COOLna

Svou knihu Nesmyslnost jste napsal pod dojmem silné osobní zkušenosti. Stal jste se terčem nenávisti ze strany – jak je nazvat? – popíračů covidu. Jak to přesně bylo?

Na začátku každé z mých předchozích knih vždy byla vědecká práce. Věnoval jsem se nějakému výzkumnému projektu a pak jsem se ho snažil popsat pro širší publikum.
Tohle bylo úplně jinak. V počáteční fázi pandemie covidu jsem začal pomáhat některým vládám a institucím. Po společenských vědcích byla tou dobou velká poptávka. Primárně šlo o biologický problém – virus –, ale zároveň to byl společenskovědní problém. Jak snížit domácí násilí? Jak zařídit školní vyučování na dálku? Jak pracovat z domova? Věcí, které se týkaly společenských věd, se rychle vynořilo neuvěřitelné množství. Jak by měla vláda propouštět vězně? Jak odškodňovat ty, kdo byli protiepidemickými opatřeními nějak poškozeni? Prostě spousta otázek. A já měl po několik prvních měsíců pocit, že jsem na vrcholu své profesní dráhy.

Opravdu?

Ano – protože jsem si připadal velmi užitečný. Představte si, že se najednou spousta politiků, státníků, šéfů velkých firem ptá na radu člověka, jako jsem já. A já rozumím jejich problémům a dovedu jim pomoci. Měl jsem pocit, že využívám svých možností naplno, že dělám správnou věc.
Jenže po několika měsících jsem zjistil, že podle určité skupiny lidí jsem padouch, zlý člověk. Stalo se to během jediného dne. Dostal jsem e-mail od ženy, které jsem kdysi s něčím pomohl. Psala mi: „Dane, co to děláš? Co se to s tebou stalo?“
Já se každý den probouzel s pocitem, že dělám pro svět něco dobrého. A najednou jsem se dozvěděl, že jsou lidé, podle nichž se každý den snažím co nejvíce ubližovat, ničit, zabíjet.
Asi měsíc jsem se je ještě snažil přesvědčit. Samozřejmě jsem neuspěl. Ale tento neúspěch mě přiměl uvědomit si hloubku problému, kterému od té doby říkám blud.

Víte, všichni jsme se někdy setkali s lidmi zastávajícími nějakou odlišnou víru. Víme, že existují lidé, kteří věří, že svět je plochý, ne kulatý. Lidé věří ledasčemu. Ale když vám někdo velmi přesvědčeně říká o vás samotných věci, o nichž víte, že nejsou pravdivé, je to velmi zvláštní pocit.
A nedá se jim to vyvrátit. Řeknou: „Tohle jsi udělal včera.“ Vy řeknete: „Ne, neudělal.“ A oni: „Ale ano.“

Nakonec jsem si uvědomil, že mohu problém studovat, zpracovat ho v rámci své odbornosti. To byl můj způsob, jako se s tímto šílenstvím vypořádat: pokusit se o pochopení. Kniha Nesmyslnost je výsledkem mého výzkumu. Setkával jsem se s lidmi hlásajícími bludy, zkoumal jsem jejich postoje z psychologického hlediska.
Vyšel jsem z toho mnohem ustaranější než na začátku, protože jsem si uvědomil, že mechanismus, který si bere normální lidi a proměňuje je v něco jiného, je mnohem silnější, než jsem si myslel. Napadá téměř všechny aspekty osobnosti. A také mi naplno došlo, že se tímto způsobem ničí důvěra uvnitř společnosti.

Napsal byste Nesmyslnost i bez osobní zkušenosti?

Myslím, že ne. Bez ní by to pro mě bylo vedlejší téma. Teď mi připadá jako ústřední. Kdybyste se mě ještě před pěti lety zeptal, jakým největším problémům lidstvo čelí, dezinformace by mezi nimi nebyly. Teď si myslím, že je to náš problém číslo jedna.

Protože ať už si o ostatních problémech myslíte cokoli – Rusko, Ukrajina, Írán, globální oteplování –, bez shody na faktech se nemůžeme pohnout kupředu. A my teď máme neuvěřitelně velký problém shodnout se i na těch nejzákladnějších věcech.

V knize navrhujete několik řešení tohoto problému. Mám ale dojem, že žádnému z nich sám tak docela nevěříte.

