COOLna

Souhlasím, že některé věci, jako je třeba liberální demokracie a její instituce, jsme skutečně brali za jisté a nezpochybnitelné. Na druhou stranu si ale nejsem jistá, jestli liberální demokracie je právě ten ideální politický systém, který můžeme mít. V mé zemi to znamená systém dvou politických stran, v němž si vládu přehazují republikáni a demokraté, což ale jen znamená, že se víc a víc posouváme napravo. O tom, jak funguje demokracie ve východní Evropě, asi nemusím hovořit.

Je dobré si uvědomit, že i liberální demokracie byl původně utopický projekt, který vycházel z republikánství, jehož cílem bylo zbavit se starého systému feudalismu a narovnat distribuci moci a bohatství. Z takové myšlenky ale byla většinou vyčleněna dělnická třída, stejně jako ženy nebo otroci. I rané křesťanství bylo velmi utopické, ale když se stalo oficiálním náboženstvím, ztratilo tento aspekt a dnes je katolická církev jedna z nejkonzervativnějších institucí na světě. Nebo protestantismus, který přišel s tím, že lze mít s bohem přímý duchovní kontakt, což vedlo k ustanovení důležitosti člověka jako jednotlivce. Zcela utopická myšlenka, dnes je ale protestantismus také výrazně konzervativní silou.

Chci tím říct, že demokracie nedostála svým utopickým očekáváním, a proto se nelze divit, že nám zevšedněla. Druhá věc je ta, že demokracie a kapitalismus jsou fundamentálně nekompatibilní a připomíná to třeba Janis Varufakis. Podívejte se, jak peníze rozhodují volby. Ukázalo se to ostatně nedávno, když Elon Musk koupil Twitter jako nástroj, který měl pomoci ke zvolení Trumpa. Vážně žijeme v demokracii? Podle mě je to spíš potěmkináda demokracie, žijeme ve fasádě demokracie, která skrývá to, že jsme se už dávno ocitli v oligarchii.

Proto jsou obyčejní lidé naštvaní. Nemají pocit, že systém je tu pro ně. A tak jsou ochotni se demokracie zbavit, když je jim k ničemu. A protože není žádná alternativa, obrací se k nebezpečným vůdcům, populistům, kteří jim slibují ekonomickou prosperitu a společenskou soudržnost, ale ve skutečnosti jim jde jen o hromadění moci a vlastní výhody.

Je ale vážně totalitní zřízení jedinou alternativou liberální demokracie? Co se dá vůbec v tomhle okamžiku dělat? Jsou tu zárodky nějakého dalšího systému, když se komunismus historicky zdiskreditoval?
Velkou naději vidím v utopických komunitách, v nichž lidé jednoduše opustí stát. Vytvoří si vlastní společnost a vlastní ekonomický systém a berou to jako přípravu na velmi nejistou budoucnost. Někdo může samozřejmě namítnout, že lidi, kteří takhle utíkají od společnosti, jsou většinou velmi privilegovaní a můžou si to dovolit. V USA se o tom momentálně vede velká debata.

Já v tom ale vidím navazování na historické praxe odmítnutí společnosti, což může být velmi inspirativní. Ve starém Řecku měli slovo anachoresis, které v překladu znamená útěk do pouště. Byl to termín, který označoval lidi, kteří utekli od společnosti, původně to byl dokonce útěk od povinnosti platit daně. Výběrčí přišli do vesnic, ale ty byly prázdné, protože obyvatelé utekli do pouště, kde je nikdo nemohl najít a tam přežívali díky komunitnímu způsobu života. Tohle mě napadá, když přemýšlím, jak přežít v budoucnosti, která pro nás bude nepochybně velmi těžká.

