COOLna

Na rozdíl od zvířat, včetně našich nejbližších příbuzných šimpanzů, je člověk geneticky jednobarevný. Až neskutečně rozmanitá je naopak jeho kultura: souhrn znalostí, dovedností, činností, symbolů, zvyků, vzorců chování, umění, morálky, práva, oblékání, stravování, vztahů i trávení volného času a všeho dalšího, co je pro způsob života konkrétní společnosti typické. Kultura přitom běží na stejných principech jako evoluce biologická, vysvětluje evoluční biolog Petr Tureček.

Kultura v užším významu znamená divadlo, literatura, herectví, prostě všechen kumšt. V širším významu je kultura podle jedné z definic „vše, co lidé mají, co si myslí, co dělají, co znají a čím se zabývají jako členové určité konkrétní společnosti“. Ale co přesně znamená pojem „kulturní evoluce“?
V první řadě je to vědní obor, který pro studium vývoje kultury používá podobné postupy, jaké se využívají při studiu evoluce biologické. A stejně jako je z fosilních nálezů jasné, že dnešní fauna a flóra vypadá jinak než před 10 miliony let, je samozřejmě i naše dnešní sociální a kulturní prostředí jiné, než v jakém žily například naše prababičky.

Máte nějaký příklad, jak spolu tyto dvě evoluce, kulturní a biologická, souvisejí a jak se ovlivňují?
V dobách, kdy jsme se teprve učili zmocňovat se světa a ohýbat jej pro své vlastní potřeby, přišly některé z lidských kmenů na to, že se hodí domestikovat kopytníky a kromě masa si od nich brát i mléko. Drtivá většina savců přitom není schopná v dospělosti mléko strávit. Onou domestikací (krav, koz, ovcí atd.) se však vytvořil v populaci těchto kmenů selekční tlak na to, aby se v ní začaly šířit varianty genů, jež štěpení mléčného cukru umožní. Čímž se zároveň vytvořil tlak na to, aby se rozšířila i kulturní praxe chovu domácích zvířat napříč populací.

Schopnost štěpit mléčný cukr, tedy laktózu, je nejrozšířenější v severní Evropě, kde dokáže pít mléko a jíst mléčné výrobky 95 % populace. V některých oblastech jihu Evropy je to však jen 30 % lidí. A Asijci a někteří Afričané si s laktózou neporadí až v 90 % případů. Takže se všichni naši předci s mléčným skotem nesetkali?
Přesně tak. Zajímavé ovšem je, že podíváme-li se na genetické složení různých populací, které mléčný skot chovají, vidíme, že je u každé z nich mírně jiná odchylka v zápisu v DNA vedoucí k tomu, že se syntéza laktázy nevypíná (laktáza je enzym, jenž pomáhá štěpit mléčný cukr, tedy laktózu, na jednoduché sacharidy). Což znamená, že se praxe pití mléka objevila v historii několikrát nezávisle na sobě, a to třeba i v Africe.

Biologická evoluce dává smysl. Zmutuje gen, který se ukáže jako výhodný pro nějaké konkrétní prostředí. Když prostředí přetrvává, forma tohoto genu se stane dominantní a šíří se populací. Jak se však šíří kultura? Také si z ní vybíráme to, co je pro nás výhodnější?
Měli bychom, ale ne vždy to děláme. Během dospívání se díváme kolem sebe a hledáme jakési „kulturní rodiče“, kteří jsou něčím úspěšní, imponují nám tím, co dělají. Ty potom napodobujeme a naučený způsob jednání aktivně rozvíjíme. Nekopírujeme je však náhodně, jako se předávají geny, ale na základě určitých vodítek si vybíráme to, co by nám mohlo být užitečné.

Jak však poznáme, co nám bude do budoucna užitečné a co ne?
„Kulturní rodiče“ si často vybíráme na základě takzvaného „biasu prestiže“. Vybíráme si tedy vzorce chování někoho, kdo má ve společnosti vyšší status, protože je pravděpodobné, že to, co se naučil kdysi on, je dobré, ve společnosti se to uplatní a my to pro sebe chceme taky. Zkrátka a jednoduše od ztroskotanců se učit nebudeme. Někdo ovšem může uplatňovat takzvaný „conformist bias“, což lze přeložit jako konformní preference. Spočívá v tom, že když nevíme, pro co se rozhodnout, zvolíme to, co volí většina. Miliony spokojených zákazníků se přece nemohou mýlit, takže zkopírujeme nejčastější jednání.

