COOLna

Ani jako čerstvý absolvent psychologie jsem neměl potřebné know-how na opravu toho vztahu. Vztahy jsou složité.

Dokázal jste si pomoct sám, nebo jste musel vyhledat odborníka?
Nevěděl jsem, ke komu mám jít. Sice jsem jednoho kolegu navštívil, ale nebyl mi schopen poradit. Nakonec jsem se z toho dostal tím, že jsem o tom napsal disertační práci. Vyšel jsem z teorie kolegyně Elizabeth Kübler-Rossové, která popisuje, jak se člověk vyrovnává s těžkou ztrátou. Jenže ta je spíš pro pacienty s rakovinou než pro rozchody. Veškerá tehdy dostupná psychologická literatura byla na jiná témata, nic o rozchodu. Musel jsem tedy vymýšlet nové teorie a názvosloví. Z disertace jsem pak udělal knihu Partneři a rozchody (2005). Celkem jsem na ní pracoval osm let.

Co vám tedy pomohlo?
Že jsem si to celé sám prošel. Po rozchodu jsem pozoroval vlastní hlavu z nadhledu, jako když přírodovědec zkoumá zvířata. Dělal jsem si poznámky, o čem zrovna přemýšlím, jak mi to mění nálady… Když jsem to exaktně přepsal, pochopil jsem spoustu souvislostí, jež jsem si později ověřoval na klientech. Díky tomuto postupu jsem se ani jednou nemusel opít.

K čemu jste dospěl?
Je to 400 stránek… Každopádně lidé chtějí mít rozchod co nejrychleji za sebou, a přesto dělají úkony, které mají právě opačný účinek. Rozchod tím sami protahují nezřídka i na čtvrt století. A po těch letech zjistí, že vzpomínka na „bývalku“ je stále ta nejemotivnější z celého dne.

Spisovatel Jan Němec ve svém románu Možnosti milostného románu, který napsal o rozchodu s životní láskou Ninou, ústy jedné z postav konstatuje, že všechny důvody rozchodů jsou jen řeči, že jediným důvodem je, že láska prostě vyprchala. Takhle je to prý jednoduché…
Jen zčásti. Vztah je organismus. Rodí se, žije, stárne, umírá. Stárnutí vztahu zpomalují třeba děti, naopak urychluje ho oddělené bydlení. Ani chození se nedá protahovat donekonečna, jinak se vztah přechodí a rozpadne. Když bezdětný pár žije v jedné domácnosti, poločas jeho rozpadu jsou čtyři roky. Když mají svatbu a jedno dítě, poločas rozpadu se prodlužuje na deset let. Další děti vztah opět prodlužují, každé zhruba o deset let. Naopak vztah na dálku se rozpadá většinou do půl roku.

Poločas rozpadu? To zní jako chemie.
Je to doba, za kterou se ze sta párů rozejde padesát. Vztahy mají omezenou trvanlivost a ze všech parametrů je nejvíc drží pohromadě děti. Vzniklo to evolucí. Láska je evoluční finta na zachování rodu.

Právě předání genů do dalších generací je hlavní biologický program u všech živočichů. Máme rozmnožovací pud, podepřený sexuální touhou a láskou, ženám tikají „mateřské hodiny“. A máme v sobě i zakořeněnou starost o potomky a často jsme schopni kvůli nim obětovat i vlastní život… Takže když to ve vztahu hapruje, máme si pořídit děti?
Děti vztah neopravují, fungují jako konzervant dobrých, ale i špatných vztahů. Takže máte-li skvělého partnera, je moudré si ho „zakonzervovat“ dětmi. Pokud si partnerem nejste jisti, děti ho nenapraví. Takže napřed opravit, pak konzervovat, ne naopak.

Zamilovanost nám prý dala evoluce k odpoutání se od rodičů a k početí potomků se vcelku cizím člověkem. Při zamilovanosti začne mozek produkovat látky vyvolávající euforii. Testosteron. Noradrenalin. Dopamin. A také fenyletylamin, „molekulu lásky“ – díky ní se umí tělo neuvěřitelně vybudit, nepociťuje únavu, překypuje energií („láska hory přenáší“). V tom je tahle látka podobná metamfetaminu neboli pervitinu. Ve fázi „mazlení“ se vyplavují oxytocin ( „hormon lásky a věrnosti“) a serotonin ( „hormon štěstí“), látky upevňující vzájemné pouto. A díky tomuto chemickému koktejlu, který naše tělo „zblbne“, nevidíme v té době na protějšku žádné chyby (máme „růžové brýle mámení“) a nemáme zpravidla chuť na nevěru. Příroda nám ovšem zamilovanost propůjčuje jen dočasně, na pár měsíců. Na čas potřebný ke zplození dítěte. Ale proč evoluce vyrobila mnoho let trvající lásku? Protože dítě, když se narodí, je ještě dlouho zcela odkázané na pomoc druhých, neboť je ještě „nehotové“, na rozdíl od mláďat řady jiných živočišných druhů?