Útěk od společnosti je ale podle mě vyloženě anarchistické řešení. Levice na Západě se po válce spíše soustředila na vylepšování demokracií zevnitř, kousek po kousku. Teď to ale vypadá, že tenhle impulz měnit společnost převzala spíš alternativní pravice a prodala ho masám. Je naším úkolem vzít si tuto energii zpátky?
Ano, to musíme udělat. Naděje je zcela zásadní součástí politiky, vědomí možnosti, že lze něco změnit. Vztah ke státu závisí od toho, kde na levici stojíte. Pokud jste sociální demokrat nebo socialista, je pro vás nástrojem změn skutečně jen stát. Můžete použít státní zřízení jako prostředek ke zlepšení věcí. Až do nedávna jsem byla přesvědčená, že tohle je správná cesta, ale poslední dobou se hodně bavím s anarchisty, pro které byl stát vždycky trochu podezřelý, a myslím, že se s nimi shodnu víc a víc.

Můžeme měnit společnost uvnitř států skrze instituce, ale ať budeme mít sebevíc demokracie, pořád je tu problém s oligarchy. Takže pokud neuděláme něco s kapitalismem, s nerovnou distribucí bohatství, nic se nezmění. V dnešním světě kapitál nezná hranice, takže to není problém jednotlivých zemí, ale problém globální. Potřebujeme vizi budoucnosti, která bude mít odpověď na narůstající globální nerovnost.

Téma migrace levici štěpí, někdo si dokáže představit svět bez hranic a říká, že musíme být internacionální a vítat uprchlíky. Jiní, jako třeba Sahra Wagenknecht v Německu, říkají, že můžeme zůstat na levici a zároveň operovat v hranicích svých zemí a na uprchlíky nemyslet. To je něco, co bychom si měli vyřešit. Protože jaké jsou vůbec vize budoucnosti pro státy? Vážně chceme konfederaci nezávislých levicových národních států, nebo si spíš představujeme konfederaci nezávislých komunit? Takových, které nebudou mít nic společného s národními státy, ale budou nějakým způsobem internacionální? O nich mluvil David Graeber a další anarchisti.

Každopádně mi přijde, že centrističtí sociální demokraté a anarchisté, kteří chtějí odejít ze společnosti, jsou si velmi vzdálení a bude těžké mezi nimi najít společnou řeč. A místo toho, abychom hledali kompromis, tak se neustále peskujeme za to, že máme špatné názory nebo že používáme špatná slova. Bojujeme víc mezi sebou a o malichernosti, místo abychom bojovali s pravicí, které tím velmi ulehčujeme její současnou spanilou jízdu.

Levice by měla mít soudržnější politickou agendu, jasnou vizi toho, jaká by měla být budoucnost. A jakkoliv rozumím důležitosti národních států, myslím si, že je to jako používat technologie z 19. století a myslet si, že s nimi vybudujeme budoucnost. Musíme myslet za horizont národního státu, protože kapitalismus a klimatická krize jsou globální problémy. Netýkají se jednoho státu nebo národa. Musíme najít způsob, jak řešit problémy lidstva a ne jen problémy Američanů, Čechů nebo Němců. Ale nic takového tady nevidím. Před dvaceti lety jsem měla silnou víru v levici, ale teď mi přijde, že naděje se utopila v diskusích o identitách.

Co změnilo váš náhled a víru v to, že společnost se dá měnit starou cestou?
V letech 2014–15 jsem žila v Německu a přišla první vlna emigrace a já jsem viděla, jak se ze spousty lidí na levici stávají nacionalisté. Došlo mi, že sociálnědemokratický přístup je s nacionalismem velmi kompatibilní. Rozumím tomu, proč jsou lidé patrioty, ale tehdy jsem na vlastní oči viděla, jak jsou sociální demokraté připraveni velmi ochotně udělat čáru a určit, kteří lidé mohou z jejich politiky profitovat a kteří ne. To vždycky nutně znamená někoho vyloučit, nejčastěji prostě ty, kteří nejsou součástí hlavní národnostní skupiny, anebo ti, kteří se snaží do tvé země dostat, aby tam našli lepší život pro sebe a své děti. Děje se to všude. Třeba Právo a spravedlnost v Polsku také zavádělo zákony, které vypadají velmi sociálnědemokraticky, ale zároveň otevřeně podporovaly jen Poláky.

