COOLna

„Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů. Možná, že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací.“ Pokud si myslíte, že tato temná předpověď popisuje naši neradostnou současnost a budoucnost, těžko vám to vyvracet. Ovšem vyřknuta, přesněji napsána, byla na sklonku 19. století v knize Psychologie davu francouzského sociologa Gustava Le Bona.

Nechme teď stranou, nakolik bylo proroctví naplněno socialistickými a fašistickými revolucemi končícími desítkami milionů mrtvých, a využijme tuto útlou knihu k osvěžujícímu náhledu na lidskou mysl, principy jejíhož fungování se v čase pozoruhodně nemění. A jak se zdá, zůstávají značně rezistentní vůči poznání a změně k lepšímu – navzdory velkým tragédiím, kterými lidstvo prošlo. Ba co víc, zdá se, že davové chování ve virtuálním prostoru nabývá na síle.

Ve svých začátcích fungovala sociální síť Twitter (dnes zvaná X) jako prostor pro lidi, které lze označit za vášnivé příjemce a tvůrce informací. Do značné míry šlo o specifický vzorek společnosti propojený společným cílem – mít co nejlepší přehled o dění ve světě, najít zajímavou inspiraci a zpravodajský náskok. A navíc ta ohromující možnost na sebe svobodně reagovat, bez ohledu na lokalitu či proslulost uživatele! Do té doby nevídané.
Pro novináře to byl ráj, záhy přibyla i řada známých osobností – intelektuálů, vědců, digitálních podnikatelů, umělců a následně i politiků, kteří tu pro sebe objevili unikátní možnost napřímo ovlivňovat influencery a média. Už v té době se význam Twitteru, jinak spíše menší sociální sítě, která nemohla velikostí ani zdaleka konkurovat Facebooku, začal přelévat do dalších médií a do přímého vlivu na společnost a politiku.

Twitter i Facebook sehrály svou roli i při demokratizačních procesech během arabského jara či při Majdanu, ovšem možná i díky tomu si ho všimla propaganda všeho druhu, ponejvíce ta kremelská a antisystémová. A začala pracovat na svých cílech. Někde tam započal postupný rozklad počáteční souhry, která se postupně proměnila do současného davového šílenství.

Není to tak dávno, kdy za největší společenská rizika internetu a zvláště sociálních sítí byly považovány takzvané sociální bubliny či echo chambers. Uživatel internetu na pár kliknutí najde podobně smýšlející protějšky, uzavře se s nimi do bezpečného prostředí, v němž se navzájem utvrzují ve shodném vidění světa bez nutnosti konfrontovat se s jinými názory a fakty.

Znělo to jako hezká a srozumitelná teorie, proto také hodně rezonovala – mnozí experti se zjevně utvrzovali ve shodném vidění světa. Přehlíželi přitom, že digitální prostředí nezkracuje vzdálenosti jenom u spřízněných duší. Na názorového oponenta narazíte stejně snadno, ne-li rychleji, protože ho povětšinou ani nemusíte hledat, ale přihlásí se sám – nesouhlasem, výsměchem, urážkou nebo prostým pokusem přesvědčit vás o svém názoru. Ony tolik vzývané sociální bubliny jsou tak neustále propichovány interakcí s těmi, kdo do nich nepatří.

Z toho těží provozovatelé sociálních sítí, protože díky vzájemným podnětům na nich uživatelé tráví víc času. Algoritmy logicky upřednostňují obsah, kolem kterého to nejvíc vře, který provokuje a posiluje konflikt. V Kremlu to pochopili dokonale a postavili na tom strategii zesilující vše nesouladné, aby z přirozeně rozdílných pohledů na věc vytvářeli osudové střety věštící zánik Západu neschopného fungovat.

V závěsu za nimi šli populisté, hybridní lobbisté, propagandisté a dezinformátoři domácí provenience toužící využít stejná pravidla hry ve svůj prospěch. Ideálně netransparentně bez přiznaných vazeb a s využitím anonymizujících možností internetu.
Výsledek máme každý den před očima…

Když sociální psycholog Gustav Le Bon svou knihu o vlastnostech davů psal, davy se formovaly ve fyzické realitě, na ulici. Mementem pro něj byla Velká francouzská revoluce, která přetlakem neudržitelné sociální situace smetla staré pořádky a uvrhla zem do mnohaletého chaosu ústícího v Napoleonovu diktaturu.