Ne každý však chce opakovat chování většiny, ne?
A proto jsou mezi námi také nonkonformisté a inovátoři, což není to samé. Zatímco inovátoři jedou sami na sebe a vytvářejí nové strategie, nonkonformisté jedou přesně opačně než většina… V souvislosti se sociálním učením se mluví ještě o jedné strategii, a to o „biasu soběpodobnosti“. Sociální dovednosti se učíme od lidí, kteří jsou nám podobní. Většinou si prostě musíme vybrat, zda se víc přiblížíme Jimu Morrisonovi (divoký americký rocker a zpěvák kapely The Doors, zemřel ve věku 27 let, nejspíš na kombinaci alkoholu a drog), nebo Bertrandu Russellovi (ctihodný britský matematik, filozof a logik, držitel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1950, zemřel ve věku 98 let). Představte si, že už jste jednomu z nich v něčem podobná. Kdybyste se najednou začala potácet k profesionalitě toho druhého, hrozilo by vám, že spadnete do ďoury a dobře se vám nepovede ani jedno, ani druhé. Výhodnější je tedy učit se od těch, kdo už jsou mi podobní.

Když se dítě v pubertě chytí party, s níž začne užívat návykové látky, znamená to, že si své „kulturní rodiče“ vybralo špatně?
Ano. Spousta lidí si vybírá špatně. Někdy se však může stát, že to, co je pro člověka špatně biologicky, může být dobré pro šíření jeho kulturní praxe. Člověk, který se stal mnichem v katolické církvi, udělal pro svůj vlastní biologický úspěch to nejhorší, co mohl. Ale pro mém (kulturní gen), který tím šíří, pro věčnou slávu Pána Boha udělal naopak to nejlepší. Ačkoliv si tedy uzavřel sféru vlastního rozmnožení, tím, že se stal papalášem v rámci církve, pomohl zbytku své rodiny získat vyšší prestiž, více financí a nějaké zastání u panstva, takže se jeho příbuzní množí s mnohem vyšší pravděpodobností – a šíří tak i geny, jež s mnichem sdílejí.

Ale jak si pak vysvětlit strategie, jež jsou život ohrožující, jako například závislost na omamných látkách?
Samozřejmě že některé typy chování, které jsou na hranici ohrožování vlastního života, jako je například užívání drog nebo účast na tajných automobilových závodech, vhodnou strategií pro dlouhodobé, stabilní a rovnoměrné přežívání není. Ale na jistou dobu mohou člověku přinést v rámci kolektivu podobných lidí krátkodobou prestiž. Zároveň tím může inspirovat více lidí ze své komunity, čímž pomůže k šíření tohoto typu chování. Tomuto typu strategie se říká „short life-history strategy“ (strategie krátkého života). Neočekávám dlouhý život, jdu do všeho naplno, užiju si vrchol, a po nás ať přijde potopa. Pak jsou ovšem lidé, kteří volí naopak „long life-history strategy“ neboli strategii dlouhého života, a ti se podobnému rizikovému jednání vyhýbají.

S tím, zda si vybereme strategii krátkého, nebo dlouhého života, už se rodíme?
Určitě se rodíme s nějakými predispozicemi, ale skoro vše, co lidé nakonec udělají a jak se rozhodnou, souvisí nejen s jejich genetickou výbavou, nýbrž i s prostředím, v němž vyrostli. Organismus se celý život velmi jemně kalibruje. Ukazuje se například, že když člověk vyroste v oblasti zasažené válkou, bude se v dospělosti chovat impulzivně a osvojí si spíše krátkodobou strategii. A je to pochopitelné. Pokud se totiž jeho biologická výbava kalibruje v době, jež je charakterizovaná vysokou mírou nejistoty, je jasné, že si vybere životní strategii, jež maximalizuje veškerý možný potenciál během krátkého období. Zároveň to však neznamená, že v nestabilní společnosti zkoušené nedostatkem a válkou nebudou vyrůstat budoucí knihovníci a filologové a naopak že ze stabilní společnosti nevzejdou žádní raubíři a rebelové.