Dřív žena nebyla schopná postarat se o dítě sama. Proto přežívaly děti a geny těch, kde matka s otcem tvořili trvalý pár alespoň do puberty dětí. Takto příroda vyrobila partnerskou lásku.

Věk nástupu puberty se však evolučně zvyšuje. Před nějakými 500 tisíci let přicházela ve věku přibližně šesti let, dnes je to až okolo 13 let. Jak zvládnout tak náročný úkol? Pomoc jednoho muže většinou ženě nestačí, proto využívá i pomoc prarodičů, zejména své matky. To bývá jediná žena na světě, s níž se snese v kuchyni…(I kvůli pomoci s vnoučaty a kvůli zmírnění ženské rivality v boji o muže v pravěké tlupě vymyslela kdysi evoluce menopauzu, tedy časově omezené období ženské plodnosti. Což je v přírodě rarita – kromě lidí je menopauza jen u několika druhů vodních savců: u kosatky dravé, jednoho kulohlavce a několika vorvaňovců) Další pomoc přišla matce od nejstarších dětí, případně od kamarádek. Dobře vychovat děti do dospělosti je opravdu takřka nadlidský výkon. Často se to lidem nepovede.

To by znamenalo, že když děti vyletí z hnízda, manželství se rozpadne, protože ho už nic nespojuje.
Krize „uprázdněného hnízda“ se bohužel týká hodně párů. Dřív to bývala nejtěžší krize párů s dětmi. A bezdětné manželské páry? U nich je rozvodovost maximální už druhý rok po svatbě. Potom se to relativně zklidní a druhá a početně nejhorší krize s vrcholem rozvodovosti přichází u nich kolem třicátého roku manželství. To je krize středního věku, kdy je partnerům kolem padesáti šedesáti let.

Manželství s dětmi to mají jinak? Vždyť i tam je krize středního věku…
U párů bez dětí se tato krize projeví mnohem víc, protože mají pocit, že jim v životě něco chybí, a začnou na stará kolena honit „bychy“. Pokud pár s dětmi překoná krizi „uprázdněného hnízda“ a středního věku, dochází ke zklidnění rozvodovosti. Společné děti je totiž spojují i poté, co vyletí z hnízda. Přijdou promoce, vnoučata…

Krize středního věku se prý týká víc mužů. Proč?
Muž se zastaví kousek za polovinou svého života, ohlédne se na uplynulý život a dojde mu: „Za mnou nic a přede mnou už vůbec nic…“ A začne stříhat metr od konce. Ženy to snášejí lépe, nejsou tak fixované na úspěch a velké ego.

Muže chytne „druhá míza“ a na poslední chvíli hledají mladší partnerku, s níž by ještě třeba založili další rodinu…
Ano, asi tak 5 % dětí je z této pozdní reprodukce, tedy přibližně jedno na školní třídu. Pokusy, jak zkoušíme ošálit smrt, jsou různé. Kupovat si hračky, po kterých jsme toužili jako děti – drony, motorky… Zkoušet si užívat. Dlouho nám to nevydrží, bohužel v pozdní dospělosti nás už ty drony a motorky tolik neberou…Většinou však muži už nechtějí založit další rodinu. Jen chtějí mít domácnost, v mladším stáří ještě trochu sexovat, ale ve starším jde hlavně o to, aby je někdo doprovodil do hrobu. Jenže aby žena na sebe vzala tento závazek, potřebuje k tomu poměrně dlouhý a hezký předchozí vztah, trvající řekněme deset let. Muži občas čekají, že na to stačí tříroční vztah a deset milionů na kontě. Bohužel nestačí.

