COOLna

Už známý švýcarský psychiatr Carl G. Jung kladl akcent na jedinečnost každého člověka a popsal odlišnosti ve vrozeném nastavení mozku. O jeho závěry se opřela psycholožka Šárka Miková, která tuto problematiku rozpracovala do Teorie typů. Se znalostí této typologie osobnosti lze podle ní ušít výchovu každému dítěti takříkajíc na míru. Díky tomu získá ty nejlepší předpoklady, aby bylo v životě spokojené a úspěšné.

Rodiče často říkají, že každé jejich dítě je úplně jiné, přitom chtějí být spravedliví a snaží se k nim chovat stejně. V čem se mýlí?
Dospělí k dětem tímto způsobem přistupují většinou proto, že chtějí předejít sourozenecké rivalitě, aby potomci neměli důvod o něco se přít. Stejně ale mohou dát dětem bonbonů nebo odměřit stejný čas, který s nimi tráví. Čím ten čas ale naplní či jak k dětem celkově přistupují, v tom by se neměli bát dělat rozdíly. Rodiče vesměs vycházejí z toho, jací byli oni sami, a přirozeně čekají, že dítě bude fungovat podobně. Když tomu tak není, myslí si, že je s ním něco špatně, případně že je chyba v nich samotných, v jejich výchově.

Jaký je tedy pravý důvod?
Dítě přichází na svět s vrozeným nastavením mozku, které se tomu rodičovskému nemusí vůbec podobat. A tato vrozená složka osobnosti má na vývoj dítěte zásadní vliv.

Měli bychom se tedy snažit nejdříve zjistit osobnost potomka, abychom ve výchově zvolili ten správný přístup?
Ideálně ano. Nejen já, ale mnozí rodiče už to dnes vnímají jako velmi užitečné. Dítě totiž nestačí jen milovat. Rodičovská láska je také o tom, abychom ho dokázali přijmout takové, jaké je. Jinak se může stát, že si připadá nepochopené, přestože je milované.

A co geny? Jak je možné, že se rodičům narodí odlišné dítě? Přijde mi to skoro jako tombola. Nikdy nevíte, co vyhrajete a jestli vůbec.
To je docela přiléhavý příměr. Narození jakéhokoliv dítěte by mělo být pro rodiče výhrou, ale když se vám narodí takové, které do rodiny jakoby nezapadá, rodiče znejistí. Diví se, jak je to možné, když mu předali svůj genetický materiál. Konzultovala jsem to s neurology a ti to vysvětlují tak, že záleží na tom, jaké geny se v prenatálním vývoji zrovna aktivují. Rodiče se sice snaží dítě vychovávat podle svého nejlepšího vědomí, ale často reagují na jeho přirozené projevy odmítavě a snaží se ho vychovat k obrazu svému nebo k ideálu „hodného dítěte“.

Jak na ně taková situace působí?
V batolecím věku, kdy dítě začíná objevovat svoje Já, reaguje vzdorem, protože chce své potřeby a záměry prosadit a nechápe, že jim rodiče nerozumějí. Protože je ale na rodičích emočně i fyzicky závislé, obrací agresi vzniklou v důsledku této frustrace proti sobě a začne se vnímat jako špatné. Aby si udrželo rodičovskou lásku, potlačuje své potřeby, odmítá svou přirozenost. Některé děti jdou spíš do vzteku a otevřené opozice, ale v obou případech dochází k narušování sebehodnoty, které má negativní dopady na spokojenost a úspěšnost člověka v dospělosti.

Na druhou stranu rodič přece musí zůstat pro potomka autoritou, ne?
Jistěže. Naplňování potřeb dítěte neznamená volnou výchovu. Dítě se musí učit vnímat hranice a zažívat frustrace, ale mělo by přitom vnímat, že jeho potřeby bereme vážně a jeho záměrům rozumíme.

Nemáme jako rodiče sklon protežovat dítě, jež se nám typově podobá?
Z jedné strany ano, protože takovému dítěti líp rozumíme. Víc ladí s naším očekáváním. Reagujeme na něj pozitivněji, hra s ním nás víc baví. Ale tímto skrytým srovnáváním vlastně podporujeme rivalitu s odlišně nastaveným sourozencem. Ten to může vnímat, jako že je s ním něco špatně. Má to ale i druhou stránku.

A to?
Když rodiče s některými svými vlastnostmi nejsou spokojeni a vidí je v potomkovi jako v zrcadle, zlobí se na něj, byť se tím vlastně zlobí sami na sebe. Introvertní rodič měl třeba v dětství problém zapadnout do kolektivu, takže od dítěte stejného typu může chtít, aby se co nejvíc otrkalo a ušetřilo si problémy v budoucnosti. Nutí ho chodit do spousty kroužků, navazovat kontakty. Dítě ale potřebuje trávit hodně času ve svém vnitřním světě.

Šárka Miková, psycholožka a spisovatelka