Když jsem psala Proč mají ženy za socialismu lepší sex, věřila jsem v sociálnědemokratický projekt. Ale pak přišla pandemie a stát se rozložil a mně došlo, že jestli máme mít nějakou budoucnost, musíme si ji vytvořit sami. Protože to přesně se dělo. Vytvářeli jsme si komunity, vybudovali jsme si sítě vzájemné pomoci, byly vidět příklady laskavosti a vstřícnost k sousedům, které jsem ve Spojených státech až dosud nezažila. Došlo mi, že to je jediná cesta, kterou se může levice vydat, protože už teď žijeme v něčem, co velmi připomíná pravicový totalitní stát a jediné, co máme, je náš utopismus. A místo toho se pořád snažíme přijít na to, jak vylepšit parlamentní demokracii.

Asi teď budu znít pesimisticky, ale pandemie nám sice ukázala, že jiný svět je možný, ale o čtyři roky později jsme se ocitli na pokraji autoritářského pekla jak z noční můry. Vždycky jsem věřil, že historie jde dva kroky dopředu a jeden dozadu, ale teď mi přijde, že jsme se poslední roky vrátili spíše o tři kroky dozadu.
To, že jsme se ocitli ve zpětném nárazu, který volí tradicionalistická řešení, podle mě jen ukazuje, jak moc pandemie narušila status quo. Vidím kolem sebe celou generaci lidí – příkladem je třeba moje dcera, kteří vyrůstali během pandemie a viděli, jak se svět dramaticky změnil ze dne na den, a nikdy na to nezapomenou. Vážně to vypadalo, že se svět zastavil. Zastavil se kapitalismus. Vlády, které předtím říkaly, že nemůžou jen tak rozdávat peníze lidem, najedou přesně to udělaly. Všichni jsme mohli pracovat z domu a svět se nezhroutil, protože jsme přestali nakupovat. Vlastně to bylo přesně naopak.

Právě teď sedíme ve zpětném nárazu tohoto šoku. Je to pořád nedávná minulost. Za patnáct dvacet let budou lidé psát dějiny roku 2020 a jeho následků a třeba budou konstatovat, že to bylo datum, kdy se svět začal dramaticky měnit. Teď nám to tak nepřijde, ale už kolem sebe vidíme lidi, kteří se chovají neobvykle. Třeba když mladí lidé odmítají mít děti, což se děje po celém světě. Nedivím se jim, pandemie byla pro rodiče strašná a obzvláště pro ženy, takže si teď říkají: Proč vůbec přivádět děti do světa, který nemá budoucnost? Tohle bude mít obrovské následky.

Další věc je epidemie osamění a sociální izolace, což je také něco, co lidi radikalizuje doprava. Zároveň ale není důvod, proč bychom jim jako levice nemohli nabídnout řešení třeba skrz model komunity. Místo toho to využila pravice a shromažďuje lidi na MAGA mítincích. Můžou si tam koupit tričko, kšiltovku s nápisem, a to jim dá pocit, který v naší zemi už moc jinde nezískáte – že jste součástí něčeho, co vás překračuje. A pak je tu krize duševního zdraví – lidé mají objektivně deprese, cítí úzkosti a týká se to hlavně mladých lidí. Takoví lidé se rozhodně nestanou úslužnými pomocníčky kapitalismu, snaživými producenty a konzumenty, které systém potřebuje. Kdybychom dokázali vytvořit politickou naraci, která by tohle dokázala nějak podchytit, máme vyhráno.

Mohla by to být třeba myšlenka expanze rodiny – rozšíření pojmu příbuzenství pro lidi, kteří s vámi nejsou biologicky spojení. Kamarádi, přátelé, kolegové, sousedi, soudruzi, ale i naše biologická rodina, ti všichni můžou vytvářet podporující síť. To je něco, co bychom mohli na levici podporovat.

Komunity v knize zmiňujete jako praktický příklad utopického myšlení, které se už dnes různě testuje. Jsou pro vás symbolem naděje, že by budoucnost mohla být víc utopická než dystopická?
Fascinují mě různé typy ekologických vesnic, které rostou po celé Evropě. Některé jsou sekulární, jiné spirituální, další kvazináboženské. Jedny jsou anarchistické, jiné zase hierarchické. Ale všechny rozumí tomu, že žít v pospolitosti, v komunitě umožní člověku vzkvétat i když se planeta ohřívá. To je další příklad toho, jak si lidé řeknou, že nebudou hledat normální práci, ale místo toho jdou žít na farmu nebo do ekovesnice, kde se rádi přidají k projektu, u kterého mají pocit, že s ním přispívají k tomu, aby byl svět lepším místem.

