COOLna

Pomalé čtení, stres, extrémní únava a frustrace ze sebe sama. To jsou jen některé z mnoha důsledků dyslexie, poruchy učení, která v určité formě postihuje až 20 procent lidí.

Patří mezi ně i Slovák Martin Pyšný. Grafický designér, který vytvořil speciální písmo pro dyslektiky s názvem Dysfont.

„Když se na tento problém podíváme nejen jako na problém speciálního vzdělávání, uvědomíme si, že vytvořením správných nástrojů pro dyslektiky můžeme posunout kupředu celou společnost,“ říká.

Problémy lidí s dyslexií jste se začal zabývat proto, že jí sám trpíte. Jak se projevuje?

Nejčastějšími projevy jsou pomalé a přerušované čtení, přeskakování písmen ve slovech a záměna písmen b, d, p a q. Ve skutečnosti se totiž jedná o stejný tvar písmene, jen jinak orientovaný.

Problémem dětí s dyslexií je například také nízká schopnost porozumět čtenému textu, protože si často vymýšlejí konce slov a vět. Dělám to taky, když vidím, kolik úsilí mě stojí čtení, raději si vymyslím nejpravděpodobnější možnost. Nejhorší je to při hlasitém čtení, kdy jde také o čas.

Často je dyslexie spojována s dalšími dys- poruchami, jako je dysortografie, dysgrafie… V našem kontextu se však její chápání často omezuje na vizuální stres.

Co je to vizuální stres?

Důsledek očního postižení. Oči lidí, kteří dyslexií trpí, mají málo čípků ve žlutých skvrnách, tedy v místech, kde vidíme nejostřeji. Jejich mozek se snaží tento deficit kompenzovat tím, že zrakové centrum pracuje přehnaně.

To obzvlášť platí u písma, které je nejčastěji kombinací černé a bílé. Ty se nacházejí na opačných pólech barevné škály. Jako vzor je proto pro naše oči velmi nepříjemný. Navíc se jedná o velmi podobný vzor, ale zároveň ne vždy stejný. Vizuální efekty se liší v závislosti na velikosti písma, jeho typu, délce textu, řádkování, ale také na únavě čtenáře.

Lze se těchto projevů nějak zbavit?

Již od 80. let 20. století je známo, že vizuální stres lze eliminovat změnou barvy pozadí textu. Bílá barva je pro dyslektiky nejhorší. V praxi se používají barevné fólie, které lze nalepit na papír, nebo barevná skla.

Ale pro 21. století je to z mého pohledu zastaralé řešení. Zvláště když už dnes většinu informací přijímáme z obrazovek, nikoli z papíru. Problém je navíc v tom, že je to také velmi individuální – na každého člověka se zrakovým stresem působí jiné odstíny barvy a intenzity pozadí. Pro mě jako grafika je navíc takové zkreslení barev v mé práci nemyslitelné.

Řešením je tedy podle vás speciální písmo nebo písmo pro dyslektiky…

terapeutické účinky, jaké bych očekával.

Dokonce to jednu složku mých problémů vizuálního stresu při čtení a učení podpořilo. Takže se mi to četlo ještě hůř než běžné bezpatkové písmo.

To neznamená, že by nemohlo být účinné písmo pro dyslektiky, kteří netrpí zrakovým stresem. I když i pozdější výzkumy ukázaly, že jeho relevantní terapeutické účinky pro dyslektiky jsou poměrně malé.

O této zkušenosti jsem se tehdy bavil s jednou spolužačkou a ona mi navrhla, že jako dyslektik a designér bych přece jen mohl takové speciální písmo navrhnout sám. Přihlásil jsem se tedy do speciálního ateliéru typografie, který jsme měli ve škole, s tím, že bych na toto téma mohl za rok vypracovat bakalářskou práci.

Zmínil jste, že zrakový stres a dyslexie jsou často nesprávně zaměňovány. Znamená to tedy, že člověk s dyslexií netrpí automaticky vizuálním stresem?

