COOLna

Během celého života poskytla jen velmi málo rozhovorů.

Ale když přece, opakovala jedno slovo: Erreur – chyba.

Francouzka LILIANE BETTENCOURT žila 94 let. I když – ona sama se ptala: Kolik let z toho jsem OPRAVDU ŽILA?

Chcete-li, pro její chyby ji můžete odsoudit. Anebo se jimi inspirovat. Konečně, chyby děláme všichni a je to tak v pořádku, jsme přece lidé, chybující bytosti.

Důležité však je, jak se z chyb ponaučujeme a zda jsme vůbec ochotni si je přiznat a podívat se jim do tváře.

Malá Liliane ztratila maminku v pouhých pěti letech. Tatínek zbyl sám nejen na dítě, ale i na objev, který učinil.

Byl synem pekaře a ten ho vedl k řemeslu. Chtěl, aby se stal něčím praktickým – třeba holičem, kadeřníkem. Eugène, tak se Lilianin otec jmenoval, si jako náctiletý učeň všiml nářků žen, které objevily první šedý vlas, a přitom se dál chtěly líbit. V kuchyni začal míchat první barvy na vlasy, a dal se i na studia chemie, jen aby nalezl takovou chemickou kombinaci, která by neškodila zdraví.

Bylo mu šestadvacet, když ji vytvořil. Nazval ji Aureale, posléze Oréale – jako sloučeninu italského slova aurea (zlatý), řeckého orea (krása) a italského reale (skutečný).

Začínal v dvoupokojovém bytě v Paříži, který sloužil zároveň jako kancelář, laboratoř i provozovna. Přes noc Eugène Schueller míchal barvy a přes den objížděl pařížské kadeřníky nebo i sám obsluhoval ženy. Jeho životním paradoxem ale bylo, že na Liliane zůstával sám. Musel. Ona to tak „chtěla“.

„Byl to můj táta, jen můj. Žárlila jsem na jiné ženy, odmítala je. Nevěděla jsem, že lidský život je krátký a žádný tatínkův den se neopakuje.“

Jistě, byla malá. Ale dlouho pak těžce nesla, že tátovi, který ji miloval a obětoval se pro ni, v nejlepších letech zablokovala osobní život.

Když umíral a neměl komu jinému firmu předat, poznamenal s hořkým úsměvem: „Alespoň jsem neměl rozptýlení a mohu Ti teď předat mnohem větší bohatství.“

V Liliane hrklo. Bylo jí pětatřicet a tohle si rozhodně nepřála slyšet. Zůstala s otcem, když skonal, a v slzách si vyčítala to, co dříve nechápala – jak byla sobecká.

„Všichni víme, jak je život krátký. Přesto jsme pokaždé zaskočeni, když si smrt pro někoho přijde. Chováme se, jako když jdeme po schodišti s nepřítomnou myslí a jaksi samozřejmě očekáváme, že se pod zvednutým chodidlem objeví vždycky ještě jeden schod. Nedochází nám, že některý schod bude poslední.“

Žít a nechat žít. To se stalo – byť až po smrti tatínka – jejím pravidlem. „Neignoruji smrt, ale také se jí nebojím. Největší ztrátou v životě není smrt, ale to, co v nás umírá, zatímco jsme živí.“

Jako patnáctiletá vtrhla tatínkovi do kuchyně a chopila se jedné lahvičky s jeho šamponem. Tatínkovi se prý rozzářily oči – doufáním, že se dcera potatila a teď bude chtít konečně vysvětlit, v čem je tajemství jeho formule. Ale ona ji jen s chichotem přemístila jinam a zase odběhla.

„Cítila jsem vůči tatínkovi obrovský dluh, proto jsem firmu převzala. Když jsem ho připravila o partnerský život, nechtěla jsem, aby se rozplynul ještě ten jeho pracovní. Byl to možná trest osudu, že jsem se i já musela vzdát svých představ a pokračovat v jeho cestě.“

Opravdu jste jí kdy záviděli její život? A jak víte, že v něm byla šťastná? Ona se naopak přiznávala, že občas z okénka limuzíny, pomalu jedoucí Paříží, pokukuje po obyčejných lidech na ulici, kteří si mohou žít „své životy“.

