COOLna

Zásadním důsledkem masového vymírání druhů, který by nás měl zajímat, je mimo jiné i hrozba potravinové krize vlivem kolapsu hmyzí populace (především opylovačů) a ekosystémů na nich závislých. Dalším významným dopadem je i degradace půdy následkem vyhynutí důležitých mikroogranismů, což bude mít přirozeně za následek snížení zemědělské produkce, a tedy ještě další zhoršení potravinového nedostatku.

Pro ilustraci: na zdravém fungování přírodních ekosystémů je podle odhadů skupiny Swiss Re závislá více než polovina globálního HDP. Zároveň platí, že mnoho světových regionů je závislých na ekosystémech, které filtrují vodu – jedná se především o mokřady a lesy, jež jsou ztrátou biodiverzity snadno zranitelné. Mezi hrozby spojené s vymíráním druhů ale patří i zvýšená četnost pandemií.

Je absurdní, že jednou z hlavních příčin ztráty biodiverzity je stávající podoba zemědělství a jeho neustálá expanze. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu: zemědělství ničí biodiverzitu, ale zároveň na ní bezprostředně závisí. Celých 95 procent našich potravin pochází z půdy, nicméně celých 40 procent světové půdy je podle závěrů OSN těžce poškozeno neudržitelnými zemědělskými praktikami.

Mezi hlavní lidské aktivity, které biodiverzitu ohrožují, kromě zemědělství můžeme zařadit také nadměrné a neudržitelné využívání mořských oblastí, neudržitelné využívání přírodních zdrojů, klimatickou krizi, znečištění, dopravu, ale i světelný smog nebo invazivní druhy, které se do lokálních ekosystémů dostávají přímo vlivem lidské činnosti nebo nepřímo v důsledku měnícího se klimatu. Společně dnes tyto příčiny ohrožují více než milion živočišných druhů, které se ocitají na hraně vyhynutí. Počty hmyzích druhů (z nichž mnoho plní v rámci ekosystémů velmi důležité role) prudce klesají; více než pět set druhů suchozemských zvířat je dnes na hranici vyhynutí a je pravděpodobné, že o ně během příštích deseti let přijdeme; vyhynutí také hrozí každému pátému druhu plazů, každému osmému druhu ptáků a ohroženo je také přes 40 procent druhů rostlin. Během posledních padesáti let se celková populace živočichů snížila o 69 procent.

I kdybychom masové vymírání zastavili ze dne na den, trvalo by přírodě pět až sedm milionů let, než by příroda znovu dosáhla původní úrovně biologické rozmanitosti. Na rozdíl od klimatických změn, které lze alespoň v teorii vrátit do původního stavu, ztráta přírodní rozmanitosti je trvalá a nevratná: žádný druh, který dnes ztratíme, už nikdy nebudeme moci do přírody vrátit. Mnoho druhů vymírá, aniž by na nich kdy spočinulo oko člověka, a to zvláště v tropických pralesech, které jsou vůbec nejvýznamnějšími zdroji přírodního bohatství. Tvrzení, že šesté masové vymírání druhů je skutečná tragédie odehrávající se přímo před našima očima, je tedy pravdivé jen zčásti: mnohdy totiž nemáme ani šanci zjistit, o co vlastně přicházíme.

Jeden aspekt dnešního masového vymírání druhů si zaslouží speciální pozornost, a tím je „hmyzí apokalypsa“, tedy rapidní úbytek druhů hmyzu a hmyzí populace jako takové. Hmyz je vůbec nejrozmanitější skupinou organismů na planetě – tvoří více než dvě třetiny všech živočišných druhů. Zároveň čelí vůbec největšímu riziku vyhynutí a ztráty biodiverzity – hmyzí populace se snižují naprosto bezprecedentním tempem: každoročně v průměru o dvě procenta.

Hlavními příčinami tohoto drastického úbytku je odlesňování, používání pesticidů, nadužívání dusíkatých hnojiv, světelný smog a změna klimatu. Jak už bylo naznačeno výše, na existenci rozmanitosti hmyzích druhů přitom závisí existence spousty zemědělských plodin, rostlin i přežití mnoha živočišných druhů. Méně hmyzu jednoduše znamená méně potravin. Hmyz opylovává více než tři čtvrtiny zemědělských plodin, zároveň na opylování závisí více než 80 procent rostlin v divoké přírodě.

Až donedávna bylo hlavní příčinou úbytku hmyzu zabírání půdy pro zemědělské účely, nicméně s nástupem klimatické krize se situace změnila. Dopady ohřívajícího se klimatu na hmyzí populaci jsou v posledních letech drastické: někdejší dlouhodobě vlhké oblasti vysychají a z ekosystémů, které byly ideálním místem pro život mnoha hmyzích druhů, se stávají neobyvatelné suché regiony. Pro populaci hmyzu je takový vývoj katastrofální.

Jedním z nejvážnějších aspektů „hmyzí apokalypsy“ je drastický úbytek včel během posledních desetiletí, za nějž může patrně kombinace několika faktorů, včetně ztráty genetické rozmanitosti nebo nástupu některých virů. Dobře to ilustruje vedlejší důsledky ztráty biodiverzity: druhy, jejichž diverzita se snižuje, se stávají méně odolné proti ekologickým a antropogenním stresorům a také se hůře adaptují na měnící se klima. Následkem toho je v Evropě celá čtvrtina včelích druhů ohrožená a v Severní Americe se počet včelích kolonií snížil z 6 milionů v roce 1947 na dnešních 2,7 milionu. Problém je ale podstatně širší: Organizace OSN pro výživu a zemědělství vydala varování, že úbytek včel představuje vážné riziko pro globální potravinovou bezpečnost.

Vlivem změn klimatu ale může docházet i k přemnožení některých druhů hmyzu na úkor jiných druhů nebo i celých ekosystémů, jak jsme to mohli vidět i u nás při epidemii kůrovce. Naše smrkové monokultury, u nichž vlivem kontinuálního sucha došlo k oslabení obranyschopnosti proti škodlivým organismům, se ukázaly jako definitivně neudržitelné: „Dlouhotrvající extrémní teploty urychlují vývoj běžných druhů kůrovců a umožňují navýšení počtu generací či šíření u nás doposud nepříliš rozšířených druhů, např. lýkožrouta severského. Historicky byl pro nás smrk ztepilý hlavní hospodářskou dřevinou, ale z dnešního pohledu je tento stav již neudržitelný.“