Le Bon byl z dnešního pohledu elitář a konzervativec, řada jeho myšlenek (například v otázkách ženských práv či odlišnosti národů a ras) byla podmíněna dobou a jsou mírně řečeno dávno překonány. Zároveň je nutné uznat, že sociální podmínky v jeho době jistě zavdávaly mnoho dobrých důvodů pro demonstraci síly davu. Přesto se nelze divit, že se Le Bon davového chování obával.

Když Le Bon píše: „Ať jsou city projevované davem dobré, nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti: jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. Neschopen odstupňování vidí věci jenom v hrubých rysech a nezná mezistupně. Přehánění citu v davu je zesíleno tím, že projevovaný cit se pomocí sugesce a nákazy velmi rychle šíří, a tak zjevný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.“ zdá se, jako by popisoval denní provoz na síti X/Twitteru.

Slavní teoretici médií jako Marshall McLuhan, Neil Postman či Jerry Mander už před desítkami let umožnili pochopit, jak zásadně jsou nejen podoba, ale i obsah lidské komunikace podmíněny komunikačním prostředkem/médiem, v němž se odehrávají. Ukázali, jak se podoba sdělení v psaném projevu (s mnohem promyšlenější argumentací a strukturou) už z principu liší od živého televizního vysílání (povrchnějšího, pomíjivého a plného balastu), které tenkrát považovali za největší revoluci mediálních dějin.

Kdo ví, zda by jim dnes nedošla slova tváří v tvář současné digitální komunikaci, kdy její významná část nabývá podoby emotikonů, animovaných gifů a videí Aleny Schillerové. Ovšem ani my, mnohem přivyklejší tomu, co se dnes na sítích odehrává, nedokážeme dostatečně nahlédnout, jak zásadní dopad prostředí samotné na naše myšlení a jednání má.

Publikovat něco na sítěmi vymezeném prostoru – už ani ne nutně napsat, protože stačí jen vybrat z nabízených předvoleb reakcí – není podmíněno vzděláním, erudicí, kvalifikací, společenskou legitimitou nebo nárokem prostředí na určitou úroveň komunikace. Takové podmínky přímo vybízejí k emotivním projevům, nadměrnému zjednodušování, expresivitě a projevům síly, a to napříč sociálními bublinami, i kdyby nakrásně chtěly existovat.

Obvyklí roztleskávači názorových pozic prostřednictvím zjednodušujících a o to údernějších sdělení vtěsnatelných do omezeného počtu znaků mobilizují své fanoušky v touze po lajcích, retweetech a následné rezonanci svých interpretací, které mají strhnout většinové mínění k žádoucím postojům. Čím jednodušší, univerzálně srozumitelné a na emoce apelující sdělení, tím větší má mobilizující efekt – jak na straně příznivců, tak odpůrců. „Poněvadž lze dav ovlivnit jen krajními city, musí řečník, který ho chce strhnout, použít silných výrazů. Přehánět, zdůrazňovat, opakovat a nepokusit se nikdy o rozumový důkaz. (…) Jednoduchost a přehnanost citů působí, že davy neznají pochybnosti ani nejistotu,“ píše Le Bon.

A v charakteristice davů s ním můžeme pokračovat: „Tvoří se kolektivní duše, beze vší pochybnosti přechodná. (…) Jedinci jsou přetvořeni v dav, v jakousi kolektivní duši, která způsobuje, že cítí, myslí a jednají naprosto odlišně, než by každý z nich cítil, myslil a jednal, kdyby byl sám.“
Vzpomeňme na debatu, která se odehrála po odporné masové vraždě na filozofické fakultě v Praze, na téma jejího mediálního pokrytí. Nejenže byla zcela pochopitelně emočně vyhrocená, ale v prostoru zpočátku převládly krajní názorové pozice umožňující nejsnáze projevit frustraci z rány, kterou pro nás všechny tragédie znamenala. Sociální sítě tomu poskytly ideální prostor.

