V jeden moment se rozhodli dát si pauzu od života. Přerušit ho a zkusit to jinak. Nejzajímavější mi na tom přišlo, že je ta rezignace dvoupólová a že je v ní určité napětí. Na jednu stranu pasivita, deprese, nemůžu dál, vykašlu se na to, odevzdanost. Na straně druhé jde o bojovný, až agresivní postoj. Když prohlásím, že odejdu ze zaměstnání, že rezignuju na svůj post, může jít o silný způsob, jak vstoupit do vyjednávání o jeho budoucí podobě.
Nakonec se mi zalíbilo sledovat tu linku, kdy se teprve tím, že něco přestaneme dělat, stáváme skutečně aktivními. Nejen aktivními ve smyslu autonomie, ale že najednou začínáme rozumět světu. Na světě je něco nevynutitelného a musíme se trochu vzít zpátky, abychom to dokázali vidět, zažít, zakusit.
Když vám už není dvacet ani třicet, je snadnější svůj život prostě žít dál než začít dělat něco jiného. Jenže v momentě, kdy si uvědomíme, že se na to můžeme vykašlat, otevře se před námi svobodnější prostor, třeba i jak na fakultě nebo v novinách pokračovat.
V nadsázce řečeno: je to jako se sebevraždou. To, že máte možnost si kdykoli vzít život, může být nejlepší důvod, proč to neudělat.
Na fenomenologické, ale i sociální rovině od nás současný svět žádá hrozně moc nasazení. A zdá se mi, že jde o typ nasazení, který je malinko falešný. Jedeme dál, unavení, píšeme další a další články jen proto, že je třeba naplnit stránky novin. Z podobné setrvačnosti zůstáváme v nefunkčních vztazích. Tento typ aktivity je v zásadě pasivní. Necháváme se táhnout rozhodnutími, která jsme udělali v minulosti, jen proto, že nemáme sílu si říct, že takhle to nechceme.
Jenže možnost zastavit se nemá každý.
Ano, je to privilegium. Když nemáte čas ani se nadechnout, pořádně se vyspat, tak nebudete měnit svůj život. To se maximálně zhroutíte. Což ale taky může být dobrý podnět.
Přerušení tohohle automatismu navíc nestačí. Je nutné zajít o kousek dál a rezignovat i sám na sebe. Nejzajímavější situace, kdy se vnitřně proměňujeme, se dějí, když se necháme trochu být, když nechceme mít život plně pod kontrolou. Radost a lásku si na sobě ani jiných nevynutíte – a zároveň je to právě radost a láska, co činí váš život dobrým.
Pokud zvládneme pozastavit sami sebe, může to vést k lepšímu životu a můžeme spatřit dosud skryté možnosti, vnímat druhé lidi, aniž bychom je hned přebili vlastním stanoviskem, názorem, hodnotou. Musíme rezignovat i na to, že si v životě neustále něco vybíráme a volíme. Život k nám přichází sám.
Tereza Matějčková, filosofka
COOLna 
Napsat komentář