COOLna

Klíčové je, že typy nedělíme podle vlastností a chování, ale podle vrozeného nastavení mozku. Pro zjednodušení si typy můžeme rozdělit do čtyř základních skupin podle vrozených potřeb. Ty nám ukazují, k čemu kdo přirozeně tíhne.

Lidé z první skupiny fungují v módu tady a teď. Potřebují vše vyzkoušet na vlastní kůži a vidět okamžitý dopad toho, co dělají. Jako děti bývají akční a testují pravidla i možnosti svého těla.

Do druhé skupiny patří lidé s vrozenou potřebou stability. Vyhovuje jim určitý řád, který činí svět předvídatelnější. Chtějí, aby se věci dělaly tak, jak jsou zvyklí, a efektivitu vidí v používání osvědčených postupů.

Do třetí patří lidé, kteří chtějí být odmala vnímáni jako schopní a kompetentnost očekávají také od druhých. Potřebují vědět, jakou logiku mají naše požadavky a také jak funguje svět. Když byly mému synovi tři roky, zeptal se mě, proč venku prší. Mně se to zrovna nechtělo vysvětlovat, takže jsem ho odbyla větou: Aby sis mohl vzít ten nový deštník, Marečku!

Prokoukl to?
Jasně, nedávalo mu to smysl. Když jsem mu pak nakreslila koloběh vody v přírodě, byl nadšený a dodnes si to pamatuje.

Poslední, čtvrtá skupina, to jsou ti, kteří hledají ve všem hlubší smysl, jdou stále za nějakým ideálem, důvěřují své intuici a cítění. Chtějí pomáhat druhým, já říkám, že se rádi zapisují do srdcí druhých lidí. Chtějí být sami sebou, mít jedinečný přínos, být součástí harmonické skupiny.

Jaké typy podle vašeho členění v populaci převládají?
Smyslové typy lidí z prvních dvou skupin, kteří stojí nohama na zemi, tvoří zhruba tři čtvrtiny populace. Těch zbývajících dvou, které můžeme nazvat intuitivními typy, je dohromady jen čtvrtina.

Ale mozek je přece plastický. Copak se dítě nemůže rozvíjet i způsobem, který mu není vlastní, pokud je to pro jeho dobro?
To nepopírám, ale čím je mladší, tím více bychom měli vycházet vstříc jeho potřebám a být tolerantní k zvládání dovedností, pro které nemá přirozené vlohy. Například empatii některé děti umějí přirozeně skrze vcítění, jiné působí ještě v předškolním věku necitlivě. Mohou se však naučit takzvané kognitivní empatii – rozumět tomu, co druzí potřebují, a podle toho soucitně reagovat.

Ve vašem pojetí je výchova věda, přesto si jistě řada rodičů instinktivně počíná správně, aniž by Teorii typů znali.
Bezesporu. Jen se snažím některé zákonitosti vysvětlit. Vedu rodiče k tomu, aby si určili svůj typ a viděli, jakou optikou se na své děti dívají. Co očekávají. Znalost typu osobnosti dítěte rodičům pomůže ocenit a rozvíjet jeho potenciální silné stránky.

Jak mohou znalost typů využít učitelé?
Učitele jsem v tomto směru vzdělávala řadu let. Pomocí Teorie typů dokážou odhalit, jak se jejich typ osobnosti promítá do stylu výuky, ke kterému tíhnou. Ten může být někdy jednostranný a některým dětem nemusí vyhovovat. Je fajn, když si učitel uvědomuje rozmanitost osobností žáků a ve výuce nabízí třeba možnost volby různých způsobů, jak zpracovat úkol.

Šárka Miková, psycholožka a spisovatelka