COOLna

V jedné malé vesnici uprostřed tropického pralesa jsem se potkala s mayskými rodiči, které před čtyřiceti lety studovala jedna antropoložka. Byli otevření tomu, abychom u nich s Rosy bydlely. Navíc ve vesnici občas probíhají i různé výměnné programy a pobyty, takže i když tam lidé žijí tradičně, jsou otevřeni novým věcem. Měla jsem tak možnost sledovat jejich život a výchovné metody zblízka. Na vlastní oči jsem viděla, jak děti rodičům ochotně pomáhají v domácnosti, jak zastanou spoustu práce, perou, pomáhají s vařením, myjí nádobí, starají se o zahradu. Chuť pomáhat je v mayských komunitách klíčovou hodnotou, rodiče tam děti vedou k tomu, aby se staly zodpovědnými členy rodiny. Aby poznaly, když někdo potřebuje pomoc, aby sledovaly, co se kolem nich děje. Říkají tomu acomedido (schopnost být pozorný a podle toho jednat, pozn. red.). Na Západě děláme tabulky se seznamem domácích prací, s dětmi se neustále dohadujeme, sekýrujeme je, někdy dostávají za práci odměnu. Mayské a aztécké děti však tyto práce dělají samy od sebe a rády.

Jak toho tamní rodiče docílí?
Nechají děti, aby mohly pomáhat už odmalička. Děti mají totiž vrozenou touhu svým rodičům pomáhat, je to jejich přirozený povahový rys. Už batolata chtějí všechno zkusit, do všeho se vrhají. A mayští rodiče jim to dovolí, i když u toho dítě občas nadělá víc škody než užitku. To je totiž způsob, jak se konkrétní činnost naučí. Samozřejmě se to nenaučí hned, učí se pomaličku a naučit je být acomedido trvá i celé roky. Ale dítě se tímto způsobem stává plnohodnotným členem rodiny. Mayští rodiče dětem nabízejí skutečný život. Věnují se svým každodenním záležitostem, dělají prostě to, co by dělali i bez dětí, a děti si hrají poblíž a rodiče pozorují nebo se zapojují. Dospělí jsou jejich zdrojem zábavy a nástrojem k učení, a to jak po fyzické, tak i emocionální stránce. Rodiče v Mexiku nemají pocit, že své děti musí neustále bavit nebo jim vymýšlet program tak jako my na Západě.

Co když se děti zapojovat nebo pracovat nechtějí?
Když nechtějí, nikdo je nenutí. Dítě ví, co po něm rodič chce, a má důvod, proč to odmítá udělat. Pořád dokola dítěti opakovat, co má dělat, nikam nevede. Je potřeba počkat, až bude dítě chtít.

To však může u některých dětí trvat věčnost.
Je důležité je pořád trénovat, dávat jim nejdříve malé úkoly, třeba jen podat kolíčky na prádlo, přinést vodu, pomoct mladšímu sourozenci s oblékáním. I batole může takto pomáhat nebo vás minimálně sledovat, jak pracujete vy. A když chce pomoci, pak je potřeba mu to dovolit, a když začne dělat příliš velký nepořádek, stačí ho jen jemně navést správným směrem. Děti možná působí zprvu nemotorně, ale spoustu věcí zvládnou. Přines mi, podrž to, zamíchej. Ale musí jít o skutečnou práci, protože děti moc dobře poznají rozdíl mezi pravým a falešným. A úkoly musí být pro dítě zvládnutelné, adekvátní jeho věku, aby se mu je podařilo splnit. Příliš náročné úkoly v útlém věku mohou děti demotivovat.

Také je fajn, když se různé úkoly a domácí práce dělají společně. Namísto „slož si svoje prádlo“ třeba říci „pojďme si všichni poskládat prádlo“ nebo „pojďme společně uklidit a bude to dříve hotové“. I v mnoha jiných kulturách využívají vrozené touhy dětí být součástí rodiny a spolupracovat v rámci týmu, jejich touhy někam patřit. Je to velmi silná motivace. Tento přístup tu byl desítky, možná stovky let před námi, funguje v mnoha společenstvích, jen na Západě vymizel.

