COOLna

Toxická myšlenka, co to podle vás je?
V první řadě je to velmi silné slovní spojení, které možná používáme až příliš často. Toxické znamená jedovaté, tedy něco, co nás otráví a co nám škodí. Mohou to být myšlenky typu „jsi neschopná, podívej se na sebe, všem jsi pro smích“. Srážejí nám sebevědomí a sebehodnotu. Místo abychom si svými myšlenkami dodávaly podporu, děláme pravý opak a podkopáváme si nohy. Na druhou stranu, tak jako spousta léků jsou ve skutečnosti jedy, i toxické myšlenky mohou mít v sobě zdravý potenciál. Nutně bych tak všechny nezatracovala, protože nám mohou pomoci odkrýt mnohé z našeho podvědomí. Podobně jako u léků však záleží na dávkování. Kolik si jich za den či týden nadělíme a jak s nimi poté pracujeme.

Kdy a jak vznikají? Nikdo se s toxickým myšlením přece nenarodí.
Bývá to kombinace více faktorů. Většina lidí má nějaká nedohojená místa, bolestivé jizvy či stále otevřené ranky. A do nich jim někdo omylem či naschvál ťukne. V jejich mysli a možná i v těle se odehraje neúměrná odezva a na situaci zareagují neadekvátně nějakým z naučených vzorců chování.

Dřív jim mohly sloužit a ochraňovat je, ale teď dělají pravý opak. Například ve chvíli, kdy se jim chce plakat a ulevilo by se jim tak, si to v hlavě zakážou myšlenkou „prosím tě, co děláš, brečí jenom slaboši“. Třeba proto, že jim to říkali v dětství a naučili se tedy, že je lepší neplakat, aby si získali respekt rodičů.

Jak se takových myšlenek zbavit, když si možná ani sami neuvědomujeme, že jsou pro nás škodlivé?
Správně naznačujete, že klíč tkví právě v uvědomění. Že si vytvořím prostor mezi mnou a myšlenkou. To znamená, že vím, že já nejsem moje myšlenka a nemusím ji slepě následovat. Můžu se proti ní vymezit nebo se jí na něco zeptat, například: „Kde ses vzala? Proč ses objevila?“ Laskavá zvídavost k tomu, co se ve mně odehrává, může být skvělým nástrojem, jak postupně převzít nad svými toxickými myšlenkami kontrolu.

Metaforicky bychom si to mohli představit tak, že máme v hlavě nějaké vyšlapané široké cesty, po kterých chodíme od dětství. Což ale neznamená, že jde o ty nejlepší trasy. Možná je někde bokem houština, kterou se musíme proklestit a vyšlapat si novou pěšinu, po níž se nám půjde životem lépe. A když se nám něco nepovede, neřekneme si: „Ty jsi ale neschopná.“ Ale: „To se ti sice nepovedlo, ale nevadí. Jak to příště můžeš udělat lépe?“

Jestliže se však nezdravého myšlení zatím nejsem schopná zbavit, co mi může pomoci? A proč bych o to vůbec měla usilovat?
Toxické myšlenky jsou vlastně takový náš silný sebekritik, který nás srazí na zem, i když jen zakopneme. A v tom bahně nás ještě pořádně vymáchá. Konkrétně – něco se mi nepovede a já strávím dalších několik dní sebetýráním svým neúspěchem. V negativní energii tak setrváváme příliš dlouho a intenzivně. Přitom by stačilo být k sobě laskavější. Vzít si ze svého omylu potřebnou lekci a jít dál. To se naučit není jednoduché.

O pozitivním přístupu nejen sama k sobě se dnes hodně mluví. Řekla byste, že k sobě umíme být laskavější než dřív?
Myslím, že jsme vědomější. Dřív nebylo tolik prostoru a možná ani času se svou myslí zabývat, pokud člověk nebyl buddhistický mnich. Dnes je informací daleko víc, ale to neznamená, že je dokážeme plně využívat. Snad nikdy na nás nebyl vyvíjen takový tlak na dokonalost na tolika úrovních. Vidíme, v čem všem bychom mohly a měly být dokonalé.

Máme být krásné, ambiciózní, úspěšné, mít dokonale vychované děti, spokojeného manžela, skvělou kariéru… Jenže ono to v podstatě nejde. Jsme tak vlastně odsouzené k tomu, abychom selhávaly, tedy pokud se nám nepodaří zajistit si svůj vlastní klid a mír. A prioritizovat, co je pro nás samotné důležité.

