COOLna

Naprosto neuvěřitelným způsobem regeneruje mořský plž Elysia marginata, žijící v indo-pacifické oblasti. Jeho tělo je brčálově zelené s černými tečkami, protože se živí řasami, v nichž jsou chloroplasty. Což jsou tělíska se zeleným barvivem chlorofylem, která zajišťují fotosyntézu, kdy ze slunečního světla, vody a oxidu uhličitého vyrábějí cukry. Tento slimák si z řasy chloroplasty s chlorofylem v organismu ponechá, prolezou mu do celého těla, a když nemůže najít žádnou potravu, vyleze si na sluníčko a chloroplasty z řas mu potřebné cukry vyrobí. Takže vlastně dokáže žít z fotosyntézy. Když ho vědci v laboratoři zkoumali, zpozorovali, jak se mu zničehonic začalo hned za hlavou zaškrcovat tělíčko, až se úplně oddělilo. Zemřelo, rozložilo se. A hlava si sama lezla dál. Ale tímto způsobem se zbavili prakticky všech vnitřních orgánů, takže neměli srdce ani trávicí trakt. Přesto dál žili. Druhý den se jim rána zacelila, za týden jim dorostlo nové srdce a za tři týdny už byli úplně kompletní.

Proč to udělali?
Když to vědci začali zkoumat, zjistili, že se nakazili jakýmsi cizopasníkem, a aby je nezabil, jednoduše se nakaženého těla zbavili. Dovolit si to mohou právě díky tomu, že celou tu dobu, kdy fungují bez těla, žijí z cukrů vyrobených fotosyntézou. Velmi zajímavě ale regenerují také ploštěnky, což jsou malí placatí červíci žijící v moři, potocích a rybnících. Když z jednoho jejich druhu – konkrétně jde o Dugesia japonica – vyříznete maličkatý kousek o velikosti 20 × 25 tisícin milimetru, což ani nemůžete spatřit okem, vyroste z něj celá nová ploštěnka. Ba co víc, uchová si i jakési vědomí. A to i v případech, kdy ztratí hlavu.

Vědci s nimi udělali zajímavý experiment. Ploštěnky obecně nemají rády světlo, daleko víc jim na něm totiž hrozí, že je něco sežere. Vědci je chovali v laboratorních miskách, které byly ve tmě. Jen na jeden malý kousek svítilo světlo. Právě tam jim dávali potravu. Ploštěnky se tedy naučily, že tam, kde to svítí, je i hojnost jídla, a začaly se za světlem vydávat. Po nějaké době jim vědci uřízli hlavový konec. Počkali, až jim doroste, a sledovali, co se bude dít. A k jejich překvapení i ta dorostlá ploštěnka věděla, že se potrava nachází na místech, kde je světlo. My totiž máme stále představu, že všechno, co si pamatujeme, sídlí v hlavě. Ale ono tak vůbec být nemusí.

Ploštěnky jsou od nás přece jen vývojově dost daleko. Jak jsou na tom s regenerací obratlovci?
Například čolkům doroste ledacos. Noha. Nebo i čočka v oku. Jeden japonský profesor dělal zajímavý experiment na čolcích ohňobřichých, kteří žijí přes třicet let. Vypíchl jim čočku z oka, počkal, až jim kompletně doroste, a pak jim ji vypíchl znovu. A znovu. Tento experiment trval osmnáct let. Profesor mezitím odešel do důchodu a experiment předal svým žákům, kteří jej dotáhli. Na konci měli čolky, jimž devatenáctkrát vypíchli čočku. A když tu poslední, která jim narostla, srovnali se stejně starým čolkem, co měl pořád tu svoji původní, a ještě s dalším mladým čolkem, nenašli mezi nimi rozdíl. Kvalitativně byly všechny čočky stejné.

Kdo další něco takového dokáže?
Například ryby. Nejenže jim dorostou ploutve, ale když jim spálíte tekutým dusíkem srdeční svalovinu, nevytvoří se jim vazivová jizva jako nám, nýbrž sval, takže jim srdce může fungovat dál naprosto normálně.

Zvládnou něco podobného i savci?
Ellen Heber-Katzová dělala výzkum na myších MRL, což je kmen, který trpí autoimunitními chorobami, kdy se imunitní systém zblázní a napadá své vlastní tělo. Výzkum se provádí tak, že jedna skupina myší dostane lék a jiná ne. A sleduje se, co to s nimi udělá. Aby od sebe skupiny vědci rozeznali, dělají hlodavcům dírky do uší. Když je ale Ellen Heber-Katzová přišla zkontrolovat, zjistila, že dírku v uchu nemá ani jediná myš. Laborantovi vynadala, jenže se ukázalo, že tento typ myší umí zahojit rány bez toho, aby se jim udělala jizva. A že jsou schopné regenerovat i jiné orgány. Když se to začalo zkoumat, našly se u myší geny, které to nejspíš způsobují.

Co další savci?
Bodlinatá myš z Afriky regeneruje velmi podobně jako ryby nebo čolci. Na zádech má volnou a velice křehkou kůži. Když na ni někdo zaútočí a chramstne ji za tuhle kůži na zádech, myš se vytrhne, kůži predátorovi nechá a zdrhne se zády rozdrásanými na živé maso. Za měsíc už to na ní ovšem nepoznáte. Všichni z toho byli dlouho paf, až někoho napadlo podívat se, jak to funguje i uvnitř té myši. Podvázali jí tedy tepnu, která přivádí krev do ledviny, takže jí začal orgán odumírat. Jakmile ale krev pustili zpátky, ledvina se uzdravila. Stejně tak se jí zahojila dokonce i porušená mícha.

prof. Ing. Jaroslav Petr, Drsc.