Neurobiologie, jak název napovídá, zkoumá biologický, a tedy přírodovědný pohled na vývoj a funkci nervové soustavy, zejména mozku. Můžeme jít ještě dál a mluvit o psychobiologii. U nás vyšla v roce 1999 v češtině pozoruhodná kniha s názvem Psychobiologie (biologické základy vývoje chování) od G. F. Michela a C. E. Mooreové. V ní se můžete dočíst, že kořeny současné psychobiologie sahají k americkému filozofovi a vývojovému psychologovi Jamesi Marku Baldwinovi (1861 až 1934), který proslul tzv. Baldwinovým efektem. Baldwin oproti tehdejším neolamarkiánům navrhl, že epigenetické (mimo DNA) faktory formují vrozenou výbavu stejně – nebo více – jako tlaky přírodního výběru. Zejména lidská behaviorální (behavior = chování) rozhodnutí učiněná a udržovaná napříč generacemi jako soubor kulturních praktik mohou být jedním z činitelů formujících lidský genom. Kulturní praxe by mohla selektivně vyšlechtit lidi tak, aby splňovali „fitness“ podmínky nových kulturních i fyzických prostředí, které by jejich dávní předchůdci nemohli přežít. Baldwinova evoluce by mohla posílit nebo oslabit genetický rys.
Na Baldwina do jisté míry navázal švýcarský filozof a vývojový psycholog, jenž se proslavil studiem vývoje dětského myšlení a chování, Jean Piaget. Podle něj dítě také testuje dopady svého chování na okolí a vybírá vzorce, které nejlépe uspěly, a tím vytváří nové poznání, jež dále zesložiťuje a zobecňuje. To mu umožňuje rychle pronikat do neznáma a orientovat se v nových situacích. Jakmile se nový stupeň organizace, poznání a chápání osvědčí, je rychle uplatněn i v ostatních oblastech, což vede ke skokovému přechodu z jednoho vývojového stadia do dalšího. Například když dítě dokáže správně rozeznat různé druhy zvířat, může brzy získat schopnost utřídit je do kategorií jako „ptáci“, „ryby“ a podobně. To mu umožní apriori něco vědět i o zvířeti, které dříve nikdy nevidělo, jen díky tomu, že ví, do jaké skupiny patří – například je-li to pták, pak asi klade vejce a nejspíš bude i létat.
V psychiatrii se dnes o neurobiologii mluví především tam, kde se k vysvětlení zkoumaných jevů používá přírodovědný (tedy nikoli třeba psychologický či filozofický) základ, tj. znalosti o struktuře a funkci mozku, ale i buněk, a dokonce molekul včetně DNA. Neurobiologie stárnutí například zkoumá změny nervového systému během stárnutí a u nemocí souvisejících s věkem. Využívá k tomu přístupy a popisy behaviorální, biochemické, buněčné, molekulární, morfologické, neurologické, farmakologické a fyziologické.
Třešinkou na dortu je neurobiologie politického zaměření. Podle některých studií subjekty s pravicovými (v USA konzervativními) politickými názory mají větší amygdaly a jsou náchylnější k pocitu znechucení. Osoby s levicovými (v USA liberálními) názory mají větší objem šedé hmoty v přední cingulární kůře a lépe odhalují chyby v opakujících se vzorcích. Konzervativci mají silnější reakci sympatiku (adrenalin) na ohrožující podněty a častěji interpretují nejednoznačné výrazy tváře jako ohrožující. Genetické faktory vysvětlují přinejmenším část variability politických názorů. Z hlediska evoluční psychologie totiž mohly být konflikty kolem přerozdělování bohatství u našich předků běžné a lidé si mohli vyvinout různé psychologické schopnosti posuzovat vlastní šance v nich uspět, což dnes ovlivňuje jejich politické názory.
Cyril Höschl
COOLna 
Napsat komentář