Má svůj objem i mez. Může se do něj vejít hodně bolesti, ale ne neomezeně. Dříve nebo později jeho mez přeteče. A pak i ten nejtolerantnější člověk může odejít. Odejde ne proto, že by málo miloval, ale proto, že té bolesti, kterou ve vztahu schytává, je příliš.
A teď nemluvím jen o vztazích partnerských. Mluvím také o vztazích rodinných, pracovních nebo přátelských. Ve všech může člověk uplatnit jednu úžasnou schopnost – adaptabilitu. Každý z nás je schopen se přizpůsobit, zvyknout si na leccos, pokud je tomu vystaven dostatečně dlouho. Ale každý z nás je jen člověk. Jakmile jeho nádoba bolesti přeteče, už ho nic nezastaví. Ne snad proto, že by mu už na druhém nezáleželo, ale proto, že pochopí, že mu má také záležet na sobě.
Moje vlastní limity se s věkem mění. Čím méně času mi v životě zbývá, tím náročnější jsem ohledně lidí – už si nedovoluji zbytečně marnit čas s toxickými lidmi.
I proto mi nevadí, když mě někdo zradí, když mnou pohrdá, když mě špiní, když mě opustí. Jsem vděčný za to, že jsem opravdu poznal člověka, byť je to poznání bolestné. Pochopil jsem, co měl na mysli Buddha, když šel se svými žáky cizím krajem, a vtom ho obestoupili odpůrci a začali ho bít. Žáci chtěli Buddhovi pomoci, on však volal: „Nebraňte jim… Možná je to poslední rána, kterou mám od nich dostat.“ Podobný jsem já. Rány, které ve vztazích dostávám, mi umožňují pochopit, kdy už nepotřebuji schytat žádnou další a kdy mohu v klidu opustit vztah.
Říkám jim jizvy. Jsou to stopy na duši, které se už zpětně ve vztahu nedají vyhladit, vrátit, změnit. V
Ačkoli jsem takový, jaký jsem, a jsem tak konstantní, lidé na mě reagují rozdílně. Z toho plyne, že problém není ve mně, ale v tom, jak oni vidí mou hodnotu pro ně. Je to jejich volba, jejich rozhodnutí i jejich úhel pohledu. Se mnou to nemá nic společného – ke všem se chovám úplně stejně, oni přesto nazpět odlišně.
Dříve mě bolelo, když si mě zrovna ten, na kom mi záleželo, nevážil. Domníval jsem se, že se musím doprošovat o jeho pozornost. Až mi došlo, že ponižováním svou hodnotu nemohu zvýšit, jen ji dále snižuji. Nelze se ponižovat a současně očekávat, že ve mně druhý uvidí vyšší hodnotu.
A tak to neřeším. Nechávám druhé, ať si sami zváží, jestli pro ně mám hodnotu. Pro koho ano, ten mi udělá radost. Pro koho ne, ten mi taky udělá radost, protože se alespoň lépe orientuji, komu mám věnovat svůj čas a komu nemusím, protože je to beztak zbytečné. Přestal jsem se prosit o ocenění. Vím totiž, že prošením se beztak nic skutečně hodnotného nezíská. Pokud někoho uprosíte, aby si Vás všímal, stejně jeho pozornost není upřímná, přirozená, od srdce, je jen vynucená, a tudíž ne autentická.
Důvěřovat znamená dát někomu šanci, aby mě zranil, a současně doufat, že to neudělá. Důvěra je předpoklad vztahu. Bez ní vztah nevznikne. Jen důvěra však nestačí. Protože důvěra je jednostranný akt. Jestliže důvěřuji, ještě to neznamená, že ten druhý mou důvěru ocení a nezklame.
Zradu si mnoho lidí bohužel vykládá jako selhání důvěry, ve skutečnosti bez důvěry nelze poznat člověka. Příležitost totiž dělá zloděje. Ano, zloděj potřebuje příležitost, aby se projevil. A právě důvěra takovou příležitostí je. Příležitostí stisknout spoušť revolveru, když se k člověku otočím zády. Střelit mě do zad. Pomluvit, pošpinit, zradit, obrátit mou nejslabší stránku proti mně.
Dříve mě to hodně bolelo. Dnes už vím, že každý má právo jednat, jak se mu zlíbí, ale potom také za své jednání nese odpovědnost. Zatímco já nesu odpovědnost za to, jak se potom k zrádci postavím. Nemstím se. Chápu zradu jako rozhodnutí člověka odejít ode mě. Nevadí mi to. V mém vztahu jsou dveře otevřené. Chceš odejít? Běž. Chceš být se mnou? Buď. Ale nestůj mezi dveřmi. Blokuješ průchod. Jinak řečeno: Nikoho, kdo mě zradí, nevyhazuji. Každý svým jednáním vůči mě dal dostatečnou odpověď na to, zda se mnou chce zůstat, nebo ode mě odejít.