Lidé žijící sami mívají větší psychické problémy i víc nemocí tělesných a dožívají se nižšího věku. Podle dlouhodobé statistiky osamocení muži v Česku umírají v průměru o 9,6 roku a osamocené ženy o 7,7 roku dříve než jejich vrstevníci, co žijí ve vztahu. Ale láska má prý prsty i v tloustnutí. Před časem vyplnily dvě tisícovky Američanů dotazník a 79 % jich přiznalo, že od začátku vztahu s partnerem přibrali až 16 kg (8 kg jen během prvního roku vztahu). Hlavním důvodem byla změna stravy, 30 % lidí skončilo s cvičením, aby mohli trávit víc času s partnerem, a 21 % přestalo cítit nutkání k tomu, aby se o sebe tolik starali. Totéž se týká i doby po svatbě, kdy 57 % lidí přibralo během prvního roku manželství průměrně 7,7 kg. Co když láska je tu proto, že zamilovaní jsou spokojenější a dožívají se vyššího věku?

Zaměňujete příčinu a následek. Příjemné pocity jsou odměňovací systém, výsledek evolučního vývoje, ne příčina. U prorodinných mužů se objevuje libý pocit, když se vracejí z cest večer domů. Tito muži jsou evolučně úspěšnější, proto jejich geny pomalu vytlačují geny mužů jezevců, jimž jsou vztahy ukradené a žádnou příjemnou emoci při návratu necítí.

Takže muži jezevci jednou vyhynou?
Kdyby to bylo tak lehké! Jsou dvě základní strategie. První se říká „K-strategie“: Pořídím si tři až čtyři děti a intenzivně se o ně starám. Druhou je „r-strategie“: Pořídím si porůznu po světě třicet dětí a dál se o ně nestarám, péči přenechám matkám. V době míru je upřednostňována první strategie, během válek upřednostňuje evoluce strategii druhou. To teď vidíme v reálu na Ukrajině, kde ruští vojáci znásilňují ženy. U Čingischána (na přelomu 12. a 13. století sjednotitel mongolských kmenů a jeden z nejslavnějších vojevůdců a dobyvatelů v historii, pozn. red.) rovněž zvítězila r-strategie, proto půlka Číny má dnes jeho geny. V míru je r-strategie méně výhodná. Například dnes platí, že čím více má žena vztahů delších než rok, tím méně má dětí.

Zažil jste příběhy, kdy se lidi k sobě po rozvodu vrátili a skončilo to happy endem?
Po pauze delší než rok se k sobě vrátí zhruba jeden pár ze sta. Důvod, proč to ve vztahu lidem většinou neklape, není nedostatek lásky, tedy přitažlivé síly, ale fakt, že se jim nedaří odstranit rozpory, tedy síly odpudivé – prostě to, čím toho druhého štvou. Když se tedy k sobě po čase vrátí, je otázkou života a smrti toho vztahu, zda se jim v té druhé šanci podaří tuto závadu najít a opravit. A když ne? Partnerský trh je přebraný. Do věku třiceti let si normální holky rozeberou normální kluky a holky v pětatřiceti zjistí, že na ně zbyli mírně řečeno podivíni.

Jsou tady přece ještě k mání ti rozvedení…
Ale kvalitní vztahy se rozvádějí málo. A ani tito lidé na partnerském trhu a na seznamkách dlouho nevydrží: jako v secondhandu – dobré zboží zmizí hned, mizerné se tam převaluje furt… Tradičně špatně jsou na tom ženy okolo 45 let. Jejich vrstevníci jsou muži s krizí středního věku, ale ti pokukují spíš po třicítkách. O padesátnice mají zájem 70letí muži, ale tam jde jen o doprovázení do hrobu.

Jde nějak poznat dopředu, že to skončí karambolem?
Na sezení pláče muž nad rozchodem po třech letech vztahu. Ptám se ho: „Jaké vztahy měla vaše dívka před vámi?“ Prý jich bylo hodně a trvaly maximálně rok a půl. Povídám mu: „Blahopřeju! Trhl jste všechny rekordy!“ Pokud má někdo za sebou pět a více vztahů delších než rok, popřípadě se opakovaně rozvedl, měl bych se na pozoru, počítal bych s tím, že to bude jen krátký románek.

Co poradit lidem, kteří hledají ideálního partnera?
Ať si dají pozor, aby nehledali do smrti. V ideálním případě k sobě pasujeme tak na 90 %. Zbytek se musí, s nadsázkou řečeno, domlátit kladivem, což není moc příjemné. Věčný hledač si musí stanovit čáru: „Hledat budu řekněme do třiceti. Pokud do té doby nenajdu ideál, vezmu si to nejlepší, co bude v té době k mání.“ Co říci bezdětné 42leté ženě, která touží po rodině a dítěti? Prostě jí ujel vlak a je nutné ten ideál roztrhat mnohem brutálněji.