Ne, to není pravda. Svému vydavateli jsem původně slíbil kapitolu o řešeních. V knize ovšem nakonec není. Místo ní tam je několik drobných oddílů nazvaných „Doufejme, že tohle by mohlo pomoci“. Jde o rady určené jednotlivcům. Protože tohle je knížka pro každého. Každý, koho znám, má ve svém životě někoho, kdo bludům propadl.
Myslím, že existují skutečná a účinná řešení, která mohou situaci dramaticky zlepšit. Ta jsou však mimo dosah jednotlivců. Musely by je uskutečnit vlády.
O tom jsem nepsal. V knize nejsou doporučení, co by měly vlády udělat. My jako občané bychom teď měli požadovat, aby byly v této věci aktivní.

A co konkrétně by podle vás měly dělat?

Mohly by například požadovat, aby lidé jasně uvedli, jestli to, co říkají, jsou fakta, nebo názory. V sociálních médiích to dnes splývá. Myslím, že by se docela klidně dalo zavést pravidlo pro každého, kdo tam něco píše: Uveďte jasně, jestli je to faktické tvrzení, nebo názor.

Na sociálních sítích? A jak byste chtěl zařídit, aby to tam lidé uváděli? Kdo je k tomu může donutit?

Všechno by se mělo automaticky pokládat za názor, dokud autor výslovně neprohlásí, že jde o fakt. To dává smysl, ne? Takže když nějaké své tvrzení prohlásíte za faktické, sázíte tím svou pověst, svou autoritu. Když se prokáže, že jste neměl pravdu, přijdete o prestiž.

To zní až příliš jednoduše.

Věřím, že by to fungovalo. Už jen přimět lidi, aby oddělovali názory a fakta, by představovalo velké zlepšení. Všichni by o tom přemýšleli jinak než dnes. Nejdu tak daleko, abych navrhoval zrušit nebo zásadně omezit sociální média. Potřebujeme jen změnit některé detaily, sáhnout do mechanismu. Nejsem rád, když lidé šíří dezinformace jako názory, alespoň by však publikum vědělo, že jde o názor, ne o fakt.
Ještě je tu jedna věc. Dnes už víme, že když televizní stanice Fox News tvrdila, že Trump vyhrál volby (v roce 2020), nemyslela to vážně. Věděli, jak to bylo doopravdy. Co tím ve skutečnosti říkali, bylo toto: „Podívejte, jak dobří Trumpovi příznivci jsme! Jdeme v tom tak daleko, že podstupujeme oběť – veřejně tvrdíme věci, o kterých víme, že nejsou pravda.“

V knize pro to používám termín šibolet. (Doslovný překlad tohoto hebrejského slova je „obilný klas“, ve Starém zákoně se používá ve významu „heslo, poznávací znamení“) Kdybych byl právníkem zastupujícím Fox News, řekl bych: „Tohle nebyl fakt. Nikdy to nebylo myšleno jako fakt. Byla to deklarace loajality.“

Dobře, ale nečekáte přece vážně… Taková deklarace loajality přece funguje právě díky tomu, že je zastřená, ne? Kdyby někdo otevřeně řekl, že tohle není fakt, ale šibolet, nefungovalo by to. Neplnilo by to ten účel.

Fungovalo by to o něco méně. Ale také by to bylo méně matoucí. Jde mi o to, že televizní zpravodajský pořad není vhodné místo pro deklaraci identity či loajality. Fox News si to však může dovolit, nic jí v tom nebrání.
Naše regulace lži je velmi omezená. Nesmíte lhát před soudem. Když jste farmaceutická společnost, nesmíte lhát ve svých reklamách. Ale když jste politik, lhát můžete.
Zvažme celospolečenské náklady lži. Tady v Ostravě je se mnou má dcera. Nedávno mi řekla o novém trendu na TikToku. Říká, že přípravky proti slunci jsou nebezpečné. Neslyšel jste o tom?

Zatím ne.

Podle mé dcery teď hodně dětí a mladých lidí odmítá používat přípravky s ochranným faktorem, protože se na TikToku šíří, že jsou více rakovinotvorné než sluneční záření. Za to by přece měl někdo nést odpovědnost – pokud to chce prohlásit za fakt. Měli bychom zvažovat přínosy svobody slova proti nebezpečí, které plyne z jejího dnešního pojetí. Měli bychom změnit zákony určující, na co se svoboda slova vztahuje a na co ne.