„Existují různé formy bohatství. Já za to největší považuji to, když Váš život je opravdu Váš. Když Vám jiní sice mluví do života, ale rozhodnutí je vždycky na Vás. Když se můžete řídit svou intuicí a touhami, a tím den za dnem opravdu ŽÍT.“

Ano, tak trochu přišla k hotovému. Nicméně Liliane Schueller, posléze provdaná za pana Bettencourta, firmu významně rozvinula.

„Myslím, že mi pomohlo smířit se sama se sebou,“ objasnila svůj životní posun. „Uvědomit si, že většině chyb se nedá vyhnout. Že se musíme učit odpouštět sami sobě. Že problém není dělat chyby, nýbrž že problém je jedině to, když se z nich neponaučujeme.“

Svou jedinou dceru vedla k židovskému vyznání, ostatně Françoise se provdala za vnuka židovského rabína, který zahynul v nacistickém lágru v Osvětimi.

Mnohé cesty, kterými se v soukromí i podnikání vydala, se ukázaly jako slepé. Přesto se z L’Oréalu stalo impérium. „Úspěch nikdy nepřichází sám, zatímco o něm přemýšlíte a čekáte. Všichni jsme to, co děláme, ne to, co říkáme, že uděláme. Vědomosti a zkušenosti jsou k ničemu, pokud je nevyužíváme k akci. Cílů dosahují ti, kteří k těm cílům jdou. Svým blízkým jsem vždycky říkala: Položte sami sobě otázku, co je pro Vás v životě opravdu důležité, a pak mějte odvahu kolem své odpovědi vybudovat celý svůj život.“

Lilianiným životním heslem se stalo: Chceš-li s něčím začít, nečekej, až se budeš cítit stoprocentně připraven; protože můžeš také čekat celý zbytek života.

Liliane bylo pětaosmdesát let, když zemřel její manžel André. Co se stalo potom, opařilo celou Francii.

Lilianina dcera Françoise náhle dala k soudu jistého fotografa (jmenoval se François-Marie Banier) za to, že se „vlichotil do přízně matky a připravil ji o spoustu peněz“.

Když Liliane protestovala, že jde o jejího přítele a všemi dary se mu odvděčuje za jeho pozornost a přítomnost v její blízkosti, padl návrh zbavit matku svéprávnosti. Liliane musela na potupné lékařské vyšetření, které mělo prokázat/vyvrátit, že trpí stařeckou demencí, François-Marie Banier byl odsouzen, a tečkou za šokujícím příběhem bylo rozhodnutí, že dcera Françoise přebírá kontrolu nad matčiným majetkem a její syn (Lilianin jediný vnuk) Jean-Victor je ustaven „strážcem jejího zdraví a osobních záležitostí“. „Život se Vám žije mnohem snáz, když se naučíte přijímat i ty omluvy, které nikdy nedorazí. Klíčem k vnitřní spokojenosti je být vděčný za každou zkušenost – pozitivní i negativní. Děkuji Ti, živote, za lekci,“ jsou jedna z posledních slov zajímavé ženy, která byla – s odchodem Američanky Christy Walton z podnikatelského života – i nejbohatší ženou světa. Myslím finančně. Bohatstvím ze zkušeností byla obdařena také.

„Rány minulosti, které v mysli oživujete, jsou tím největším zlodějem přítomného štěstí. Naučila jsem se odpouštět. Sobě i druhým. Odpuštění je vlastně slib, že nezměnitelnou minulost už dále nebudete používat proti sobě. Že zkrátka přijmete jako fakt, že někteří lidé pro Vás byli špatnou zkušeností. Nebo že Vy jste byli špatnou zkušeností pro někoho druhého. Aby Vás někdo miloval, to není ničí povinnost, jen Vaše. A když se milujete – když přijmete to, co vytváří Váš život – přestáváte marnit přítomný čas. Začínáte skutečně ŽÍT.“

Tedy:

• Nezapomínejte, že průměrný život (i blízkého člověka) je krátký.
• Nezapomínejte, že budete žít pouze takový život, který si den co den vytváříte.
• Nezapomínejte, že chyby vždycky přinášejí ponaučení.
• Nezapomínej, že zvažovat a konat jsou dvě různé věci.
• Nezapomínej, že nemusíš čekat na omluvu, abys odpustil.