COOLna

„Populační problém“ žije jako Fénix, přinejmenším každou generaci a někdy i každou dekádu povstává ze svého popela. Jeho proroctví jsou obvykle totožná a spočívají zejména z tvrzení, že „dosud nevídané“ masy lidí zalidňují Zemi a „požírají“ její zdroje jako hejno sarančat.
Během průmyslové revoluce zformuloval ustrašený anglický
velebníček Thomas Malthus svůj známý „populační zákon“, který nás ujišťuje o tom, že zatímco potravinové zdroje rostou pouze aritmetickou řadou, počet obyvatel expanduje geometricky. Malthus v podstatě tvrdil, že „rovnováhy“ mezi počtem obyvatel a zdroji obživy můžeme dosáhnout jen s pomocí válek, hladomorů a nemocí. Malthus nezamýšlel svým názorem podpořit rozvoj blahobytu, jeho teorie byla pouze bezcitným ospravedlněním nelidské bídy, do které uvrhli masu anglického lidu půdu skupující aristokraté a vykořisťující „industrialisté“. Malthus zůstal věrný soudobé atmosféře účelové morálky a stavěl se proti pokusům o zmírnění chudoby, protože prodlužování života chudých lidí by zdvihlo stavidla bránící „populačního růstu“. Malthusův „zákon“ se stal součástí darwinovské evoluční teorie a vynořil se i v biologii ve formě „sociálního darwinismu“. Tato teorie, která byla o generaci později vášnivě diskutována ve Spojených státech i v Anglii, ve svých důsledcích redukuje společnost na „džungli“, ve které
zákon „přežití silnějšího“ opravňoval k úmyslnému plundrování světa bohatými, či oněmi „silnějšími“, zatímco třída námezdně pracujících, bezzemci a „divoši“ z Třetího světa byli odsouzeni k životu v bídě, patrně proto, že byli „neschopni“ přežít. Arogance bankéřů, průmyslníků a
kolonialistů ve Zlatém věku monopolů na přelomu století, kteří do sebe cpali opulentní jídla, zatímco z ulic západních měst byla pravidelně odstraňována těla těch, kteří zemřeli hladem – to vše svědčilo o existenci krutého třídního systému, který vzýval „přirozené právo“, aby ospravedlnil blahobyt nepočetné skupiny těch, kteří vládli a hlad, pociťovaný masami ovládaných. Sotva o generaci později dostalo malthusiánství jasně rasistický
charakter. Na počátku dvacátých let, kdy ve Spojených státech bujel
rasismus namířený proti „snědým“ lidem jako Italům, Židům a
obyvatelům Východní Evropy, vedla koncepce „biologické méněcennosti“ k jasně diskriminačním přistěhovaleckým zákonům, upřednostňujícím „nordické Evropany“ na úkor „podlidí“. Malthusiánství, které dostalo předponu neo, aby se stalo modernějším, touto legislativou zcela prostupovalo. Populace Spojených států měla být „kontrolována“ a americká „kulturní“ (rozuměj: rasová) čistota měla být zachráněna, ať již před „Žlutým nebezpečím“ z Asie, nebo „Snědým nebezpečím“, pocházejícím z latinské a semitské oblasti. Nacismus ani nemusel vynalézat svoji rasistickou představu urostlého „Árijce“, obklíčeného snědými „podlidmi“, zvláště pak Židy. Hitler viděl sám sebe jako zachránce „nordické kultury“ před „židovskými pověrami“, jak se barvitě vyjádřil jeden soudobý velice známý arizonský spisovatel, což je „kulturní“ otázka zamotaná fašistickou sociobiologií. Z
Hitlerova „nordického“ pohledu byla Evropa „přelidněna“ a kontinentální etnické skupiny měly být „vyselektovány“ na rasovém základě. Odtud pramení osvětimské plynové komory a krematoria, popravčí komanda jdoucí ve stopách německé armády v Rusku v létě 1941 a systematické
mechanizované vyvraždění milionů lidí v rozpětí pouhých třech nebo čtyřech let.

Mohli bychom si pomyslet, že druhá světová válka a ohavné
tradice, ze kterých vyšla, vyvolala rozvinutí hlubšího smyslu pro humanitu a citlivější přístup k životu – ať již lidskému, či nikoli.
Soudě podle způsobu, jakým se „populační problém“ znovu vynořil
na povrch, zdá se, že jsme odlidštěni měrou dosud nevídanou. Ještě než utichly dozvuky světové války, už jsme mohli na konci 40. let opět slyšet „neomalthusiány“, tentokrát jak hovoří na téma používání nově cyvinutých pesticidů pro vyhlazení malárie a antibiotik k zastavení smrtících infekcí z Třetího světa. Dokonce i významní biologové jako William Vogt se zapojili do hry se svými knihami a články, útočícími na
moderní medicínu za to, že zachraňuje lidské životy a předvídali hladomory v Británii mezi léty 1948 a 1978 a bezprostředně hrozící hladomor v Německu a Japonsku. Debatu, občas dosti nechutnou, přehlušila korejská válka a značně optimistická Eisenhowerova éra, po
které následovala bouřlivá šedesátá léta se svým poselstvím idealismu, společensky prospěšných aktivita pokud chcete, tak i „humanismu“. Již před koncem dekády se však neomalthusiánství znovu objevilo na scéně, tentokrát ve formě pochmurně vyznívajících knih, varujících před „populační bombou“ a obhajujících „etikou triád“, ve které národy, doporučované pro poskytnutí pomoci ze strany Spojených států, byly ty, které se po vypuknutí studené války neočekávaně ocitly v americkém táboře, bez ohledu na svůj index přírůstku obyvatelstva.
Pokud se na předpovědi mnoha neomalthusiánů zadíváme z odstupu let, mohou se nám zdát až bláznivě pošetilé. Byli jsme varováni, často i prostřednictvím masových médií, že například v osmdesátých letech již bude nutné stavět umělé ostrovy, abychom měli kam umístit rostoucí kontinentální populace. 

Murray Bookchin