To je ale hodně tenký led. Omezovat svobodu slova, tisku, projevu, to je velice nebezpečné.

Ano, to je. Stejně tak je velmi nebezpečné neudělat s tím nic.
Nejde mi jen o jeden zákon vytržený ze souvislostí. Potřebovali bychom celý rámec, širší kontext, aby se v budoucnu daly dělat změny. Protože informační technologie se nadále rychle vyvíjejí. Pokud takovou regulaci zavedeme rychle, můžeme změnit trajektorii, zabránit tomu, aby nás počítače a sítě zavedly někam, kam opravdu nechceme.
Říkám to s velkou bolestí. Ale viděl jsem zblízka, kam nás dezinformace vedou. A je to hrozná budoucnost. Takže si myslím, že s tím musíme něco udělat. Odmítám si nad tím umýt ruce a říci: svoboda slova je svatá, nedělejme s tím nic, nedotýkejme se jí. To se mi opravdu nelíbí.

Pomiňme tedy na chvíli všechny ostatní aspekty a zvažme, jak byste to chtěl prosadit v praxi. Sítě mají své majitele, své obchodní zájmy. Je tu Elon Musk, Mark Zuckerberg, pak ti Číňané, kterým patří TikTok, a tak dále. Jak je přesvědčíte?

Požádal bych je, aby oddělili fakta od názorů, tím se musí začít. Přidejte tam jeden krok, řekl bych, kterým mohou uživatelé deklarovat, že to, co říkají, je podle nich pravdivý fakt. To není žádná velká změna.

Není?

Ne. To je malá změna. A další věc – změnil bych zákony o odpovědnosti za šíření dezinformací. Jak to máte v České republice – když politik lže, má to nějaké důsledky?

Většinou vůbec žádné. Jen naprosto výjimečně.

A není to hrozné?

Myslím, že jsme si prostě zvykli.

To není přijatelná odpověď. Na to si nesmíme zvyknout. Nějakou dobu trvalo, než jsme pochopili, jak škodlivé je šíření dezinformací. Ale teď, když to víme, nemůžeme věci nechat tak, jak jsou.

Kde v tom vidíte roli mainstreamových médií? Ve své knize popisujete setkání s nejmenovaným šéfredaktorem nejmenovaných velkých amerických novin. Padla tam otázka, jestli média odpovídají jen za předložená fakta, nebo také za jejich možné interpretace.

Média jsou podle mě odpovědná i za interpretaci, nejen za informace. Je smutnou vlastností současného světa, že několik málo aktérů jednajících se špatnými úmysly může zničit všechno všem.

Řeknu vám příklad. Učil jsem online kurz v systému Coursera. Dvě stě tisíc studentů najednou. Učil jsem ho dvakrát po sobě. V obou případech stačil jeden člověk, který tam přišel s úmyslem škodit, aby nám všem ztrpčil život. Jeden stačí. A ve jménu svobody toho jednotlivce jsme dovolili, aby trpěli všichni. To je nepřiměřené. Musíme se proti takovým lidem bránit, omezovat je.

Ale jak to udělat a nepřipravit přitom o svobodu všechny? Problém je podle mě v tom, že v takové vizi potřebujete někoho, kdo rozhodne, kdo už je záškodník a kdo ne. Kde jsou meze správného využití svobody.

Ano.

V tom případě ale… Víte, tohle je bývalá komunistická země. My jsme na tyhle arbitry trochu citliví.

To děláte dobře. Je to velmi ošemetná situace, ale nechat záškodníkům prostor je také neuvěřitelně nebezpečné. Společnost musí zas jednou volit mezi špatnými možnostmi. Jenže často se stává, že přijímáme to, co už máme, prostě proto, že to máme. Ne proto, že bychom důkladně promysleli alternativu.

Zamyslete se nad terorismem. Terorista s nožem napáchá jen jisté omezené množství škody. Teroristé s drony, možná s biologickými zbraněmi, mohou způsobit velké škody. Kolik prostoru jim chcete poskytnout?
Technologie posilují všechny, tedy i jednotlivce se špatnými úmysly. My všichni chceme z technologií těžit, mít z nich prospěch. Myslím, že tím pádem musíme přijmout opatření, která nás chrání před jejich zneužitím, a to i za cenu určitých nákladů. Protože když to neuděláme, poneseme náklady také – jiné. Pravděpodobně větší.
Kdyby letos znovu vypukl covid, byla by Česká republika více, nebo méně schopná se s ním vypořádat – ve srovnání s předchozí pandemií? Co myslíte?