K tomu všemu je však potřeba hodně trpělivosti, kterou vyčerpané mámy často nemají. Co s tím?
Tento proces opravdu vyžaduje značnou dávku trpělivosti, ale v budoucnu to zase spoustu času ušetří, protože děti budou dobrovolně v domácnosti pomáhat. Je fakt, že v tradičních kulturách rodiny fungují více komunitně, o děti se běžně stará více lidí, různé babičky, tety, sousedky. Na Západě jsou rodiny často velmi malé, jen rodiče a děti, matky tak musí péči o rodinu a domácnost zastat často samy a raději si i samy uklidí, protože je to rychlejší. Děti pošlou, ať si hrají, nebo je posadí před televizi. Ale tím dáváme dětem najevo, že nemají nic dělat, že nám nemají pomáhat. A když po nich něco přece jen chceme, používáme dva druhy motivace: odměnu, nebo trest. To však moc nepomáhá, z dlouhodobého hlediska jsou to nefunkční nástroje, jež často podkopávají vnitřní motivaci dítěte pomáhat. Místo trestů je lepší, když rodiče vysvětlují, proč je daná činnost důležitá.

Například?
Třeba že když v kuchyni neuklidíme, přiláká to mravence. Nebo dávají najevo, že pomáhání je známkou zralosti: „Vidím, že už jsi velká holka, když si tak hezky uklízíš hračky.“ Zbytečně děti ani nechválí, ale ani neodmítají. A hlavně na vlastním příkladu ukazují, co by měly děti dělat a jak se chovat. Mayové se soustředí na týmovost a spolupráci, na emoční podporu a autonomii, což znamená i minimální zasahování do některých aspektů dětského života. Protože čím méně vyžadujete pozornost dítěte skrze různé pokyny a příkazy, tím méně bude dítě pozornost vyžadovat od vás.

Proč jste vyrazila do Arktidy k Inuitům?
K tomu mě inspirovala kniha od americké antropoložky Jean L. Briggs Nikdy ve vzteku (v originále Never in anger), která popisovala život v jedné malé arktické vesničce a neuvěřitelnou schopnost tamních lidí ovládat své emoce. Jean tam dělala výzkum a zjistila, že i když tam například lidé žili v –30 °C v malinkém iglú se dvěma malými dětmi, nebyla tam cítit žádná frustrace. Nikdy se nerozčílili, nikdy nevybuchli. Udržet si v tak náročných životních podmínkách psychickou pohodu je obdivuhodné. Pro Inuity je to nejdůležitější známkou zralosti a dospělosti. A mě zajímalo, jak to dělají. Jak ze vzteklého tříleťáka udělají klidného šestileťáka. A jestli by nemohli zkrotit tu moji malou dračici.

A zkrotili?
Svým způsobem ano, i když je to samozřejmě hlavně na samotném rodiči. Když jsme tam přijeli, ubytovali jsme se v jednom malém hotýlku, který byl drahý, navíc tam zatékalo. A tak jsem začala hledat jiné bydlení. Do toho se tam Rosy pořád vztekala. V obchodě mi třeba hodila balení tyčinek do obličeje, měla jeden zběsilý záchvat za druhým. Městečko bylo hrozně malé, všichni se tam znají a zdálky nás pořád pozorovali, byly jsme tam jako ve výloze, protože tam byl kromě Rosiných výbuchů jinak velký klid. A pak jsem potkala Sally, mámu tří dětí. Nabídla nám azyl a učila mne, jak děti vychovávat.

Jaké rady vám dala?
Třeba že mě Rosy zlobí, protože už mě má plné zuby. Že potřebuje společnost jiných dětí a já pauzu. Prostě si my dvě musíme od sebe čas od času odpočinout. Nebo že když člověk na děti křičí, přestanou poslouchat, co říká. Proto rozčilování nemá vůbec smysl, nic se tím nevyřeší, jenom přerušíte komunikaci. Pokud chceme, aby se děti naučily chovat určitým způsobem, musíme jim jít příkladem. Pokud se snažíme svého dosáhnout vztekem a křikem, učíme to i naše děti a ty pak na nás budou taky křičet, když budou nějakou situaci řešit. A pokud budeme v hádce pokračovat, uznáváme tím, že to, jak se chovají, je v pořádku, a z toho už není cesty ven. Ovládat své pocity, včetně hněvu, se děti učí od nás, od rodičů a dalších dospělých.

