COOLna

Izraelská socioložka Orna Donathová uveřejnila v Izraeli svou studii o ženách, které litují, že se staly matkami. Jmenuje se Regretting Motherhood: A Sociopolitical Analysis a autorka v ní vedla rozhovory s 23 matkami ve věku od 25 do 75 let. Jediným předpokladem výběru žen bylo, že na otázku „Kdybyste mohla vrátit čas, stala byste se znovu matkou – se vším, co dnes víte a se svými dnešními zkušenostmi?“ odpověděly jasným „Ne“.

Jenže Donathové to nestačilo a svou studii vydala i v Německu. Myslela si, že v liberálním státě, kde zdánlivě žádné tlaky na „dětnost“ žen nejsou, se dočká daleko vlídnějšího přijetí. Celých 40 procent tamních vysokoškolaček zůstává bezdětných – tak jakýpak společenský tlak? Jaképak tabu?

O to větší bylo její překvapení, když hashtag #regrettingmotherhood ovládl německý Twitter i klasická média. Jako by Donathová otevřela nějaká tajná zadní vrátka: od doby, kdy svou knihu publikovala v německém překladu, se do médií a na sociální sítě řinula svědectví žen, které přiznávají, že k mateřství je přinutil tlak okolí či společnosti. Že jim nepřineslo to, co od něj očekávaly – a to, co už měly, jim vzalo.

Někteří komentátoři se práva žen na to, aby svobodně vyjádřily svoje negativní pocity z mateřství, zastávali, jiní, třeba Harald Martenstein z listu Die Zeit, litující matky prudce odsoudili. „Člověk přece nemůže druhému člověku zcela vážně říct:,Tvoje existence je pro mě neštěstím. Pro mě by bylo lepší, kdybys neexistoval. Ale miluju tě, jasně,‘“ naráží Martenstein na to, že většina zpovídaných matek skutečně tvrdí, že své děti milují.

Orna Donathová v tom rozpor nevidí. „Stejně jako může život a svět ženy uvrhnout do propasti smrt partnera, rozvod, bankrot, nezaměstnanost, nemoc nebo nehoda, může do ní vést i mateřství,“ píše a od společnosti žádá jediné: aby nekladla rovnítko mezi mateřství a štěstí a naplnění. A aby ženám nenaznačovala, že pokud se jako matky šťastné necítí, jsou vadné a mají hledat chybu samy v sobě. Teorie, že každá žena je k mateřství od přírody vybavena, a co nezařídí tikající biologické hodiny, tomu napomohou poporodní hormony, jsou podle Donathové sporné.

Další žena, říkejme jí Jana (41), matka dvou dětí (11 a 9 let), své negativní pocity z mateřství nikdy s žádným psychologem nekonzultovala. „Je možné, že kdyby všechno bylo víc na mně, do mateřství bych nikdy nešla,“ říká.

Když se osamostatnila od rodičů, užívala si svobody. „Přišlo mi to jako zjevení – najednou jsem měla život, který jsem si určovala podle svých pravidel, potřeb a zájmů. A děti mi tuhle svobodu vzaly. Bylo to uspěchané a vlastně ani nevím, proč jsem do toho šla,“ vzpomíná na dobu před zhruba deseti lety, kdy se jí s rozestupem roku a půl narodily dvě děti: syn a dcera. V té době byla tato humanitně vzdělaná vysokoškolačka zapojená do dvou grantů pro mladé vědce do 35 let. V práci, kterou milovala, chtěla pokračovat i na mateřské, ale ouha: podmínky grantu matkám neumožňovaly ani rok odkladu.

„Kolegové chrlili jeden článek za druhým, věděla jsem, že musím taky. Byly dny, kdy jsem se plazila po čtyřech a neměla čas se ani osprchovat. Když konečně v deset večer skončil kolotoč s dětmi, sedala jsem k počítači a jela. Dlouhodobě se to nedalo vydržet. Synovi diagnostikovali Aspergerův syndrom, jeho výchova byla extrémně náročná a mně prostě došly baterky,“ popisuje svou tehdejší situaci.

K vyčerpání se přidaly konflikty s manželem, nepomohlo ani to, že bydlela v jiném městě než její matka a na děti byla často sama. „Tehdy jsem si přála, aby děti nebyly. Chtěla jsem se prostě zašít v nějaké jeskyni a nebýt. A byla jsem neustále šíleně unavená. Když byly děti u tchyně, spala jsem třeba šestnáct hodin v kuse.“

Svoje pocity se ale bála komukoli říct. „Děti jsou u nás posvátné a říct nějaké matce z pískoviště, že nejsem ráda, že je mám? Byla bych pro ni hyena,“ říká Jana. Svěřila se jediné, bezdětné kamarádce, u níž se nemusela bát odsouzení. Jenže svěřit se nestačilo. Bylo jasné, že se něco musí změnit. Vědeckou kariéru pověsila na hřebík spolu s náročným dojížděním do hlavního města. V oboru však pracuje dál, jako vedoucí kulturní organizace v jednom krajském městě.
Je jednou z těch, které svou krizi zpětně hodnotí pozitivně: „Dneska jsem za děti vděčná a šťastná. Přinutilo mě to přeházet si priority. Něčeho jsem se vzdala, něco jiného získala. Mám pocit, že ve své současné práci se můžu konečně volně nadechnout, mám čas na kontakt s lidmi i na sebe,“ konstatuje. Když se ptám, co by radila ženám v podobné situaci, dlouze přemýšlí: „Hrozně důležitá je schopnost říct si o pomoc. Zapojit partnera a pravidelně od dětí mizet: chodit na masáže, běhat, cokoli, co vás baví. Prostě mít svůj svět, oddělený od dětí. U nás jsou totiž holčičky odmala vedené k tomu, že dobro a pohodlí ostatních je jejich úkolem. Že jejich zájmy jdou až za zájmy muže a dětí. A to je hrozné zlo.“

Kdyby žila v Německu, byla by Jana typickou adeptkou na ozdravný pobyt, který nejspíš na světě nemá obdoby: jmenuje se Mutter-Kind-Kur a jsou to vlastně lázně pro matky s dětmi. Jde o třítýdenní pobyt ve speciálním lázeňském zařízení pro matky s dětmi (nebo i bez nich), na nějž má každá matka dítěte do 18 let nárok jednou za čtyři roky. Hradí jej zdravotní pojišťovna. Doba strávená v lázních se neodečítá z dovolené a zaměstnavatel je povinen na ně matku uvolnit z práce. V Německu je těchto specializovaných zařízení zhruba 150, více než polovina z nich (76) za svou existenci vděčí manželce prvního spolkového prezidenta Elly Heuss-Knappové.

Ta už v roce 1950 založila nadaci s poněkud archaickým názvem Müttergenesungswerk – Nadace na podporu mateřského zdraví – a postupně začala budovat síť poboček, kam se zoufalé či vyčerpané matky mohou obrátit.