Co radíte svým dětem?
Dcery učím vrtat příklepovou vrtačkou. Říkám: „Nikdy nevíš, co si nakonec vezmeš. Možná se ti to bude hodit.“ Dále jim radím, aby neměly promiskuitní, zážitkový sex, vybudovaly si pokud možno jeden kvalitní vztah a toho se držely. A po svatbě měly tři čtyři děti. Kvality partnera poznají podle toho, jak se v době chození chová ke zcela bezvýznamným lidem: hlídačům parkoviště, lidem na silnici a podobně.

Ještě v 18. a 19. století lidé bojovali ve stylu Romea a Julie za to, aby si mohli lásku sami vybrat, aby je nikdo nenutil do sňatků z rozumu. Ty zpravidla domlouvali rodiče a značnou roli hrál i majetek obou rodin. Zajímavé ovšem je, že vztahy z lásky nejsou o poznání méně rozvodové ani spokojenější než ty vztahy takzvaně domluvené…
O domluvených sňatcích pojednává třeba drama Maryša (1894) nebo opera Prodaná nevěsta (1866). Volbu tehdy dělali většinou rodiče, kteří byli zkušení. Pokud měli na mysli aspoň trochu blaho dítěte, což se od většiny rodičů dá očekávat, nevnucovali mu partnera, pokud se mu vůbec nelíbil. A jak sám říkáte, nebyl to o moc méně efektivní způsob navazování vztahů.

Proč byla rozvodovost v 18. nebo 19. století mnohem nižší?
Rozvod tehdy znamenal ostudu, ale pro mnohé i smrt. Dnes v některých rodinách fungují takzvané mama-hotely: rodiče jsou schopni živit svoje děti až do smrti. V 19. století nebo ještě na počátku 20. století to tak nebylo. Moje babička ve svých 13 letech uslyšela od otce: „Anežko, musíš jít z domu, nemáme pro tebe chleba.“ Kdyby přitáhla domů dítě, vyhodili by ji i s ním. Ze stejného důvodu společnost netolerovala rozvody. Rozvedená žena by na tom byla stejně jako svobodná matka.

Americký psycholog Eli Finkel pro časopis Nature řekl: „Když se zamilováváme, volíme protějšek, jako když si vybíráme dort. Řídíme se podle celkové chuti, a nikoliv podle surovin použitých k jeho upečení.“ Souhlasíte?
Partnerská volba je velice chybová. Vybíráme si podle jedné až tří vlastností, vše ostatní necháme náhodě. Navíc ty vlastnosti, na nichž nám při seznamování maximálně záleží, jsou často nesmyslné. Například aby ten kluk byl vyšší než já. Ti, co si spolehlivě vybírají nevhodné typy, mají těžký život. Platí totiž, že většina z nás si pořád vybírá dost podobné partnery.

A jak to bylo u vás? Proč jste uspěl až napodruhé?
Změnil jsem kritéria výběru. Při prvních volbách byl mým vzorem otec, takže partnerky byly bystře intelektuální, ale vyčítavé a autoritativní. Manželka je však podle vzoru „mladší sestra“. A zdá se, že to byla trefa do černého.

Teď se v tom trochu ztrácím: podle otce, podle sestry…
Hledal jsem prostě jinou povahu: mírnější, tolerantnější, pohodovější. Každý má několik vzorů, podle nichž si vybírá partnera: táta, máma, sourozenci, případně osobnosti z dětství, s kterými měl největší problém. Ideální je vybírat si podle toho, s kým jsem měl jako dítě dobrý vztah. U mě to byla mladší sestra… Ale nejsilnější zamilovanost se u mě dostavila, když jsem našel partnerku podobnou svému otci. To ovšem vždy končilo průšvihem. Síla počátečního vzplanutí totiž není zárukou, že vztah bude dlouhodobě fungovat. U člověka s traumaty v dětství bývá většinou nejsilnější citový vztah navázaný na ona traumata, takže tam nedoporučuji, aby city byly hlavním kritériem výběru partnera.