Myslím, že by to dopadlo víceméně stejně. Což znamená, že velmi špatně.

Většina zemí by na tom byla hůř než napoprvé, protože důvěra jejich občanů ve vládu poklesla. Mnoho lidí nevěří zdravotnictví a celému mechanismu fungování společnosti, všem jejím institucím. To jsou skutečné společenské náklady dezinformací. Já doufám, že nový covid v dohledné době nevypukne. Ale nemůžeme doufat, že to byla poslední pandemie. Jednou nastane další. A jestli neuděláme něco pro nápravu důvěry, zemře mnohem více lidí a náklady budou dramaticky vyšší.

Když si povídáme o covidu: během pandemie jsme slyšeli velmi různé, navzájem si odporující názory od renomovaných vědců. Očkování funguje, očkování nefunguje, noste roušky, nenoste je, školy je třeba zavřít, školy se zavírat nesmí. Jak se má v takové situaci orientovat laik? Není logické, že pak dezinformace jen kvetou?

Těžiště diskuze neleželo uprostřed mezi dvěma krajními názory, to především. Vždy existoval nějaký převládající vědecký konsenzus. Tím ale nechci říci, že vědci dělali všechno dobře, že všechno dobře dělaly vlády, které jim naslouchaly.
Zpočátku se vědělo málo, informace se postupně zpřesňovaly – protože pandemie byla velmi obtížná situace a věda je obecně vzato těžká a zdlouhavá práce. Myslím, že bylo velkou chybou nesdělovat tuto nejistotu. Vědci, komunikátoři a vlády měli být skromnější. Měli říkat: nevíme to jistě, ale tohle je pravděpodobnější, prozatím se tím řiďte a buďte připraveni, že se to může změnit. Tohle se nedělalo.
Média často vyvolávala mylný dojem, že existují dvě rovnocenné strany debaty. Pozvala si člověka s jedním názorem a druhého s opačným, ale neřekla, že první názor zastává devadesát devět procent vědců a druhý jen jedno procento. Nevím jak tady, ale v USA to byl běžný jev.

Tohle je pro mě dost osobní téma. Jako vědecký redaktor jsem byl odpovědný za velkou část psaní o covidu v našich novinách. Snažili jsme se dělat přesně to, o čem mluvíte, tedy reflektovat vědecký konsenzus. Rozhodovali jsme se, komu dát hlas a prostor k vyjádření a komu ne. Vlastně jsme dělali rozhodčí v soutěži vědců, které jsme samozřejmě rozuměli jen povrchně. To podle mého názoru není pozice, která médiím přísluší, ale tehdy se to jevilo jako nutnost. Dnes z toho velkou radost nemám.

Byla to nutnost. A nejhorší, co byste mohli udělat, by bylo tu nekomfortní roli odmítnout, nechat tomu volný průběh. Vždycky musíte zvážit, jaká je alternativa. Každá obsahuje něco, co se nám nelíbí.

Jak je to s důvěrou ve vědu obecně? Myslím, že v dnešní době je překvapivě nízká, vezmeme-li v úvahu, že žijeme ve společnosti založené na vědeckém pokroku. Proč tomu tak je?

Myslím, že je to z velké části proto, že lidé nechápou, jak je věda složitá. Vezměte si něco tak zdánlivě jednoduchého, jako je dieta. Když jsem vyrůstal, říkali mi, že tuk je špatný a cukr dobrý. Vědecky. Teď se říká pravý opak. Také vědecky. Čemu má člověk věřit? Věda je složitá, protože realita je složitá a věda o ní zjišťuje čím dál tím více.

Je ale v povaze médií, že složitost v nich nesdělujeme. Vyhýbáme se jí. Nemáme pro ni prostor, protože existuje tlak na stručnost, rychlost a jednoznačnost. Namísto toho by se měla zprostředkovávat složitost a intelektuální pokora. Mělo by se sdělovat: nevíme, možná je to takhle, možná jinak. To dnes chybí.