Tak to mám nastavené já: „Klidně mě zraď, pokud chceš. Ale když to uděláš, budu to číst jako Tvé rozhodnutí: Odcházím.“
Nejsem pokusný králík ani převozník. Své potřeby, nároky a požadavky, jakož i osobní meze, pásma bolesti a hrany trpělivosti vysvětlím každému dostatečně předem, a protějšek tak má od samého začátku naprosto jasno o takzvaném ceníku. Je to jako v restauraci. „Tohle uděláš, tolik zaplatíš.“ Například: „Zradíš? Končíme.“ Stejně jako se lidé nediví, když jim hostinský účtuje tu částku, kterou mají u daného pokrmu v jídelním lístku, ani já nemám čas na lidi, kteří nerespektují můj ceník a myslí si, že jsou nějaké druhé šance.
Nejsou. U mě ne. „Zradíš? Končíš. Ostatně, víš, že zrada není omyl, ale vědomé, dobrovolné a úmyslné rozhodnutí. Tak se rozhodni. Vyber si položku. A spolu s ní i cenu.“
Komunikaci vnímám jako jediný způsob, jak dlouhodobě budovat vztah. Jediný způsob, jak skutečně naplnit podstatu vztahu – sdílet, souznít, porozumět si, tedy i vyjasnit si domněnky, vyřešit problémy a zjemnit případné napětí, které pochopitelně vzniká rozdílností dvou lidí.
Dovedu pozitivně komunikovat beze slov. Negativně? O to nestojím. Nehodlám číst něčí myšlenky, jsem rád, že to neumím. Nechci si vyrábět své domněnky, které jsou důsledkem nedostatku informací, protože vím, že zejména negativní domněnky mě ničí. Sklouzávají ke katastrofickým vizím i nereálným očekáváním, že se snad všechno zlepší.
Nechci žádné snad. Chci partnera, který je čitelný, komunikuje zřetelně a pozitivně, tím spíše, když procházíme problémy. Chci, abychom spolu tvořili tým. Pro mě je totiž vztah jako dvojkolo – nelze, aby jeden šlapal a druhý současně brzdil. Takový bicykl totiž potom nejede.
Nemám za sebou snadnou minulost. A nevadí mi ani nesnadná minulost u mého protějšku. Vím, že síla nepadá z nebe. Síla se rodí z těžkostí, které dokážeme ustát a překonat. Potřebuji kolem sebe lidi, kteří prošli těžkými problémy, takoví mě dokážou inspirovat i pochopit a podpořit.
Minulost je pro mě zdrojem síly, ponaučení a dobré energie. Ať vzpomínám na to dobré, co jsem zažil, nebo to špatné, co se mi podařilo zvládnout, cítím se při pohledu do minulosti dobře. Nestrpím však, když to jediné dobré je v minulosti.
Nevadí mi, když mou přítomnost naplní problémy. Vítám, když problémy přijdou do vztahu. Alespoň ho prověří. Nenávidím však, když ve vztahu není nic. Jen prázdno. A to může mít ještě jednu podobu:
Pokud mi protějšek tvrdí, že mu na mně záleží, přirozeně by mu mělo záležet i na tom, co mě trápí, co mě bolí, a snažit se to spolu se mnou odstranit.
Jestliže moji bolest ignoruje, není to pro mě partner. Jestliže moji bolest způsobuje, není to pro mě partner. Jestliže mě v bolesti nechává osamělého, není to pro mě partner.
Opakuji: NENÍ TO PRO MĚ PARTNER.
Neříkám, že to musí být špatný člověk. Je to však určitě špatný člověk pro mě. A já nepotřebuji ve svém životě špatné lidi. Proto hledám ty dobré.
Nevadí mi hledat. Nevadí mi odcházet. Naučil jsem se chápat život jako knihu. Kde jedna kapitola končí, druhá začíná. Je škoda ustrnout na stránce, která nás trápí a trhá se nám v rukou. Ale i tato stránka do knihy patří.
Já nečtu knihy kvůli happy endu. Čtu je kvůli celému příběhu. I kvůli bolestné zápletce, která dá ději smysl.
A život je kniha, kterou píšeme sami. My jsme jejími autory. A můžeme kdykoli říct: „Takhle můj příběh nemá skončit.“ Tehdy odcházím. A co Vy? Kde jsou Vaše hranice? Už jste odhodlaní říct DOST?




Napsat komentář