COOLna

V perfektním třídění memů, tweetů a fotografií do schémat nás vycvičil internet. Přenesl nás ze světa geografického nedostatku – New York Times si v Prachaticích zkrátka nepřečtu – do světa digitálního nadbytku. Všechno máme neustále na dosah palce. Nejcennější se proto stávají společnosti, které nám pomáhají s orientací. Google, Facebook, Amazon. Obsahu ale pořád existuje tolik, že nezbývá než sám číst podobně jako crawler prohlížeče. Neustále klasifikovat, organizovat, indexovat.

Cílem čtení se stalo, jak uvedl jeden twitterový účet, „ideologicky diagnostikovat autora na základě nejmenšího fragmentu textu“. Nemůžeme se spoléhat na někdejší rozdělení na mainstream a různé subkultury. Internet kulturu decentralizoval. Vše se rozteklo. Neexistují téměř ani subkultury, protože ve své koherenci jsou zbytečně omezující. Jednotlivci volně přecházejí mezi zdánlivými komunitami, které stojí na chvilkovém protnutí vkusu.

Potřebujeme schematizovat, abychom se mohli orientovat – a konzumovat. Mluvíme proto o trendech.

Naše hypergramotnost se snad nejvíc projevuje v přemýšlení o politice. V létě jsem přišel do obchodu-hospody na vsi, ve které tamní mužové pili lahváče. První, co slyším: „Mám se stydět, že jsem heterosexuální muž, co má rodinu, no ne?“ Chlapíkovi v montérkách bylo aspoň šedesát, slovník měl ale zaktualizovaný perfektně. Dobrý čtenář doby. Kulturní války, o kterých se tolik mluví v posledních letech, úzce souvisí s naší novou gramotností. Všichni víme, kam v našem systému umístit obhájce aut ve městě a kam kritika prodeje živých kaprů. V neustálém klasifikování si počínáme docela racionálně. Příspěvků máme na zdi tolik, takhle záhy víme, s kým nemarnit čas.

Nese to spoustu problémů. Naše čtení se stává paranoidním. Předpokládáme nejhorší úmysly. Řadíme do kvadrantů, v nichž teprve jednotlivé výroky dostávají kontext, který jim už ale přiřazujeme my samotní. Má rád spalovací motory, takže i Mussoliniho. Nejí maso, tedy Stalin. Lidé jsou jednorozměrní. Dobří, nebo špatní. Vytahujeme na ně staré tweety. Cyklíme se v podobných debatách. Akorát v nich odškrtáváme své bingo karty a dáváme na odiv vlastní gramotnost.

Musí být přece něco za. Něco za trendy, aktuálními memy a diskurzy. Velké odpojení a chození po lesích to však nebude. Ticho není cesta. Předvádění naší nově nabyté gramotnosti ale taky ne. Nemá být cílem sama o sobě, musí sloužit jako nástroj pro myšlení. Třeba tehdy nebudeme svět pouze planě interpretovat, ale občas ho i měnit.

Jakub Jetmar