Člověk je geneticky jednobarevný, všech osm miliard lidí má z více než 99,9 % stejnou DNA, protože všichni pocházíme z jedné malé populace Homo sapiens, jež žila zhruba před 200 tisíci lety na území dnešní Botswany na jihu Afriky. Zároveň je však lidstvo neskutečně kulturně rozmanité. V jedné vědecké práci někdo napočítal, že na světě dnes existuje 3 814 různých kultur. Může za tuhle obří rozmanitost životních stylů odlišné prostředí, v němž žijeme?
Tento aspekt je určitě důležitý a je docela možné, že kdyby se za podobně dlouhou dobu takhle extrémně rozrostla populace jiného lidského druhu, který by se však prostředí nepřizpůsoboval kulturně, ale jen geneticky, byla by jeho genetická variabilita mnohem větší než teď ta naše. Avšak tím, že my většinu věcí řešíme především kulturně, se naše DNA zase tolik nemění. Na druhou stranu spousta našich kulturních praktik nemá s prostředím, v němž žijeme, nic společného. Většina této rozdílnosti totiž nespočívá v tom, jak se loví tuleni nebo sbírají maliny, ale v tom, jak se lidé oblékají při rituálech, co si při nich vyprávějí, jaké jsou jejich pohádky a mýty a jaká mají svoje svatá místa. Většina kulturních rozdílů nemusí být tedy nutně svázaná s daným prostředím. Ostatně i jednotlivé skupiny lovců a sběračů se po celém světě kulturně odlišují, ale vzhledem ke stylu svého života by nemusely.

Čím je dáno to, že každá z kultur vnímá jinak krásu?
Některé prvky jsou nám všem společné, ale u některých kultur jisté odlišnosti někdy pozorujeme. Mohou být způsobeny náhodou a nemusí pro ně existovat vysvětlení. Něco se ovšem vysvětlit dá. Když se mi budou líbit blonďaté holky v prostředí, kde se jich bude vyskytovat málo, ale zrovna já si nějakou najdu, předám tím znak, že se mi líbí blonďaté holky, dál. A znak blonďatosti předá dál i moje blonďatá partnerka. V další generaci už tedy bude víc lidí, kteří preferují světlou barvu vlasů, a zároveň více lidí, kteří ji mají, takže to v té společnosti začne frčet dvakrát rychleji. Existuje také teorie „sexy synů“. Ta říká, že když se většině samic v dané společnosti líbí určití samci, preferovat ty samé samce se vyplatí i ostatním samicím, protože tyhle znaky pak zdědí také jejich synové a budou v rámci společnosti preferovaní.

Jaký znak krásy se dá považovat za univerzální?
To, že se mužům líbí mladé holky. (Což je v přírodě naprostá rarita. Podle evolučního biologa prof. Jana Zrzavého ani u našich nejbližších příbuzných, šimpanzů, nehraje u samců při sexuálním výběru věk samic žádnou roli. Maximálně trošku preferují ty, jež jsou v tlupě sociálně výše postavené, což jsou však většinou ty starší. A proč je to u lidí jinak? Podle studie Liverpoolské univerzity to mohl způsobit sklon našich mužských prapředků přivádět vyvolenou partnerku ke své tlupě – mezi ostatními savci se totiž naopak samci zpravidla stěhují za samičkami. A mladší žena byla z hlediska přizpůsobivosti i imunity pro cizí prostředí „výhodnější“. Což mimochodem vysvětluje i to, proč jsou pro muže podvědomě tak atraktivní blondýny – protože blonďatost je znakem mládí, s dospíváním pak vlasy lidem tmavnou.)

Na rozdíl od řady jiných živočišných druhů jsme i specialisté na udržování dlouhodobých vztahů, protože pro výchovu dětí je často zapotřebí investice obou rodičů. Muži se tedy nevyplatí udržovat velký počet dlouhodobých partnerek najednou, ovšem může je mít postupně a vždy bude preferovat ty mladší, tedy ty, které mu mohou zplodit více dětí. To, jakými způsoby se však dává mladistvý vzhled najevo, se už může u různých kultur lišit. Například tam, kde mají lidé tmavší pokožku, ji mají mladší jedinci o něco světlejší, takže tam bude ideálem krásy žena světle čokoládová. Když ovšem do takové společnosti přijde Evropan, který je „nakalibrován“ na to, že mají všichni plus minus stejnou barvu pokožky a že jde spíš o to, jaké kontury má mladý obličej, neomylně si vybere mladší holky, ale mezi nimi třeba i takové, o něž místní chlápci zájem nemají. Nicméně ideál krásy je ovlivněn také socioekonomickým statusem.

