COOLna

Řada zdravotních problémů a těžkostí má psychosomatický původ. Můžou být způsobeny starou křivdou, tíživou situací v rodině nebo v práci. Může zdraví člověka ovlivnit i porušení morálních zásad?
Jakýkoliv nevyřešený problém může být zdrojem potíží. Takže pokud mám s někým nebo sám se sebou nevyřízené účty různého původu, říkejme tomu klidně morálka, můžu si zadělávat na problém. V takové situaci se organismus dostává do stavu zvýšeného napětí, nebo jde přímo o nástup stresu. Díky němu je sice člověk ve větší pohotovosti, na druhé straně mu to ubírá energii. Jako když sedíte v autě, jednu nohu máte na plynu a druhou na spojce. Motor jede na plné obrátky, řve, auto kouří, žere benzin, ale nejede. Tímto způsobem nás, obrazně řečeno, stres poškozuje.

Navíc poplachová fáze stresu původně v pradávnu připravovala organismus na úprk, nebo rvačku, takže současně v těle startují různé mechanismy, jež nás mají připravit třeba na to, že budeme v tom boji zraněni. A tyto události jsou v těle doprovázeny zánětem. Imunitní systém má mechanismy, kterými ho dokáže rozpoutat, udržet a později i utlumit. Samozřejmě tyto procesy poškozují nejrůznější orgánové systémy. Například dnes už víme, že cukrovka 2. typu je víceméně následkem takového zánětu.

Jakou má vlastně morálka definici?
Jeden strašně chytrý Žid, Joshua David Greene, ji definoval jako soubor psychologických pravidel, nastavených tak, aby skupina veskrze sobeckých jedinců co nejvíc těžila ve prospěch všech (psycholog a neurovědec Greene, profesor na Harvardově univerzitě, studuje morální dilemata, vliv emocí na rozhodování či princip „menšího zla“). Je i autorem slavného experimentu nazvaného Železniční problém, který řeší, jaká morálka je lepší. Zda podle Desatera Božích přikázání, že například člověk nebude za žádných okolností krást, ani kdyby mu hrozil hladomor. Nebo zda je lepší morálka upřednostňující užitek a prospěch, která přináší nejvíce štěstí většině lidí.

O co v tom jeho experimentu šlo?
Namodeloval situaci, kdy se odbržděná drezína řítí po kolejích, na nichž leží pět svázaných lidí. A vy máte dvě možnosti. Neudělat nic – pak zemřou. Nebo zatáhnout za výhybku a drezínu odklonit na kolej, kde leží jen jeden člověk. Uděláte to, nebo ne?

Myslím, že ano.
Stejně se rozhodne drtivá většina lidí (podle opakovaných průzkumů asi 90 %, ovšem s výjimkou situace, kdy by oním obětovaným člověkem byl jejich příbuzný či partner). Jak se však rozhodnete v případě, že drezínu budete moci zastavit jen tím, že na koleje před ni shodíte tlouštíka, který stojí na mostě vedle vás? Že prostě do něj strčíte rukama? To už asi neuděláte, že ne? Podle Greenova experimentu by toho bylo schopno už jen asi 20 %. Většině se to prostě ekluje. Nicméně váš dotaz, zda porušení morálních zásad může mít vliv na zdraví člověka, je tímto zodpovězen. Ano, může, ale je otázka, jak moc. Záleží na tom, jak máte nastavený morální systém. Když budu mít trochu té psychopatické morálky, budu od potíží osvobozený. Citliví lidé, kteří se dostanou do morálního dilematu, ale mohou trpět jako Jób. Nebo to taky můžou zasunout pod koberec, kde je to ovšem začne časem strašit. Protože věci strčené pod koberec jsou vyloženě ochotné dělat psí kusy.