Skutečná klidnější reflexe mohla přijít až s odstupem času a mnozí během ní dokázali zastávat postoje notně odlišné od svých původních. Le Bona by to nepřekvapilo, protože „davy jsou právě tak neschopny trvalé vůle jako trvalé myšlenky“ a ti, kdo z nich žijí, se tomu dokážou přizpůsobit a být úspěšní, přestože při tom popírají svá vlastní slova.
Podobně se to má s jakýmikoliv dalšími tématy a výroky, které jsou rozvášněným davům předhozena: elektroauta, bitcoin, zahájení olympiády a oblečení na něm, ženský box, tradiční rodina, Babišova nebo Fialova drahota, Greta Thunberg, Elon Musk, obrazy polité polévkou, parkování na chodníku a stovky dalších… Davové reakce na sociálních sítích vedou k hypertrofované verbální agresivitě a projevům nenávisti a některé z provokativních akcí či výroků ve fyzickém světě s tím rovnou předem počítají.

A stejně jako se dříve mohl člověk schovat v anonymním davu na ulici, může se dnes schovávat za různé identity či za kolektivní emoci davů virtuálních. „Jedinec jako součást většího počtu lidí nabývá v davu pocitu nepřekonatelné moci, která mu dovoluje povolit pudům. Osamocen byl snad vzdělaným člověkem, v davu je bytostí pudovou, a proto barbarem. (…) Počínající antipatie nebo odpor, které by si osamocený jedinec téměř neuvědomil, mění se u jedince v davu ihned v divokou nenávist. Prudkost citů u davů je ještě zvyšována tím, že nemají pocit odpovědnosti. (…) Hlupák, nevzdělanec a závistivec jsou v davech zbaveni své bezvýznamnosti i bezmocnosti a nabývají vědomí brutální, pomíjivé, ale nesmírné síly.“

Při čtení Le Bonovy útlé knížky se nelze ubránit dojmu, že se okolnosti a prostředí sice proměňují, ale podstata fungování lidské mysli ve společnosti vlastně zůstává nadmíru stejná.

Kdo se dosud nevzpamatoval z toho, s jakou necitlivou přezíravostí dokázala část občanů ignorovat, až popírat osobní tragédie desítek tisíc lidí zemřelých během covidu, může najít jistou útěchu aspoň v tom, že je to plně v souladu s nastavením lidské mysli: „Velmi malou pozornost vzbudila chřipková epidemie, která jenom v Paříži během několika týdnů usmrtila pět tisíc osob. Tato pravá hekatomba neprojevila se totiž žádným viditelným obrazem, nýbrž pouze týdenními statistickými výkazy.“ Tak nějak by si šlo představit, jak bude vypadat stručné shrnutí naší nedávné covidové pandemie za nějakých sto let.

Le Bon přitom nešetří ani ty nejvzdělanější: „Několik shromážděných jedinců tvoří dav, a i když to jsou vynikající vědci, nabývají všech vlastností davu, pozorují-li předmět, který je mimo jejich obor. Pozorovací schopnost a kritický duch každého z nich vyprchává.“ Kolik respektovaných odborníků už ztratilo svůj kredit, když se z nich staly mluvící hlavy připravené komentovat cokoliv se suverenitou nepřímo úměrnou znalosti…

No dobrá, lidé na sítích podléhají davovému myšlení. Proč se tím zabývat víc než jako prostým konstatováním? Vždyť virtuální realita je ještě pomíjivější než včerejší noviny, o kterých se do vynálezu sociálních sítí tradovalo, že není nic staršího než ony. Jenže dnes se virtuální stalo skutečným a sociální sítě v životě mnoha osob, institucí a procesů hrají zcela reálnou, někdy určující roli. A pokud se dominantním způsobem myšlení stane to davové, tedy prchavé, povrchní, reaktivní a emoční, musí to mít své hmatatelné důsledky, zejména ve společenské a politické rovině.

Kdo ví, jestli nás může uklidnit, že to v 19. století nebylo o nic lepší. Protože Le Bonovo pozorování bránilo jakýmkoliv iluzím: „Lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.“ Podle něj je pro davy určující zdání, nikoliv skutečnost. I proto manipulátoři tolik usilují o to, aby převážila jejich interpretace a rámování bez ohledu na fakta. Rozum vedle citů tahá u davů za mnohem kratší konec: „Proto také řečníci, kteří je dovedou ovlivnit, odvolávají se vždy jen na jejich city a nikdy na jejich rozum. (…) Davy nikdy nežízní po pravdě; odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí, a zbožňují raději klam, když je oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je velmi snadno; kdo se je snaží iluzí zbavit, stane se vždy jejich obětí.“