Například?
Ideál krásy se za posledních pět set let dost zásadně vyvinul i v Evropě. Stačí se podívat, jak vypadali na obrazech bohatí lidé dané éry, a hned víte, jaký ideál v té době byl. Ve chvílích, kdy bylo složité obstarat si dostatek jídla, byly preferované kypré tvary, protože bohatí lidé byli tlustší než populační průměr. Zatímco v době, kdy je všeho dost a dražší je naopak zdravý životní styl a jídelníček postavený na čerstvé zelenině, bude ideálem štíhlá postava. V jedné africké společnosti se dívali na to, jak se v ní proměňuje ideál krásy u lidí, kteří mají a nemají televizi. Ti, co ji neměli a koukali pouze kolem sebe, kde viděli, že jsou mezi bohatými i mezi lidmi se společenskou prestiží ženy kyprých tvarů, preferovali partnerky s vyšším BMI (index tělesné hmotnosti, vyjadřující vztah mezi tělesnou hmotností a výškou daného člověka, se používá jako měřítko, zda má člověk podváhu, normální tělesnou hmotnost, nadváhu, či obezitu). Naopak ti, co měli televizi, za prestižní považovali bohaté Američanky s vilou v Dallasu a i ve své vlastní společnosti najednou preferovali hubenější jedince, a to i přesto, že ti nepatřili k těm s nejvyšším socioekonomickým statusem.

Proto se tak daří drahým módním značkám? Protože se jimi signalizuje sociálně-ekonomický status?
Přesně tak. Někdy tento socioekonomický status nabývá velice specifické formy. Například takové ty bohaté ozdoby, jimiž si kayanské ženy z Myanmaru (země v jihovýchodní Asii, dříve Barma) prodlužují krky, si mohou dovolit jen ty, co nemusí dřít denně na poli. Tyto znaky však mohou být ovlivněny i způsobem života v dané společnosti. Ve chvíli, kdy se bude společnost primárně zabývat tavením železa, nedává smysl, aby tam byly za nejkrásnější šperky považovány velké železné řetězy. V kurzu budou naopak drobné zlaté kroužky. Když však budeme mít společnost, jež je plná solventních jedinců, ale železo nezná, třeba jako ve starověkém Egyptě, budou tam železné šperky považovány za ten nejkrásnější doplněk a opět jen proto, že si ho mohou dovolit jen ti nejbohatší.

Jak moc se jako jedinci snažíme kulturu, kterou jsme si osvojili, chránit a předávat dál?
Každá společnost na svou kulturu žárlí. Důvod, proč se česká společnost dokázala semknout a spolupracovat tváří v tvář velké uprchlické vlně Ukrajinců, tkví především v tom, že si všichni uvědomujeme, jak moc jsou nám tito lidé kulturně blízcí. Když se k nám chtěli dostat lidé ve stejné nouzi, kteří však byli nositeli jiné kultury, spousta lidí na to zareagovala odmítavě. Což se ovšem dá vysvětlit. Každá kultura, která dnem a nocí nepracovala na svém zachování, byla překrytá jinou kulturou, jež na svém zachování pracovala. Proto na sebe budou kulturní výbavy žárlit, a nebudou-li říkat „já jsem ta pravá, drž se mě a předávej mě dál“, vezmou zasvé. Nejspíš i proto jsou lidé tak strašně hákliví na pošlapání vlastních symbolů. A přitom, když to přeženu, jsou na světě pouze dvě kultury. Jedna je konzumní a hedonistická (kultura, jež propaguje vlastní potěšení) a druhá si váží askeze a rozjímání. Obě se však uměle rozrůzňují a nakládají na sebe různé vlajky, symboly a způsoby výkladů svých hodnot, jimiž se vymezují vůči jiné a přitom skoro totožné kultuře. Proto se třeba někteří silně věřící křesťané tak moc brání silně věřícím muslimům, jakkoliv jsou to podobné tradice a pohledem příslušníka úplně jiné kultury se budou jevit jako totožné.

Takže to, že svou kulturu tak vehementně bráníme, je vlastně přirozené?
Ano, ale já to nemám moc rád. Lidé by měli odvrhnout parazitickou vrstvu kultury, která říká: „Jen já jsem ta pravá česká identita, jsem děsně důležitá a pro žádnou jinou tady není prostor, buď mým nositelem a šiř mě dál, abych žila v dalších generacích.“ A to z několika důvodů. Člověku to nic nepřináší, jen mu to žere čas. A ještě to snižuje jeho šance, že se rozmnoží, protože kvůli podobným výkřikům vypadá mezi vrstevníky jako blbec. Šířit by se mělo jen to, co nám dělá radost. Samozřejmě že tradiční rodina žárlí na rodinu „rozšířeného typu“. Samozřejmě že křesťanství žárlí na islám. Samozřejmě že chce islám vybít všechny bezvěrce. Je to ovšem úplně zbytečné. Boha, Alláha nebo třeba Jehovu používají lidi pro své vlastní sobecké účely sebezachování a propagace. Bohové, kteří byli v tomto smyslu tolerantnější, už mezi námi nejsou, byli převálcovaní těmi současnými. A možná je čas opustit i je. Já bych chtěl žít v absolutní sociální toleranci, jež by jedinci dávala tu nejvyšší možnou svobodu.