Čím se vlastně láska liší od sexuálního pudu a zamilovanosti?
Sexuální pud i zamilovanost jsou součásti partnerské lásky a v obou případech jde o přitažlivé síly. Sexuální pud slouží k rozmnožování u všech „vyšších“ živočichů. Vznikl někdy v prvohorách. Ryby se třou, psi hárají… Ale lidé patří k druhům, kde oba rodiče musí naplno makat, aby dovedli potomstvo do puberty, takže jenom sexuální pud nestačil. Výsledkem tohoto mixu emocí je fakt, že my muži lásku k ženě přijímáme a vyjadřujeme na „kanálu“ sexu. Když máme ženu rádi nebo se nám jen líbí, máme pocit, že největší radost jí uděláme „nabídkou kvalitního sexu“. A že když nám chce naopak žena vyjádřit lásku, udělá nejlépe, když je při sexu vášnivá.

Takto my, muži, rozumíme lásce ženy. Když ženy vyjadřují mužům lásku jinými kanály (vařením, uklízením, povídáním), mnoho mužů paradoxně získá pocit, že je nemají rády. Ve skutečnosti však hlavním ukazatelem spokojenosti ženy ve vztahu bývá její hovornost, ne vášnivost při sexu. Když pořád něco povídá a brebentí se širokou intonací, je pravděpodobně spokojená. Když zmlkne, nebo nedejbože začne odsekávat morseovkou na jednom tónu, jde spíš o příznak toho, že je nespokojená a že je potřeba zapátrat, kde je zdroj její nespokojenosti a co s tím mohu já, muž, případně dělat.

Při zamilovanosti se v těle spustí kaskáda chemických změn. Co to dělá s naším chováním?
Diagnosticky je zamilovanost porucha emocí, byť je evolučně přirozená. Splňuje definici hypomanie podle Mezinárodní klasifikace nemocí. Tedy nehodnotíme svět reálně, nevidíme na partnerovi chyby, máme spoustu energie. Jako většina reaktivních poruch emocí odezní do tří až šesti měsíců. Konec zamilovanosti často vyznačí první větší hádka.

Je v zamilovanosti opravdu menší tendence k nevěře?
Nevěra paradoxně nemá s čistě sexuálním pudem zase tolik společného. Například pokud někdo onanuje pětkrát denně, nejde o sexuální pud, ale spíš o citovou nespokojenost, pocit prázdna či úzkosti. Každopádně platí, že když jsou lidé zamilovaní a jsou ve vztahu spokojení, mizí touha po nevěře u žen i mužů. U klientů, co za mnou přicházejí se vztahovými problémy, mě zajímá, za jak dlouho od začátku vztahu se u nich objevila první nevěra. Typ, který je nevěrný už po třech měsících, je chronický záletník nebo záletnice. Ti nebudou věrní nikdy.

Americký spisovatel William Burroughs těsně před smrtí napsal:„Láska jen ten nejpřirozenější lék proti bolesti.“ Jaká je podle vás definice lásky?
Láska je suma všech vnitřních přitažlivých sil, které táhnou pár k sobě. Ale kromě vnitřních sil jsou ještě vnější – ohledy na sousedy, rodiče, děti… A vztah trvá tak dlouho, dokud sílu všech přitažlivých sil, vnějších i vnitřních, nepřemůže síla všech odpudivých sil.

To je jako matematická rovnice…
Spíše nerovnice. Někdy vztahy opravdu visí už jen na vlásku vnějších sil. Například u politiků jde o obavu z poškozené image. Je to neromantické, ale pokud se vztah nerozpadne, může se později obnovit i ta romantická, citová láska. Přitažlivé síly jsou sice slabší než odpudivé, ale opadávají jen velmi pomalu. Naopak negativní emoce jsou silné, rychlé, ale svižně pomíjejí. Takže je lehké nevěrného partnera vykopnout ve vzteku z bytu, ale mnohem těžší je ho vyhodit ze srdce a ze vzpomínek. To mnohdy trvá desítky let. Proč se leckdy rozcházíme? Manželka uspokojuje devět našich potřeb z deseti. Pak potkáme ženu, jež nám uspokojí tu desátou. Za tou nebo na tu se vrhneme. Až opadne zamilovanost, najednou zjistíme, že ano, uspokojila naši desátou potřebu, ale z těch manželčiných devíti umí uspokojit jen pět. Opět se objeví chronická nespokojenost a fantazie o návratu, leč často bez jeho možnosti.