Je vlastně dost nepříjemné připustit si, jak jdou obvyklá „pravidla hry“ interakce v digitálním veřejném prostoru proti konstruktivnímu hledání společného cíle a že už jen samotná touha nechat se (s)vést je v lidstvu silnější, než bychom si dokázali připustit. „Množství lidí poslouchá vždy člověka obdařeného silnou vůlí. Lidé shromáždění v davu ztrácejí veškerou svou vůli a instinktivně se obracejí k tomu, kdo ji má,“ psal Le Bon v roce 1895 s odkazem na Robespierrovu diktaturu a s temnou předzvěstí řečnických výkonů Lenina, Mussoliniho či Hitlera.

Přitom účinek je ponejvíce kouzlem okamžiku a souhrou specifických okolností. Kdo se dnes dívá na fašistické pohlaváry, nedokáže si z dějinného odstupu připustit, jak tito komičtí egomaniaci mohli uhranout davy. Podobně se podivuje i Le Bon: „Řeči Robespierra překvapují často svou nesouvislostí; když je pouze čteme, nenalezneme nikde uspokojivé vysvětlení ohromného vlivu tohoto mocného diktátora.“ Kdo někdy zkusil přečíst stenozáznamy ze sněmovních projevů Andreje Babiše nebo viděl nějaké video z volebních meetingů Donalda Trumpa, už dovede odhadnout, že historie se skutečně může vracet v nekonečných variacích téhož. O Andreji Babišovi se říká, že nečetl ani jednu knihu, dokonce ani ty, pod nimiž je podepsán. Ovšem Le Bonova Psychologie davu působí jako jeho učebnice, nebo spíš jako učebnice jeho marketingových specialistů.

Proč tolik funguje taktika opakování snadno zapamatovatelných nálepek? „Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoliv důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy. Napoleon říkal, že je jenom jeden důležitý řečnický obrat, a to opakování.“ Dnes jde o standardní součást politického marketingu na sociálních sítích.

Proč politik nemá problém lhát a popírat své dřívější sliby? „Je skutečně všeobecně dokázáno, že se volič nestará o to, drží-li se zvolený svého programu, na jehož podkladě byl domněle zvolen. (…) Jedinec ztrácí svou individualitu a bude hlasovat i pro opatření, která jsou v rozporu s jeho osobním zájmem.“

Proč si lidé myslí, že autoritáři hájí jejich zájmy, a ochotně touží po rozhodnutích, která se obracejí proti nim samým? „Stává se zřídka, aby vůdce kráčel před veřejným míněním; skoro vždy se spokojí s tím, že přijme jeho omyly.“ Tady leží odpověď na to, proč tolik lidí volí populisty, na jejichž rozhodnutí a činy nakonec sami nejvíc doplatí. „Množství lhostejných a neutrálních lidí se postupně stalo obrovskou armádou nespokojenců, kteří jsou ochotni podlehnout všem vlivům utopistů a davových řečníků. (…) Davy si váží síly a dobrota na ně působí jen průměrně, poněvadž ji snadno zaměňují se slabostí.“

O co davy vůbec nestojí, je komplexita, nejednoznačnost, složitost, nuance, reflexe a pochyby. „Vůdce může někdy být inteligentní a vzdělaný; je mu to však, obecně řečeno, spíše ke škodě než ku prospěchu. Ukazujíc složitost věcí a dovolujíc vykládat a chápat, činí inteligence člověka vždy shovívavým a zeslabuje značně sílu a prudkost přesvědčení, tak nutného pro každého apoštola. (…) Osobnosti se nesmějí příliš odchýlit od všeobecně přijatých názorů. Potom by bylo velmi obtížné je napodobit a jejich vliv by se rovnal nule. Proto také lidé, kteří stojí příliš vysoko nad svou dobou, nemají na ni obyčejně skoro žádný vliv. Propast je příliš hluboká.“ Zopakuji, napsáno v roce 1895.

