dostal, když jsem dělal film Bydlet proti všem. V Brně začínal projekt Rapid Re-Housing, bylo to období hnutí Žít Brno. Tehdy jsem viděl poprvé ubytovny poslední instance, to jsou ty úplně nejhorší. Vidět to, byl pro mě náraz. Chudoba není hezká, je drsná, jak říká Jan Milota. Chtěl jsem ty podmínky zachytit, ale nechtěl jsem chudobu estetizovat, nechtěl jsem dělat – nemám moc rád anglicismy, ale tady se to hodí – poverty porn. A také jsem nechtěl, aby si divák nevyložil špatně příčinnost, aby jejich situaci nevnímal jako následek jejich neúspěchu. Jako dokumentarista jsem pochopil, že všechny věci týkající se sociálních situací lidí jsou hrubě neintuitivní. Jakákoliv intuitivní vysvětlení jen kopírují předsudky.

Ke Kuncovce jsem se pak dostal díky iniciativě Chceme bydlet. Přišel za mnou sociální pracovník Jan Milota a zeptal se mě, jestli nechci točit v jedné ubytovně, kde se ženy semkly proti celkem krajním praktikám. Byla to dobrá příležitost, protože iniciativa měla dobře vymyšlenou roli infiltrátora, který se do domu nastěhoval. To mi dalo jistotu, že svým natáčením nikoho neohrožuji.