Takže si máme rozmyslet, zda se rozejdeme, protože si můžeme často spíš pohoršit…
Rád říkám: „Barák, auto a vztah napřed zkoušíme opravit, teprve když to nejde, uvažujeme o výměně.“ Tváříme se, že nabízíme dokonalost, a tu i požadujeme. Jak je to v reálu? Nabízíme sami sebe, takže nic moc.

Dokonalý vztah se dá vytvořit jen s vědomím vlastní nedokonalosti. A rozchod vypadá jinak zepředu a jinak zezadu. Dopředu se zdá, že jím vyřešíme všechny problémy. Teprve zpětně pochopíme, co vše nevyřešil.

Patří k lásce žárlivost?
Když odtrhnete dítě ve školce od matky, udělá scénu, které říkáme dětská separační reakce. Jenže ta s pubertou nemizí. První zamilovanost v adolescenci přenese separační reakci z matky na partnera či partnerku, jen ji obohatí o blbé kecy o sexu, a hle, máme z ní žárliveckou reakci. Prostě žárlivost je dospělá podoba dětské separační reakce.

Může být žárlivost kořením lásky?
Patologická žárlivost samozřejmě ničí vztahy zejména u lidí, kteří citově retardovali či ustrnuli v batolecím věku. Inteligenci mají v pořádku, ale jejich citová kapacita je podobně krátká jako u předškolních dětí – bez partnera vydrží nanejvýš několik hodin. Citová kapacita je totiž doba, jak dlouho můžeme být odděleni od svých partnerů, než se u nás objeví projevy separační úzkosti, tedy masivního stýskání. Takový muž chce mít ženu neustále vedle sebe, na příjmu, kontroluje ji, pořád chce, aby mu volala, okamžitě odepisovala na SMS. Když nereaguje, žárlí. Většinou bezdůvodně. Někdy to přerůstá až v paranoidní poruchu osobnosti.

Láska je emoce složená. Je v ní radost i strach. Proč strach? Z majetnických důvodů? Že chceme toho druhého vlastnit?
Jak už jsem říkal: láska je suma všech vnitřních přitažlivých sil, tedy patří do ní i strach ze ztráty partnera a obava o jeho sexuální a citovou věrnost.

Z některých výzkumů vyplývá, že zhruba 2 % dětí mají ve skutečnosti jiného otce, než který je matkou jako otec uváděn. Muži si občas nechávají dělat i testy otcovství. Opravdu se tolik bojí, že dítě nemusí být jejich? Je i tady ve hře onen biologický program přírody rozmnožit se a předat geny dál?
Dvě procenta znamenají, že jen jedno dítě ze dvou tříd ve škole je kukaččí. To není špatná vizitka pro ženskou věrnost… Každopádně když soused udělá mé partnerce dítě, budu dvacet let živit jeho geny. Sexuální nevěra žen je pro nás muže nebezpečnější. Žena se naopak více bojí citové investice muže, že se někde zamiluje a bude věnovat svůj čas, úlovky a úrodu jiné ženě, jiným dětem. To je citová žárlivost. Obojí je přirozené.

A co si myslíte o tom, že dnes se lidé nejčastěji rozcházejí z nepozornosti? Tedy že jsou k sobě lhostejní…
Egoismus má na svědomí velké procento rozchodů, byť asi není důvodem nejčastějším. Lidé jsou dnes programově egoističtí a jsou k tomu třicet let vychovávaní. Nejsou schopní ani ochotní snášet jakoukoliv frustraci. Mají pocit, že frustrace je vždy něčí vina. Koho? Partnera, protože je po ruce. Toho vnímají jako automatického uspokojovače vlastních požadavků. Když synovi matka celý život dělala sluhu, on pak přirozeně očekává totéž od partnerky. A ta očekává totéž od něho. A tak se ti dva, co se úzkostně vyhýbají jakékoliv frustraci, vzájemně „obdarují“ rozvodem a válkou o střídavou výchovu dítěte a celé to končí nekončící frustrací.

Co s tím?
Evoluce je krutá… Lidi, kteří chtějí jen brát a málo dávat, si pořizují málo dětí, a ještě se o ně nechtějí moc starat, takže je strkají do jeslí v jednom roce. Pak se rozvedou, ničí děti střídavou výchovou, potom je nechají napospas hrám na mobilu a nakonec si je zaparkují v mama-hotelu, aby nebyli na stáří sami. Tento životní styl je dekadentní, proto jejich geny i rody vyhynou.