Jenže zrovna kvůli pojmu „svoboda“ se vedou celé kulturní války. Každý si pod svobodou představuje něco jiného…
To je pravda. Když republikáni v Americe bojují proti politické korektnosti, ohánějí se slovem svoboda. Když demokrati lobují za právo žen rozhodovat o svém těle v rámci kauzy s potraty, pracují se stejným slovem. A zároveň je to termín, se kterým se umím ztotožnit i já – městský liberál.

Takže budou kulturní příkopy mezi lidmi věčné?
Žádné kulturní příkopy nejsou věčné. Vždycky se dá najít shoda, alespoň na něčem. A jsou to právě kulturní války, jež společnost neustále posouvají. Takový status homosexuálů se od 50. let proměnil naprosto zásadně. Ano, pořád jsou tam nějaké příkopy, protože liberálové jdou jedním směrem a konzervativci je za to kritizují, ale časem se i oni posunou, přeskáčou do liberálního tábora a vymyslí nový kontrast.

Nebo zase přijde nějaký diktátor a obrátí mysl lidí o několik kroků zpět…
I to se samozřejmě může stát. Já netvrdím, že kolem toho stabilního jednosměrného vývoje nejsou žádné drncáky. Ale nakonec se to vždy posune k lepšímu. Existuje zajímavá teorie, která se zabývá tím, jakým způsobem vedou kulturní války liberálové a jakým konzervativci. Konzervativci jsou podle ní schopní přijmout dva typy argumentů. První je postaven na jakési individuální úrovni a na tom, že jsme všichni stejní a měla by mezi námi být rovnost a férovost. A druhý apeluje na jakousi identitu a jednotu. Když tedy homosexuál Jožka spálí národní vlajku, řeknou, že spálil symbol země, což je trestuhodné, a že jeho vztah s Pepíkem ohrožuje tradiční rodinu. Stejně tak jsou však schopni přijmout argumenty na té individuální úrovni, tedy že Jožka miluje Pepíka a měl by mít právo si jej vzít, pokud to nijak nezmění životy dalších lidí.

A liberálové?
Velmi dobře rozumějí individuálním argumentům a férovosti, ale už nerozumějí argumentům vymezujícím jednu skupinu proti jiným. Jediný argument, který je tedy liberál při přesvědčování konzervativce schopen úspěšně vynést, je argument individualizující. A protože tomuto argumentu rozumí i konzervativec, občas se stane, že jej liberál přesvědčí.

Záleží však i na tom, o co jde, ne?
Ano. Když například konzervativec vytáhne kartu individualizujícího argumentu u potratů ve prospěch plodu, tedy práva nenarozených dětí na život, sem tam na svou stranu přetáhne i liberála. Jenže konzervativec občas vynese i tu kartu argumentu celku, kterou liberál považuje za naprosté sci-fi, a tím pádem se nedohodnou. Ale postupem času se drtivá většina všech sporů na ose konzervativec vs. liberál posouvá spíše k tomu, co chtějí liberálové.

A funguje tahle převaha liberalismu napříč všemi kulturami?
Samozřejmě to není prozkoumané u spousty malých tradičních kultur, kde to může být zamrzlé. Stejně jako to může být u některých malých kultur naopak pokročilejší. Například na Samoi (malý ostrovní stát v Polynésii, východně od pobřeží Austrálie, pozn. red.) mají zavedený pojem „Fa’afafine“ pro muže, kteří spí s muži a oblékají se jako ženy. Zatímco my podobný typ instituce nějakého queer člověka teprve tvoříme, oni už dávno třetí pohlaví mají. (Kromě toho jsou tam rozšířené třeba i tzv. ženské spolky. Tvoří je vždy dvacet nebo třicet žen, které si navzájem užívají lesbické lásky, ale pak se vdají a vedou normální heterosexuální život)

Vraťme se ještě do naší kultury a k souboji nového a starého světa, tedy liberálů a konzervatistů…
Ke změnám zcela jistě dochází. Dnes už například nepohrdáme muži, kteří se rozhodnout žít sami a nezakládat rodinu. Otroctví už není skoro nikde na světě legální. A ženy v našem kulturním prostředí nemusí bojovat za právo volit. Tahle proměna byla způsobená kulturními válkami. Právě ty naše životy postupně proměňují.

Petr Tureček, evoluční biolog

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.