To mluvíte o mediálním pokrytí vědy a máte pravdu. Ale co problémy vědy samotné? Veřejnost o nich ví stále více. Uvědomuje si nedostatky publikačního systému, hodnocení výkonnosti vědců, systém peer review a tak dále. Vy sám jste měl problém s vysvětlováním některých datových manipulací v článcích, kde figurujete jako spoluautor…

S jedním článkem. V roce 2012 jsem měl jednu práci, která skutečně měla problém s daty. Co jsem pak udělal? Článek jsem stáhl. Provedli jsme dvě obsáhlé studie, abychom výsledky replikovali, což se povedlo, vyšly stejné výsledky. Uznali jsme chybu, připustili, že se čas od času něco pokazí, a napravili to. To je celé.
Hodně lidí se přidalo ke kritice našeho týmu a upozornilo, že jsme pracovali se zfalšovanými daty. O provedených replikacích se nepsalo skoro vůbec. Média mají přirozenou tendenci pokrývat více to špatné než to dobré. S tím by se mělo něco udělat. Víte, kdo to je Bari Weiss?

Ano, jistě.

Nedávno jsme byli spolu na večeři, kde mi řekla, že si prohlížela dvacet let staré texty z New York Times, New Yorkeru a podobných médií. Podle ní tehdy byly pozitivní. Byly tam profily lidí, které se daly číst jako příklad, jako vzor. Říkala, že takové věci dnes v médiích už téměř nikdy nenajdete. Chápu proč – chcete přitáhnout pozornost. Ale myslím, že z dlouhodobého hlediska to společnosti neuvěřitelně škodí. To, že se zaměřujeme jen na špatné věci, má na společnost velmi negativní vliv.

Většina novinářů by odpověděla, že je to otázka poptávky.

Jsem si jist, že to je běžná odpověď, ale uhýbáte tím před odpovědností. Novináři vytvářejí atmosféru společnosti. A říkat, že jen odpovídají na poptávku a nevytvářejí ji, není správná odpověď.

Jak to tedy bylo s těmi zfalšovanými daty?

Nevím. Článek vyšel v roce 2012, o problému s daty jsme se dozvěděli až v roce 2021. Data, o která šlo, jsem získal v roce 2007 nebo 2008 – nevím přesně kdy. K datovým souborům měla přístup řada lidí. Je to dávno. Měli jsme úplně jiné IT systémy. Jak vidíte, mám jednu ruku velmi špatnou a snažím se minimalizovat její pohyby. Je to o mně dobře známo. (Dan Ariely utrpěl v mládí vážný úraz při manipulaci s hořlavinou. Z toho také plyne jeho současné poznávací znamení, vousy jen na jedné polovině obličeje.) Datové soubory nikdy neotvírám sám. Nedělám si sám analýzy dat. Já to zcela určitě nebyl. Mám určité podezření, ale dokázat něco takového po patnácti letech je velmi těžké. Mimochodem, dnes by se to už stát nemohlo. Způsob, jakým s daty pracujeme, to jednoduše znemožňuje.
Ale řeknu vám něco jiného. Když v roce 2021 vyšla manipulace s daty najevo, bylo mou první reakcí, že doplácím na svou důvěřivost a že od této chvíle nebudu nikomu věřit. Pak jsem se zamyslel znova. Uvědomil jsem si, že jsem velmi produktivní člověk. Vydal jsem osm odborných knih, píšu knihy pro děti, mám televizní pořad – mimochodem, víte o něm?

Ano, vím, že existuje televizní seriál, jehož scénář vychází z vašeho života. Ale neviděl jsem ho.

Je to o profesorovi, který řeší zločiny pro FBI. Jmenuje se to Iracionální.

To musí být hodně zvláštní pocit – mít seriál podle vlastního života. Už zaživa.

Velice zvláštní. Odsud letíme s dcerou na natáčení. Ale abych se vrátil k té produktivitě: když chcete být produktivní, musíte důvěřovat spoustě lidí, se kterými pracujete. Jinak to nejde. Nedůvěra vaši produktivitu sníží.

To je velmi racionální přístup. Ale nejviditelnější částí vaší vědecké práce jsou opakované důkazy, že lidé se racionálně nechovají.