Přesně tak. Vizuálním stresem mohou trpět i lidé, kteří netrpí dyslexií, ale to jen asi pět procent z populace. Pokud mluvíme o jemných projevech vizuálního stresu, postihuje asi dvacet procent populace. Na druhou stranu projevy vizuálního stresu se vyskytují pouze u čtyřiceti procent dyslektiků.

Vraťme se k vašemu písmu, jehož první verzi jste nazval Dyscont. Jak probíhal proces jeho tvorby?

Na začátku jsem se velmi snažil navázat spolupráci se speciálními pedagogy. Při svém výzkumu jsem přišel na věci, které by mohly fungovat, a díky této spolupráci jsem je chtěl hned vyzkoušet na vzorku lidí s dyslexií. To se úplně nepovedlo.

A jak jste to vyřešil?

Řekl jsem si, že vzhledem k tomu, že jsem sám dyslektik, budu testovat hlavně sám na sobě. Prozkoumal jsem různé typy a styly psaní a snažil se zjistit, co se mi čte lépe nebo hůře. Bylo to pro mě velmi náročné. Musel jsem tak trochu ignorovat vše, co se můj mozek za celý život naučil, aby se mi s dyslexií žilo lépe.

Na základě toho jsem vytvořil funkční verzi svého dyslektického písma s názvem Dyscont. Přestože se jednalo pouze o pracovní verzi a původně jsem neplánoval její zveřejnění, dostala se k některým speciálním pedagogům a odborníkům. Proto jsem zjistil, že to může fungovat.

Jako dyslektikovi mi dlouho nedávalo smysl, proč každé písmeno potřebuje tolik různých grafických znázornění. Psaná a tištěná podoba, malá a velká písmena, kurzíva… Například v Dysfontu se snažím, aby si malá a velká písmena byla co nejpodobnější.

Jak jste přišel na to, že máte dyslexii?

Když jsem končil první třídu, rodiče mě nechali otestovat v Centru pedagogicko-psychologického poradenství a prevence. Měl jsem totiž dost špatné výsledky ve čtení, angličtině…

Tehdy jsem měl pocit, že mě zkoušejí, jestli mám jít do zvláštní školy. Ale nikdy se mnou o výsledcích testů nemluvili. Alespoň ne tak, abych pochopil, o co jde. Tedy mi nikdo nevysvětlil, že jsem měl vrozenou poruchu učení, za kterou jsem nemohl.

Kdy jste to tedy zjistil?

Když jsem byl teenager. Jednou jsem sledovala seriál, který pojednával o dyslexii nebo o problémech ve škole. Jedna z postav řekla, že ji frustruje, když chodí s baterkou. To bylo něco, co se mnou opravdu rezonovalo. Věděl jsem přesně, jak to myslela.

Proč?

Kdykoli jsem jako dítě mluvil se svými sourozenci nebo jinými dětmi o tom, jak vidí věci oni, zjistil jsem, že jsem trochu jiný, dynamičtější, vzrušivější. Když jsem seriál dokoukal, zeptal jsem se mámy, jestli mám dyslexii. Řekla, že ano, ale dál to se mnou neřešila. Mluvili jsme o tom až mnohem později.

Jaké jsou vaše plány pro Dysfont?

Mou ambicí je vytvořit grafické nástroje, aby si každý mohl text přizpůsobit svým možnostem. Ať už se jedná o dítě, které se učí číst, nebo o dospělého, který čtení používá jen jako prostředek k získávání informací. Aby byl přístup co nejvíce individuální. Protože i lidé s dyslexií mají různé projevy a formy.

Takových průměrných grafiků, jako jsem já, jsou tisíce. Je však jen velmi málo těch, kteří se tomuto tématu, jež může mít obrovský globální dopad, skutečně věnují. Podle statistik však trpí některou z forem dyslexie až 20 procent populace.

Když se na tento problém podíváme nejen jako na problém speciálního vzdělávání, uvědomíme si, že vytvořením správných nástrojů pro dyslektiky můžeme posunout kupředu celou společnost. Mé ambice jsou velké, ale jsem teprve na začátku této cesty.

Kdy bude Dysfont