Tak teď už jen vymyslet, jak ve zrychleném a vystresovaném světě mohou zůstat rodiče klidní…
Inuité mají několik způsobů, jak se nenechat vtáhnout do mocenských bojů s dětmi. Jednak přestanou mluvit. Třeba já osobně však dělám pravý opak. Když mě Rosy rozčiluje, pokaždé na ni začnu chrlit příval prázdných slov. „Už zase brečíš? Co se zase děje? Co zase chceš?“ A to vůbec nefunguje. Když Inuité vidí dítě v náročné situaci, zastaví se, mlčí a pozorují. Další metodou je snažit se ovládat svůj vlastní vztek. Ne ho potlačovat, ale zajistit, aby ideálně vůbec nevznikl. Když Inuité cítí, že vztek přichází, z dané situace třeba odejdou. Já už to také zkouším, jdu například do vedlejší místnosti, vystoupím z auta nebo se jednoduše k Rosy otočím zády. Prostě je důležité nevěnovat nevhodným projevům dítěte pozornost. To je mocný nástroj na jeho usměrnění. Děti se budou někdy chovat nevhodně, uvažují jednoduše, často nelogicky, budou se občas chovat neomaleně, panovačně, dělat spoustu věcí špatně, dělat nepořádek. A my jako rodiče s tím musíme počítat, protože je to jejich přirozenost. A naším úkolem je děti naučit, jak se chovat přijatelně a jak zvládat své emoce.

Nepomohlo by dát dítěti prostě jen na zadek, když se chová šíleně?
To je právě způsob, který nikam nevede. Vztek a hněv plodí jen další hněv. Jedna inuitská maminka mně řekla, že když dítě neposlouchá, je to proto, že nás nechápe, že je ještě příliš malé a není na danou lekci připravené. Proto je také zbytečné se s ním hádat, je to marný boj. Tradiční inuitská výchova je něžná a starostlivá, takže i když dítě udeří mámu, ta nic neudělá. Případně mu jen velmi klidným hlasem vysvětlí, že se to nedělá, nebo řekne: „Au, to mě bolí. Přece mi nechceš ublížit.“ Klidná a tichá reakce má zklidňující účinky. Nejlepší způsob, jak děti naučit zvládat hněv, je naučit se zvládat ten svůj. Jednat tiše a laskavě, dítě vás pak bude ve chvílích emocionálních bouří vnímat jako bezpečný přístav.

Podařilo se vám tento přístup aplikovat i na vaši dceru? Už vás nebije?
Nebudu předstírat, že je to jednoduché. Zůstat klidný v tiché arktické vesničce, kde panuje klid a mír, je mnohem jednodušší než v hlučném a stresujícím San Francisku. Ale stále dokola to trénuji už celé měsíce .A čím častěji se mi nějakým zázrakem podaří udržet vlastní emoce na uzdě a zůstat v klidu, tím snazší to s Rosy začíná být a tím více si užíváme společný čas. Její výbuchy začaly polevovat. Osobně k tomu, abych zůstala v klidu, využívám smyslovou představivost. Zavřu oči a představuji si, že jsem na masáži, nebo si představím duhu, začnu si broukat nějakou uklidňující písničku.

Vedle klidu je pro dítě důležitý i dotek. Nějaký fyzický kontakt. Ten rozpouští napětí a dává dítěti najevo, že je v bezpečí a milované. Nebo také funguje odvést pozornost od hněvu pomocí úžasu. „Podívej se na toho krásného motýlka!“ Inuitské mámy aplikují úžas u dětí od jednoho roku snad až do šestnácti. Vždy se najde něco, co může pozornost upoutat. Nebo když už je dítě hodně vzteklé, můžete ho vzít ven, třeba jen vyjít před dům. A v mnoha kulturách po světě rodiče záchvaty vzteku u svých dětí prostě ignorují. Nechají je, aby se samy zklidnily.