To je pravda. Jenže když jsem se cítil zrazený, položil jsem si otázku, jak chci prožít zbytek života. Tak, že nebudu nikomu věřit, budu se vyhýbat všem chybám, ale také nebudu dělat žádné pokroky? Chvíli mě to lákalo. Říkal jsem si, že chyby jsou bolestivé, že naše společnost je tvrdě trestá, zatímco pokrok neumí ocenit.
A pak jsem se rozhodl, že nepodlehnu, že si zachovám svůj rizikový přístup včetně důvěry k lidem. Takový život se mi líbí mnohem více. V konečných důsledcích jde o to, podle čeho posuzujeme druhé. Podle toho, co vytvořili, nebo podle chyb, kterých se při tom dopustili?

My v Evropě si většinou myslíme, že Amerika je k chybám tolerantní. Že tamní prostředí podporuje riziko, experimentování a tak dále. Že tam máte vždy šanci začít znova.

To už dávno není pravda. Chyb se v USA všichni bojí, což je špatné. Měli bychom chtít, aby lidé dělali více chyb, ne méně. Aby podnikatelé otvírali firmy, které asi selžou. Aby vědci zkoušeli projekty, které nejspíš nebudou úspěšné. Aby lidé měli odvahu oslovovat potenciální partnery a partnerky, kteří je nejspíš odmítnou. Abyste zkoušel psát články, které se vám nejspíš nepovedou. Když se bojíte chybovat, nikdy nepoznáte úspěch. Můžete strávit celý život dokazováním, že hodně lidí, co já vím, vnímá zelenou barvu víceméně stejně. A co z toho? To není zajímavé.
Když za vámi přijde kamarád a řekne, že by si chtěl otevřít restauraci, co nejspíš uděláte? Budete mu to rozmlouvat. Příliš riskantní, řeknete mu, nevelká vyhlídka na zisk, na úspěch, příliš mnoho neznámých faktorů. Jenže chcete žít v zemi, kde nikdy nevzniknou nové restaurace?

Jak víte, jsem Izraelec. Po událostech 7. října loňského roku mnoho amerických univerzit povolilo bláznivé demonstrace propalestinských skupin proti Židům. Rád bych zdůraznil, že mi naprosto nevadí, že se lidé zlobí na izraelskou vládu. To je naprosto v pořádku. Ale židovské děti v USA nic špatného neudělaly. Nevolí v Izraeli. Je nesmysl dávat jim něco za vinu. Univerzity povolily demonstrace proti nim a snažily se, aby to prošlo nenápadně.

Což se jim stejně nepovedlo.

Nepovedlo. Řeknu vám, co měly univerzity udělat místo snahy tvářit se nenápadně. Harvard, Kolumbijská, všechny ty skvělé školy, jedni z nejchytřejších lidí na světě. Jsou mezi nimi Izraelci, Palestinci, muslimové, židé, prostě všichni. Mohli se tam pokusit o něco odvážného. Měli studentům říct: „Na dva týdny přerušujeme výuku. Chceme, abyste po tu dobu všichni pracovali na otázce Izraele, Hamásu, Palestiny. Vymýšlejte řešení.“ Ať se seznámí se všemi fakty. Ať si přečtou prohlášení Hamásu. Ať aspoň vědí, o které řece a kterém moři jsou hesla, která skandují.

Univerzita jako instituce má poslání. Je jím pomáhat světu jít správným směrem. Jenže ony svým chováním v podstatě řekly: naším posláním je, aby o nás žádný novinář nic nenapsal.

Zkusil jste to navrhnout na své univerzitě?

Ano, pokusil jsem se. Nikdo neměl zájem. Všichni se bojí udělat chybu. To je hrozný stav. Jednotlivci na tom mohou dočasně vydělat, to ano, ale společnost jako celek prohrává.

Lidé si z přečtených knih zpravidla mnoho nezapamatují. Kdybyste si měl vybrat jedinou věc, kterou si mají pamatovat z vaší nejnovější, co by to bylo? Jen jednu jedinou.

Když jsem knihu Nesmyslnost dopsal, vložil jsem ji do ChatGPT a požádal umělou inteligenci, ať ji shrne jedním slovem. To slovo znělo: empatie.

To není špatné.

Myslím, že o lidech většinou přemýšlíme v pojmech my a oni. Je to velmi lidské. Ale musíme se zkusit přes to dostat. Na prvním místě by mělo být: my všichni. Potřebujeme se posunout vpřed všichni, celá společnost. Musíme přemýšlet o pospolitosti, ne o rozdělení. Empatie je dobrý začátek.

Dan Ariely, psycholog a behaviorální ekonom