Jsme lepší než předchozí generace, nebo se naopak díky dostupnosti digitální arény necháváme strhnout kolektivním šílenstvím s ještě větší pravidelností a intenzitou? Důvodů ke skepsi tváří v tvář dennímu provozu na sociálních sítích narůstá. Jako by v nich byl zakletý mechanismus drogové závislosti, která od své oběti vyžaduje stále víc – víc zapojení, emocí, interakce, zaslepenosti, expresivity, agresivity a polarizace, které přinášejí víc téhož zpátky.

Rychlost, množství, stručnost, nedostatek skutečné pozornosti a času pak prohlubují nejen nedorozumění a střet, ale z jiných osob vytvářejí jen simulakra bytostí, jejichž opravdové prožitky nemají sílu probudit v nás empatii, a proto se k nim nemusíme chovat jako ke skutečným lidem, s porozuměním, respektem a alespoň základní slušností.

Za hradbou obrazovky ztrácíme pocit společenské sounáležitosti. Z občanů žijících ve společném prostoru se stáváme primitivními fanoušky, kteří na barikádách krátkodechých sporů vyhledávají konflikt, aby mohli do světa křičet svou svatou pravdu. Kdo se například nikdy neoprávněně nepobouřil nad nějakým titulkem bez přečtení zbytku článku a bez pochopení jeho skutečného kontextu a vyznění, ať hodí kamenem.

Za takových okolností má problém i skutečně nezávislá novinařina, protože na rozdíl od fanouškovských davů sociálních sítí nutně nemůže nabízet jen informace potvrzující čtenářovo vidění světa.

Ani ti, kdo se nezávislou novinařinou zaklínají, leckdy nedokážou připustit existenci faktů, které jsou s jejich zájmy v rozporu. Vinu přitom nehledají u sebe, ale připisují ji médiím, která nepříjemné informace přinášejí. I proto voliči používají jiná měřítka na své favority než na své protivníky. Formálně podobná zpráva dokáže být přijata zcela odlišně jen v závislosti na tom, koho se týká. Kritika oblíbenců bývá odmítána jako absurdní kampaň, zatímco u protivníků je nezpochybnitelným důkazem jejich prohnilosti.

Zradikalizované davy také žádají rychlou viditelnou akci a okamžitý výsledek a jejich intenzivní tlak se přenáší i za virtuální hranice. Hloupost davů se pak stává nepřehlédnutelným faktorem, politickou scénou je považovaný za převažující odraz občanských postojů, jež nelze ignorovat, jimž se politika musí přizpůsobit a jimž se také přizpůsobuje.

Důsledky jsou enormní – ať už ve způsobu prezentace politických stanovisek, tak v upřednostňování řešení s krátkodobým efektem před věcnou analýzou, hlubokou diskuzí a dlouhodobými cíli. Když dokonce sám majitel sociální sítě dokáže při svém dosahu a odpovědnosti šířit falešná videa vygenerovaná umělou inteligencí, aby poškodil oponentku svého politického favorita, jako to učinil Elon Musk vůči Kamale Harris, a davy toto video dál bez uzardění fanouškovsky sdílejí, dopady musejí být dlouhodobě zhoubné (zvláště v prostředí, kde jak se zdá, mohou být algoritmy sítě vychýleny ve prospěch majitele).

Množí se podezíravost, obecná nedůvěra a zkratkovitá nepromyšlená rozhodnutí, zvětšuje se zmatek, nejistota a také strach udělat sebemenší chybu, protože ta bývá obratem potrestána výronem kolektivní nenávisti (a výzkumy občanských nálad směrem k nedůvěře v systém tento globální trend potvrzují). Problémy nenacházejí svá řešení, prohlubuje se frustrace a pocit rozbitého nefunkčního světa, roste touha po nekompromisních krocích, které by přebily nutnost domlouvat se s dramaticky odlišně smýšlejícími: „Co tvořilo národ, jednotu, celek, stalo se nesouvislým seskupením jedinců, které ještě nějaký čas uměle udržují tradice a instituce. Potom lidé, rozdělení pokud jde o jejich zájmy a požadavky, nedovedou si už vládnout a přejí si být řízení i ve svých nejmenších činech a pak dosáhne stát svého vše pohlcujícího vlivu.“

Jak si s tím vším poradit? Často se jako řešení nabízí mediální výchova, ostatně připouštěl to i Le Bon. „Duši davů lze alespoň částečně zlepšit nebo zhoršit vzděláním a výchovou.“ Jenže něco tak akademického jako výklad obecných pravidel fungování mediálního prostoru nemá šanci připravit lidskou mysl na obranu proti klamání sebe sama.