Máte mezi svými pacienty takové, kteří se stali obětí svých morálních zásad?
O tom pacienti vesměs nehovoří. Tohle téma dnes nefrčí. Ano, člověk, který za mnou přijde s nějakou bolestí s velkým „B“, ať už na těle, nebo na duši, třeba s depresí, prožívá autoakuzaci. Což je takový vznešený název pro sebeobviňování. Tito lidé se obviňují za věci, na něž zdaleka nemohli dosáhnout. A protože deprese není smutná nálada, nýbrž rozvrat řídicích systémů organismu, je úplně zbytečné jim říkat, že ten „pád letadla nezavinili“. Je potřeba počkat, až deprese odezní, a pak to srovnat. Ale že by za mnou lidé obecně chodili jako ke zpovědníkovi svého špatného svědomí, jako dřív chodili do kostela, to ne. Všichni totiž máme tendenci zachovat si určitým způsobem dekorum. Když někoho přejedu v autě, neřeknu, že jsem jel jako blbec, ale že mi tam ten člověk skočil. V té sebeobraně a snaze zachovat si tvář je zkrátka na vině vždycky ten druhý. Navíc morálka obecně šla v poslední době do háje, spolu s bohatstvím.

Když mluvíte o té snaze zachovat si tvář, není to nakonec dobře, že to tak máme? Nejde o jakousi sebeobranu mozku, jak se z té morální šlamastiky dostat ven?
Vy, já, my všichni máme nastavenou řadu obranných mechanismů. Ten nejčastější z nich je vytěsnění, typicky „zapomněl jsem na to jako na smrt“. O něco závažnější je popření, tedy nevědomé posunutí reality tam, kde bych ji chtěl vidět. Popřením vládneme všichni a jde jen o to, jak moc nebezpečná je daná situace pro moje ego a jeho ochranné mechanismy.

Když jsem kdysi dávno pracoval na dialýze, měl jsem v péči pacientku, doktorku přírodních věd, která se živila v hydrometeorologickém ústavu jako prognostička. Byla strašně sympatická, ale neměla v podstatě nic jiného než svou práci. Jenže tenkrát byli pacienti na dialýze z práce automaticky vyhozeni. Prostě dostali invalidní důchod, a bylo. Starali jsme se o ni ve třech. Její ošetřující lékař, jeho nadřízený a já. A protože bylo jasné, že onemocnění dříve či později dospěje k dialýze, řekli jsme jí každý nejméně třikrát, aby si v dostatečném předstihu zkusila zajistit nějakou klouzavou pracovní dobu. Pak nadešla ta chvíle a v nemocnici jí měli přišít shunt. (Z krátkého řezu ve vybraném místě se vypreparuje žíla a tepna, žíla se přeruší a přišije k tepně. Při samotné dialýze je pak jednou jehlou krev přiváděna do přístroje – umělé ledviny –, druhou jehlou se vyčištěná krev vrací zpět pacientovi) A ona mi přišla brečet na rameno, že jí nikdy nikdo neřekl, že půjde do dialýzy. V dostatečném předstihu to přitom slyšela dohromady nejméně devětkrát.

Nejstrašnější případ popření jsem však zažil u muže, který podstoupil břišní operaci, během níž se mu zastavilo srdce. Nepodařilo se ho nahodit běžným postupem, a tak museli lékaři provést kontrapulzaci, kdy se tepnou v třísle zavede balonek až k srdci a jeho nafukováním a vyfukováním se podpoří srdeční činnost. Srdce se chytlo, ale bohužel kanyla, kterou vedl balonek, utlačila tepnu v dolní končetině a ta odumřela. Výsledkem byla vysoká amputace nohy (v kyčelním kloubu). Jenže pacient odmítl vzít na vědomí, že nohu nemá, a tři dny se na ni opakovaně stavěl a padal… Bohužel popření je vlastně nevědomí, takže ho neprolomíte žádnou argumentací. Není to sice na úrovni bludů (patologická porucha myšlení, člověk má problém rozpoznat realitu), protože jednoho dne odezní, ale je otázka, za jak dlouho a za jak dramatických okolností. V pozadí za hradbou popření stojí úzkost a záleží na tom, jak velká přehrada se provalí.