Jak Inuité řeší situace, kdy dítě neposlouchá, důsledkem čehož by se mu mohlo něco stát?
Rozhodně na děti nekřičí jako my na Západě: „Počkej! Nechoď tam! Spadneš! Nelez tam!“ Používají mnohem konstruktivnější pokyny a dětem vysvětlí, co se stane, když budou v nevhodném chování pokračovat. Popíšou jim přirozené důsledky jejich chování, stejně jako to dělají Mayové. Třeba když Rosy začala házet do vzduchu kameny, už jsem ji chtěla okřiknout, ať ty kameny přestane házet, ale desetiletá Maria jí klidným hlasem řekla: „Rosy, ty kameny můžou na někoho spadnout.“ A k mému překvapení to zafungovalo. Rosy s tím přestala. Zákazy jako neházej, neber, nelez apod. nic nového nesdělují. Dítě ovšem neví, jaké jsou následky toho, co dělá, proto je dobré mu to vysvětlit. A když je hodně vzteklé, a tím pádem příliš nevnímá, pak mu rodiče danou situaci přehrají následně, když je v klidu, aby mohlo lépe porozumět tomu, co by se mohlo stát. Když je dítě v nepohodě, nemá kapacitu na poslouchání a učení. Když rodiče nic nevysvětlují, dítě poslouchá jako robot, bez přemýšlení. Inuité však své děti učí, aby samostatně přemýšlely. Respektuje to jejich autonomii. Tak to ostatně funguje třeba i u kmene Hadzabe v Tanzanii.

V jakém smyslu?
Kmen Hadzabe je známý tím, že má nejsebevědomější děti na světě. A že tyto děti nemají sklony k depresím, což je třeba v Americe velký problém, tam řešíme hodně dětských sebevražd, takže v této oblasti očividně silně selháváme. Hadzabské děti jsou už jako malé velmi samostatné, mají hrozně moc svobody, naprostou volnost pohybu. Těší se také emoční svobodě – když se dítě potřebuje vyvztekat, má na to plné právo, nikdo mu neříká, aby se uklidnilo. Nikdo mu neříká, jak se má cítit. Nikdo děti nezaplavuje nekonečným proudem povelů, nemají nutkavou potřebu děti zabavit nebo je něčím zaměstnat. Věří, že si dítě dokáže na všechno přijít samo.

Pokud mají takovou volnost pohybu, to ani malé děti nikdo nehlídá?
Volnost mají, ale to neznamená, že by rodiče dětem nevěnovali pozornost. Ba právě naopak. Pořád své děti sledují, dávají pozor, aby se jim nic nestalo, ale zpovzdálí, nezasahují do jejich volnosti, do jejich programu. Třeba pošlou starší dítě, aby nenápadně sledovalo to mladší, které třeba poprvé samo vyřizuje nějakou pochůzku. Starší sourozenec je schovaný, a mladší tak má pocit, že vše zařizuje sám. Poskytovat dětem autonomii neznamená obětovat jejich bezpečí. Autonomie je však velmi ceněná, podporuje vnitřní motivaci, trénuje soběstačnost, nezávislost a sebedůvěru. Když děti autonomii nemají, často trpí pocitem, že nad svým životem nemají moc, a to je frustrující. Jeden americký neuropsycholog tvrdí, že nedostatek autonomie je zřejmě hlavní příčinou výskytu úzkosti a deprese u amerických dětí. Největší dar, jaký svým dětem můžeme dát, je nechat je rozhodovat samy za sebe. Děti se tak lépe připraví na dospělost, než když někdo pořád rozhoduje za ně a pořád jim se vším pomáhá.