Přijde mi, že dnes si muži a ženy často prohazují role. Muži bývají citlivější než dřív a ženy pragmatičtější…
V blahobytu vždy sílí matriarchát a v bídě patriarchát. Muži ztrácejí identitu, protože v tomto světě jsou zbytní. Za bídy, pokud chlap nedonesl dříví nebo peníze, rodina mřela zimou. Když neulovil zvíře, byl hlad. Dnes si žena zatopí otočením kolečka a potraviny jí přiveze donášková služba. Když dnes žena nemá muže, má život jen o trochu složitější než s ním. A někdy bohužel i mnohem jednodušší. V blahobytném světě jsou muži více a více postradatelní. Ženy je mají převážně na city. Postupně pak přebírají řízení světa: začne to domácností, ale přerůstá to i do veřejného prostoru (školy, soudy, úřady).

A muži?
Mužům tento pohodlný život vcelku vyhovuje, ale platí za to draze. Oni se totiž, aby měli zdravé sebevědomí, potřebují rvát s draky a přírodou. Musí mít pocit nenahraditelnosti. Když vyhledáváte jen příjemné zážitky – kupujete si věci pro radost, užíváte si sex s milenkami –, ztrácíte identitu a nevíte, proč tu jste. Přesněji víte, že kdybyste zmizeli, v podstatě si toho nikdo ani nevšimne. Identitu naopak získáte, když přijímáte těžké výzvy, když vytrvale bojujete o správné věci na hranici svých schopností, byť i občas prohrajete.

Rozchod je vždy prohrou? Nebo je to začátek něčeho nového?
Rozchody jsou realita. Vztah mezi mužem a ženou nevzniká stejně automaticky jako třeba chození či mluvení u batolete. Takže debaklových vztahů je hodně. I za Rakouska-Uherska, kdy panoval velký tlak na zachování manželství, se jich rozpadlo 5 %, ale fakticky ještě víc, kdy ti lidé jen dožili vedle sebe a držela je pospolu především hrozba bídy. Dnešní čtyřicetiprocentní rozvodovost a mnohem větší procento rozchodů umožňuje ekonomický blahobyt. Rozchodů je zbytečně moc. Rozcházejí se i lidé, kteří se k sobě celkem dobře hodí.

Může nevěra vyléčit stagnující vztah? Dát mu nový impulz?
To bohužel poznáme až zpětně. Klientům, kteří zvažují nevěru, to spíše rozmlouvám. Ano, někdy může být nevěra k něčemu dobrá. Je to asi, jako když chcete otevřít zavřené dveře granátem. Ve většině případů všechno zničíte, ale někdy je to nutnost či menší zlo.

Je ve vztahu ve výhodě ten, kdo miluje méně?
Platí, že ten, kdo ve vztahu preferuje větší vzdálenost, prožívá lásku slaběji. To manipulativní pravidla hodnotí, že je ten silnější. Ale naopak podle pravidel lásky to znamená, že je ochuzen. Je otázka, jestli chci být silnější, nebo prožívat lásku. Zdravý vztah snese tuto asymetrii v mírné míře, jeden prostě miluje více. Nezdravá je ve vztazích narcisů, kde narcis je přesvědčen, že on nemiluje vůbec, ale že tomu druhému by bez něho skončil život.

Páry, kde jeden je dominantní a druhý submisivní, to mají asi jednodušší, než když jsou partneři „vyrovnaní“ a mají se na něčem dohodnout, že?
Ano, dominance a submise většinou není škodlivá asymetrie. Horší je asymetrie ve vyčítání, tedy distribuce viny. Permanentní výčitky těžce ničí pohodu ve vztahu. Obecně však platí, že mírné asymetrie nevadí, výrazné jsou patologické.

Co dělat, abychom si lásku udrželi?
Obezřetnost a vztahová kázeň. Je pár jednoduchých pravidel: Co si nedovolím k cizím, neměl bych si dovolit ani k partnerovi. Když chodím včas na obchodní schůzky, proč nechodím včas i domů? Ve fungujícím vztahu platí, že bolest mého partnera je i moje bolest. Jeho radost je i moje radost. Ignorovat potřeby partnera je začátek konce. Třeba když žena naznačí, že má nedostatek kulturního vyžití, hledám, kam bych ji vzal. Sám bych do divadla třeba nešel, ale udělám to pro ni, aby měla radost.

Jeroným Klimeš, psycholog