Jak byste léčil pacienta, který se trápí tím, že jednal proti svým morálním zásadám?
Existuje velké téma a tím je odpuštění. A když si to slovo napíšeme jako „ODPUŠTĚNÍ“, je zřejmé, že kromě toho velkého mentálního úsilí, co s tím máme, je potřeba dát pryč i celou řadu impulzů, které byly špatné. Než takovému pacientovi předepsat prášky, aby zapomněl, je lepší rozebrat to s ním, být ucho, jež naslouchá, a nakonec ho i přimět, aby došel k odpuštění. Měl jsem zde v ambulanci matku s dcerou, které spolu třicet let nemluvily. Během hodiny si tady ten důvod vysvětlily. A když přišly za týden, jásaly, že už spolu zase mluví. Nejpodstatnější je lidem naslouchat. Tohle byla dříve práce faráře. Ale nejen jim naslouchat, nýbrž také slyšet to podstatné. Proto radím svým pacientům, aby mi psali. Protože když máte v hlavě mišmaš, je ten problém často neuchopitelný. Mnoha lidem, kteří měli nějaké duševní problémy, ale ne duševní chorobu, to pomohlo srovnat si v hlavě věci, co je tam strašily.

V duševních problémech hrají roli emoce. Což jsou primárně tělesné děje, neurochemické reakce, které nastavují organismus k akci. A podle vás má v Česku duševní nebo emoční problém až 28 % lidí. Jak k němu přišli? Nabaluje se to na nás během života, nebo se s dispozicí pro vznik emočního problému už rodíme?
I když máme skvělé zobrazovací metody, pořád ještě tak docela nevíme, co přesně se v našem mozku děje. Ale máme určitou představu, že každá jeho funkce má svou chemii. Víme například, že dopamin reguluje křehkou rovnováhu systému odměny a slasti. (Dopamin, přezdívaný „hormon štěstí“, zajišťuje přenos signálů mezi buňkami v mozku. Při jeho vyplavení se cítíme dobře – třeba během sexu, při výhře nebo kuřáci při kouření cigarety) Kyselina gama-aminomáselná má zase uklidňující funkci (reguluje aktivitu neuronů, zmírňuje nervové i svalové napětí, má tlumivý účinek). Králem mozkové chemie je však serotonin (ovlivňuje náladu; jeho nedostatek způsobuje smutek, depresi, úzkost, poruchy spánku, podrážděnost až agresivitu). K této posvátné molekule se dnes modlí celý psychofarmakologický průmysl. Serotonin totiž zajišťuje i to, že naše emotivita nemá prudké výkyvy směrem nahoru nebo dolů, že se zkrátka drží tak akorát. Protože když lítá moc vysoko nebo nízko, už to začíná být nemoc. V běžném životě normálního zdravého člověka, který má zrovna den blbec, či naopak den plný radosti, je za tento stav zodpovědný právě serotonin. Jenže člověk se může narodit s tím, že jeho tělo, respektive mozek tohoto hormonu produkuje méně. No a zásadní roli v budoucím prožívání emocí člověka pak hraje i chování matky, když byl dítě.

Který věk je nejzásadnější?
Už plod v děloze intenzivně vnímá matčiny emoce. Emoce jsou tělesné děje, takže když na vás bafnu a vy se leknete, což je také emoce, rozbuší se vám srdce. Po narození jsou z tohoto hlediska nejvýznamnější první dva až tři roky života dítěte, kdy si vytváří „připoutávací vazbu“. Protože dítě není žádný blbeček, je to velice dobře naprogramovaný hajzlík, který svou matku určitým způsobem reguluje. Už v šestinedělí se na ni usmívá, i když je téměř slepé (ostře vidí jen na vzdálenost 20 až 30 cm), a láká ji tím k sobě. Pokud jde všechno dobře, během prvních dvou let získá pocit bezpečí a jistoty ve světě a pocit hodnoty o sobě. To jsou věci, které potřebujeme a které mají zásadní význam. Je pro nás důležité vědět, že za něco stojíme a že svět je příjemné místo. Ale pokud je máma takzvaně nedostupná, má třeba deprese nebo pije či to dítě vlastně vůbec nechtěla, přitlačí potomek ve svých podnětech na pilu, aby si ho přece jen všimla.