Z informačního zmatku si přednostně vybíráme ty informace, které potvrzují náš světonázor, a i ti nejvzdělanější a nejzkušenější z nás jim dokážou podlehnout. Je banálně snadné vypnout všechny potřebné kontrolky týkající se důvěryhodnosti zdroje, přesvědčivosti zprávy či pravděpodobnosti popsaných skutečností, když zapadají do preferovaného vidění světa. Nestalo se to, ale mohlo se to stát – to je, oč tu běží.

V kultovním filmu Život Briana od skupiny Monty Python je jedna nezapomenutelná scéna. Sledujeme v ní ohromné shromáždění fanatiků, kteří si Briana omylem vybrali za svého spasitele. Brian o nic takového nestojí, a tak k nim promlouvá a apeluje na jejich racionalitu: „Všichni jste individua! Musíte myslet samostatně!“ křičí na zástupy lidí. A oni po vyslechnutí této moudré rady sborově volají: „Ano, všichni jsme individua! Prozraď nám víc!“ Nikdo nezobrazil absurditu davového ne-myšlení tak dokonale. A to přitom ještě neexistovaly sociální sítě, které lidstvu nabídly prostředí, v němž lze davově ztrácet hlavu s ještě větší efektivitou než kdykoliv dřív. Poměřte tím naději, že vysvětlování a výchova povedou k lepšímu výsledku.

Vedle toho však Le Bon věřil, že aspoň praxe člověka naučí, aby se o rozžhavená kamna nespálil podruhé: „Jedině zkušenost má dost moci, aby ustálila pravdu v duši davů a zničila iluze, které se staly příliš nebezpečnými.“ Jenže to ještě nemohl pozorovat pravověrné moderní antivaxery, kteří za svým omylem stáli až do svého tragického konce. Řada voličů je přitom připravena pálit si prsty o kamna znovu a znovu a přesvědčovat sebe sama, že jenom příjemně hřejí.

Co tedy s tím?

Někteří volí únik a bohužel jich přibývá. Jde zvláště o ty citlivější, zranitelnější, uzavřenější, pro něž se zrovna síť X/Twitter stala nepřátelským, toxickým prostředím, zdrojem úzkosti, stresu, deprese a ohrožení. Nelze se divit, vytěsňujeme však z veřejného prostoru cenné hlasy, které by mohly společnost ovlivňovat směrem k větší ohleduplnosti, slušnosti a velkorysosti.

Kdo však ještě nechce stisknout tlačítko OFF nadobro, protože pořád se na X/Twitteru dá objevit spoustu zajímavých inspirací, může vzít pobyt na síti jako svého druhu trénink odolnosti za kontrolovaných podmínek (automatické blokování jasných trollů, dezinformátorů a urážek) s péčí o to, aby si davové reakce nepouštěl k tělu. A zároveň si tím otestovat schopnosti své vlastní sebereflexe a ochoty nedržet se zaslepeně dogmatických či jen pohodlných „pravd“. A třeba občas klidně a věcně nabídnout ostatním svou názorovou alternativu, zastat se šikanovaných, tlumit extrémy. Pomůže nám přitom, pokud porozumíme principům, které tomuto svéráznému prostředí vládnou, pak ho budeme brát méně osobně a méně osudově.

Vnitřně svobodný člověk je ten, kdo je k sobě poctivý a je připraven zpochybňovat vlastní reakce a postoje, když se ukážou vůči realitě jako neudržitelné. Není to vždy snadné a někdy je to bolestivé, ale pro život bez klamu a iluzí nezbytné.

Když se k tomu ještě přidá rozvaha a hluboké dýchání předtím, než se zneklidněná mysl rozhodne sama veřejně projevit, popřípadě pokud dá přednost mlčení a přemýšlení ve chvíli, kdy není nezbytné nahlas něco říkat, může to naší společné interakci pomoci ze všeho nejvíce. V tomto ohledu skutečně každý může snadno začít sám u sebe.

Má to ještě jednu velkou výhodu: nejspíš se vám díky tomu nepřihodí, abyste stáli uprostřed davu a spolu s ostatními zapáleně křičeli k nějakému spasiteli: „Ano, všichni jsme individua!“

Ján Simkanič