Hadzabové tedy za své děti nikdy nerozhodují?
Převzetí kontroly nad dítětem je pro hadzabské rodiče vždy až tou poslední možností. Někdy to vypadalo, že udělají raději cokoliv jiného, jen aby svému dítěti nemuseli říkat, co má udělat. U některých afrických kmenů je tento způsob výchovy tak silný, že když rodič vidí jiného rodiče, jak se snaží své dítě ovládat, že se třeba snaží dítě přimět udělat něco, co dítě samo nechce, pak ho zastaví a zahanbí ho. Řeknou mu, ať nechá své dítě dělat, co chce, že to není jeho starost. Když dětem poroučíme, podkopáváme jejich sebevědomí a soběstačnost. Já jsem například Rosy říkala jeden pokyn za druhým, až mě vyděsilo, když jsem si všechny ty pokyny během hodiny spočítala. To si může vyzkoušet každý, spočítejte si, kolik pokynů a příkazů svému dítěti během daného času dáte. Já Rosy navíc ještě dělala i břichomluvce. Neustále jsem za ni odpovídala, když se jí někdo na něco zeptal. „Ano, Rosy miluje školku, ano, Rosy má ráda dort.“ Nebo jí říkám, co má říct. „Řekni děkuji, řekni prosím.“ Myslela jsem, že ji tím vychovávám, ale vlastně ji jenom okrádám o vlastní hlas.

Jak to, že hadzabské děti nejsou sebestředné a rozmazlené, když si mohou dělat, co chtějí?
To mě právě také překvapilo, ale je to prostě věc toho přístupu, který nezahrnuje ovládání, ale vůli se svým dítětem spolupracovat. Jeden psycholog napsal, že dát dětem svobodu nám na Západě připadá jako recept na katastrofu. Ale s ničím takovým jsem se ani u Hadzabů, ani u mayských dětí nesetkala. Hadzabské děti totiž nemají jen svobodu a nezávislost, ale hlavně tu autonomii. A v tom je velký rozdíl. Nezávislost znamená, že nepotřebuji druhé a že mě druzí nijak neovlivňují. Takové dítě nemá žádné povinnosti vůči své rodině a jeho společenství od něj nic neočekává. Ovšem hadzabské i mayské děti mají spoustu vztahů a povinností vůči mnoha lidem, očekává se, že budou své rodině pomáhat. Maminky, ale i babičky a další lidé jim zadávají drobné úkoly, třeba dojít pro mísu nebo podat mámě sestřičku, která pláče hlady. Kdykoliv dospělí něco dělají, zapojí i děti. Jen jim nedávají jeden pokyn za druhým, řeknou maximálně jednu dvě věci za hodinu. Povely v podstatě omezují pouze na to, aby dítě něco podalo nebo s něčím pomohlo. A to je zase ten rodičovský příklad. Děti učí sdílet, podělit se o to, co mají, zaměřovat svoji pozornost na druhé.

Dá se tato autonomie aplikovat i na Západě, kde se děti nemohou toulat z chýše do chýše, kde by je každý znal a postaral se o ně, ale kde jsou děti kvůli bezpečí zavřené doma nebo si hrají na oploceném hřišti?
Prostředí určitě hraje svoji roli, ale dá se s tím pracovat. I v buši číhá nebezpečí a i ve městě můžete najít místa, kde děti mohou zažít plnou autonomii – třeba v rozlehlém parku, kde na dítě vidíte, pláže, komunitní zahrady, louky, nebo i na tom hřišti. Také je možné dítě naučit, aby samo nějaké nebezpečí rozpoznalo, a vy můžete nebezpečí předcházet, nepůjdete třeba blízko prudkému srázu, nenecháte dítěti na dosah ostrý nůž, můžete upravit prostředí tak, aby bylo bezpečné, zbytečně na rizika neupozorňovat, aby se k nim neupoutala dětská pozornost. Můžete se také více seznamovat se sousedy, aby jich vaše dítě znalo co nejvíce a oni jej, kdyby se náhodou něco stalo. Nebo se můžete třeba s dalšími rodiči navzájem střídat v hlídání dětí, děti si užijí, když vás nebudou mít neustále za zády, a vy si odpočinete. Výchovný přístup tradičních kultur možná nelze aplikovat na sto procent, ale jsou to osvědčené metody, jež tady jsou již staletí, a tak se jimi můžeme minimálně nechat inspirovat.

Michaeleen Doucleff