COOLna

To, jak slavíme Vánoce, má mnoho sociálně třídních aspektů. A to do té míry, že humorista Richard Osman tweetoval: „Otázka třídy, kam všichni patříme, a hranice, které oddělují jednu třídu od druhé, jsou tak složité a mnohotvárné. Ale v podstatě se to všechno smrskne na toto: čím později si na Štědrý den rozbalíte dárky, tím jste středostavovštější.“

A tlak utrácet – možná utrácet víc, než si člověk může dovolit – formuje vánoční výdaje překvapivým způsobem. Na nižších příčkách sociálního žebříčku je podle všeho důležitější předvádět sociální identitu, která svědčí o finančním zabezpečení, bohatství a štědrosti, než na těch vyšších.

Chudoba lidem brání být štědří a obzvláště o Vánocích nechtějí vypadat jako nevděčníci nebo švorc. Nepřekvapí proto, že domácnosti s nižšími příjmy utratí za Vánoce jejich poměrně vyšší část. Výzkumníci však také zjistili, že v některých letech utratí příslušníci britské dělnické třídy v prosinci za jídlo a pití v absolutních číslech více než jejich vrstevníci ze střední třídy – což možná odráží potřebu posílit společenský status prostřednictvím sezónního hodování, které kontrastuje s každodenním strádáním.

Příjmová nerovnost je spojena s vyšší statusovou spotřebou – výdaji na zlepšení sociálního statusu prostřednictvím okázalé spotřeby spotřebního zboží, které jej propůjčuje a symbolizuje.

Statusová úzkost může být oním mechanismem, který spojuje příjmovou nerovnost se statusovou spotřebou. Skupina z Yorské univerzity nedávno zveřejnila přehled důkazů, podle nichž může být statusová úzkost skutečně významným faktorem vyšší spotřeby pozorované ve společnostech s vyšší nerovností.

Spotřeba motivovaná statusovou úzkostí je spojena se zadlužováním domácností, rozdělováním bohatých a chudých do zřetelných geografických komunit, s cykly neudržitelné spotřeby a prodlužováním doby dojíždění, což v konečném důsledku přispívá k vyšším emisím uhlíku. Příjmová nerovnost zvyšuje očekávání stran toho, co se pokládá za „normální“ životní styl, a vytváří tak další tlak na nákup hmotných statků a placení za zážitky, které ostatním signalizují status – to vše se o Vánocích ještě umocňuje.

Spotřeba podmíněná nerovností – nejen v oblasti hmotných statků, ale také v rostoucí „ekonomice zážitků“, kde se globalizovaný cestovní ruch a cestování stávají dalšími způsoby, jak předvést svůj status – je příčinou stále neudržitelnějších emisí uhlíku. Přestože se hmotné statky často vyrábějí v rozvojových zemích, přepravují se a spotřebovávají v zemích s vysokými příjmy, což přispívá k emisím skleníkových plynů ještě více, než kdyby se spotřebovávaly na místě.

Analogickým jevem souvisejícím s nadměrnými vánočními výdaji je „Den nulové spotřeby“, mezinárodní den protestu proti konzumu, a hnutí „Vánoce bez nákupů“. Jestliže v souvislosti s klimatickou nouzí lze status možná prokázat prostřednictvím ekologických zásluh, pak v souvislosti s krizí životních nákladů může vzejít třeba z toho, že se povzneseme nad tlak utrácet o Vánocích?

Bohužel není pravděpodobné, že by taková hnutí dokázala omezit vysokoemisní životní styl bohatých. Z analýzy plyne, že 10 procent nejhůře vydělávajících lidí ve Velké Británii potřebuje 26 let k tomu, aby vypustilo stejné množství oxidu uhličitého jako jedno procento nejbohatších za rok.

Ekologická stopa bohatých je tak velká, že je třeba ji snížit – nejen v zájmu spravedlnosti, ale i jako nezbytnou součást zvládnutí ekologické krize. A přechod k udržitelnosti narazí na rozsáhlý odpor, pokud lidé nebudou mít pocit, že nevyhnutelná břemena změny a opatření nezbytných k jejímu prosazení jsou spravedlivě rozložena.