S tím souvisí i téma toxických vztahů. Jaký je rozdíl mezi opravdu toxickým a normálním zdravým vztahem, jehož přirozenou součástí bývají občasné hádky?
Ostrou linku mezi nimi bychom asi nenašli. I ve zdravém vztahu mohou probíhat toxické cykly, to znamená nějaké období, kdy se k sobě s partnerem nechováme hezky a překračujeme hranice. Základ by však měl být v tom, že se ve vztahu cítíme s partnerem bezpečně. Že stále můžeme být sami sebou. Nejsme shazováni a sami toho druhého neshazujeme. A i když si v hádce řekneme nějaké ošklivé věci, opět se vrátíme do pocitu bezpečí.

Podle čeho tedy poznat toxický vztah? Čím se vyznačuje?
Z mého pohledu jde o takový, ve kterém si lidé více ubližují, než se podporují. Nemusí to být nutně vědomé. Ale výsledek je stejný. Partneři trpí a dlouhodobě neumějí najít cestu ven. Utrpení může mít podobu jak hysterických, eskalovaných hádek, tak studeného ticha. Takový vztah nutně nemusíme pojmenovat jako toxický, ale i jako vyčpělý či vyčerpaný. Samostatnou kapitolou jsou poté vyloženě toxické vztahy s násilníkem, agresorem, psychickým vyděračem. Pozor, mohou to být i ženy!

Předpokládám, že toxické myšlení a toxické vztahy spolu souvisí.
Ano, velmi úzce. To, co děláme sobě, totiž máme tendenci dělat i tomu druhému. Často dlouhodobě a tak efektivně, že partner začne jedovatým větám věřit. Jeho sebehodnota se postupně rozsypává a on začíná zpochybňovat i své vlastní pocity. Zda opravdu není blázen, když mu to ten druhý denně opakuje.

Stává se, že ženy samy toxický vztah nevědomky podporují svým přístupem? Například že se toxickému partnerovi snaží vycházet vstříc?
Myslím, že je to přirozená, sebeobranná strategie. Rozumím tomu, proč se k ní ženy často uchylují. Obvykle to bývají ty, které jsou už nalomené z dětství. Ale není to pravidlo. Může jít i o zdravou, vyrovnanou ženu, která jen nedokázala včas přečíst signály, že má partner například agresivní sklony. Přirozeně se takovému chování poté snaží předejít i na úkor sebe a vlastních hranic. Sama se tak stále více zatlačuje do kouta a potlačuje tím sebe samu. Problém je, že často zjistí, že ani ten kout nestačí a agresor si vždy najde záminku.

Proč je paradoxně někdy velmi těžké takový vztah opustit, ačkoli nám v něm není dobře?
Dříve nás ten druhý stavěl na piedestal. Poté nás z něho shodil a za nějakou dobu nás tam zase postavil, ačkoli už nalomené. A takhle se to cyklicky opakovalo. Když pak dojde na rozhodnutí, zda vztah opustit, nemusíme být připravené – pokud to vztáhneme jen na naše pohlaví – se spolu s ošklivou částí vztahu vzdát i té hezké. A také záleží na tom, v jaké pozici se žena nachází. Bohužel velkou nevýhodu mají stále maminky s malými dětmi, pro které rozchod často znamená obrovskou, až existenciální nejistotu a velký stres. Naše psychika navíc funguje tak, že i když žijeme v pekle, alespoň ho dobře známe. A neznámo nám přijde děsivější.

Lze toxický vztah vůbec zachránit? Má cenu na něm ještě pracovat?
Samozřejmě je to silně individuální, ale vidím jeden spojující základ, který musí být přítomný. A to je sebereflexe na obou stranách. A ochota na sobě pracovat. Vztah vytvářejí dva lidé a oba za něj musejí přijmout zodpovědnost. Pokud na jedné či druhé straně chybí, je z mého pohledu extrémně nepravděpodobné, že by vztah mohl dobře pokračovat.

Jak z toxického vztahu odejít?
Opět záleží na tom, zda se bavíme o odchodu od násilníka, či o ukončení vztahu, kde „pouze“ nejsme šťastní. V prvním případě je určitě důležité porozhlédnout se kolem sebe, jestli mám podporu ve svém okolí. Tedy lidi, o které se budu moci opřít, popřípadě u nich přechodně bydlet, kteří mě podrží. Pokud ne, zmapovat další možnosti. Jsou v blízkosti nějaké azylové domy? Na koho se můžu obrátit?

Ve druhém případě, kdy to dvěma lidem zkrátka nefunguje a veškeré snahy o domluvu končí hádkou, může být dobrá varianta objednat se na párovou terapii. Ta nemusí vést k tomu, že zachráníme vztah, ale že se dobře rozvedeme a jednou se nebudeme stydět za to, jak jsme vztah ukončili. A nadále spolu budeme schopni fungovat třeba jako rodiče svých dětí.

Olga Vlachynská, psycholožka a psychoterapeutka