To mi dává naději, protože čím dál víc lidí bude dělat něco takového, i kdyby to bylo jen to, že půjdou na rok žít do ekovesnice, znamená to, že si představují alternativní způsoby života, že hledají alternativu. Předobrazem jsou ostatně společenství uvnitř LGBTQ komunity nebo rodiny, které si spolu koupí dům a vychovávají společně děti. Čím víc rozšíříme pojem rodiny, tím lépe na tom budeme v budoucnosti.

Zároveň se toho hodně zajímavého děje na poli teorie. Třeba Plně automatizovaný přepychový komunismus od Aarona Bastaniho, což je bláznivá kniha, která se nebojí přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybychom měli neomezenou energii ze Slunce nebo kdybychom mohli těžit na asteroidech. Jak by pak vypadal svět? Nebo román The Great Transition od Nicka Fuller Googana. To je radikální experiment v imaginaci. K levici se hlásí spousta umělců, spisovatelů, malířů, filozofů, čehož musíme využít. Politika je o praktických věcech, my ale můžeme skrze umění také kultivovat utopické myšlení, kognitivní kapacitu pro naději, jak o ní píšu na konci knihy. Přijde mi, že poslední dobou narážím na víc a víc přiznaně utopistických knih, ne dystopických. A to mi dává naději, že lidé si začnou brzy představovat budoucnost jinak.

Přijde mi, že jsme na levici trochu ztratili kreativitu. Jsme zaseknutí v debatách o politice a organizování a hierarchiích moci, jsme intersekcionální, ale zapomněli jsme se bavit. Zapomněli jsme, že politika a komunita je také zábava. Inspirují mě věci, které se nebojí být utopistické. Třeba teď Coppolův film Megalopolis, což je obrovský propadák, ale taky je to film, který je zcela utopistický a nestydí se za to. Což je možná důvod, proč ho lidé nepochopili. Coppola nám v něm dává absurdní utopickou vizi toho, jaká může být budoucnost. Celá premisa filmu je šílená, ale ona má být šílená. Možná ten film lidi časem pochopí.

To mě přivádí k dalšímu zásadnímu motivu vaší knihy a tím je neúspěch. Spousta utopických představ, o nichž píšete, ztroskotaly, ale na jejich troskách vyrostlo něco dalšího, často dokonce lepšího. Nezdar asi k utopickému myšlení neodmyslitelně patří.
Rozhodně. Musíme někdy selhat, aby se nám příště něco povedlo. Vy na východě Evropy máte zkušenost se státním socialismem, který selhal, ale spousty z jeho myšlenek byly dobré nápady, kterých bychom se neměli bát, jen proto, že byly součástí projektu, který jako celek neuspěl.

Není to ale jenom strach z neúspěchu, co nás brzdí. Ale také strach z cancelnutí, strach z toho, že na nás bude někdo útočit kvůli našemu přesvědčení. Strach z toho, že neděláme věci tak správně, jak se po nás chce. Ten strach musíme překonat, být aktivním hybatelem věcí ve světě totiž znamená postavit se strašáku selhání. Ale nejlepší umělecká díla nebo vynálezy by nikdy nevznikly bez předchozích selhání.

Pro selhání je utopie skvělá – nakonec je to už z definice něco, kam nikdy nedorazíš, protože čím víc se tomu přibližuješ, tím víc se to od tebe vzdaluje. Je to dynamická věc, když se pohybuješ dopředu, prostě někdy selžeš, ale jindy uspěješ. Ale když to nezkusíš, nemůžeš uspět vůbec. Myslím, že bychom měli přijmout selhání, protože jinak se nikam nepohneme. Nic jiného než utopie nám teď nezbývá.

Kristen R. Ghodsee, americká etnografka a profesorka ruských a východoevropských studií na Pensylvánské univerzitě