Nejranější dětství nás do velké míry předurčuje v tom, zda půjdeme dalším životem jako člověk, který bude více, nebo naopak méně spokojený. Takže to, co v miminkovském věku představuje nářek ve smyslu „mámo, všimni si mě“, může mít později charakter jednání v duchu „konečně se začni starat“. Tito jedinci totiž hledají bezpečí a jistotu, jichž měli nabýt už v dětství. Ale hledají to zase tím dětským způsobem, jde totiž o instinktivní mechanismy. Dostávají se tak mimo normu chování. Trpí pak určitými odchylkami, které poškozují nejen je, ale i okolí. Žít s někým, kdo má například emočně nestabilní poruchu (sklony k nečekanému jednání bez ohledu na následky, k hádkám, ke konfliktům, k výbuchům vzteku), je totiž cesta do blázince.

Co dalšího se děje v dětství?
Mezi třetím a šestým rokem si dítě začíná uvědomovat morální a sociální mantinely, co se smí a nesmí. V šesti letech mozek začíná generovat dospělou elektrickou aktivitu, takže většina světových kultur posílá potomky do školy. Do té doby děti myslí magicky. Věří na pohádky. I když spousta magického myšlení nám zůstane i v dospělosti. A může naskočit tam, když jsme třeba v akutním ohrožení. Tam najednou začnou hrát prim instinktivní a pudové mechanismy a rozum se vypne. Některým lidem řeknete, že mají vážnou nemoc a že musí okamžitě nastoupit léčbu, a oni místo toho jdou hledat zázračný pramen s dobrou vodou, jež je vyléčí. Pořád prostě máme v sobě to dítě, co do šesti let věřilo pohádkám.

Hrají v prožívání emocí roli i naše povahové rysy? Mají například pečlivější a poctivější lidé blíže k úzkostem?
Zhruba do šesti let věku si vytváříme program, co budeme dělat v životě. Existují rodiny, kde je už po generace nastavený jeden program: „Bože, já jsem nešťastný. A moc, heč!“ Mimochodem, psycholožka Mavis Kleinová popsala pět základních špatných programů pro život, které si na základě rodinné výchovy utváříme už v dětství, když ještě nejsme schopni plného rozumu. Jde o nároky: musíš být perfektní, musíš být silný, musíš být vstřícný, musíš se snažit a musíš si pospíšit. Pokud v dětství dostaneme tohle zadání, nevědomky ho plníme, protože máme dojem, že je to správné. Jenže takhle nastavená pravidla jsou v podstatě nedosažitelná. A zadělají nám na problém. Ti „perfektní“ jsou na dobré cestě k obsedantně kompulzivní poruše (vtíravé opakující se myšlenky a následné nutkavé jednání, kdy člověk např. celou noc pořád dokola kontroluje zamčené dveře). Ti „snaživí“ si budou ochotni namydlit i poslední schod a rozbít si hubu. Ti „silní“ si nejsou schopni říct o pomoc, sedřou se jako kůň, jsou osamělí a od toho už je jen kousek k depresi. A ti, co „spěchají“, jsou na nejlepší cestě do Bohnic, protože když nezaběhnou stovku pod deset sekund, pak přece nestojí za nic.

Jak z toho ven?
Je-li ten program takto nešťastně nastavený, požene člověka cestou, kde si neustále rozbíjí hubu. Výsledkem bude vyhoření a pocit, že selhal. Za to se pak trestáme a okopáváme. Nikdo, ani žádná folklorní macecha, na nás neumí být tak zlý jako my sami. Protože jen my nejlíp víme, kde máme ty brňavky a kde nás to nejvíc zabolí. Jediná cesta ven je odpuštění a stanovení si nějakých normálních cílů. To ale znamená zatracenou práci. Přicházejí za mnou lidé a já se jich ptám, jak chtějí, aby to dál vypadalo. A oni odpovídají, že „tak jako tenkrát“. Říkám jim, že když to bude jako tenkrát, pak to i půjde jako tenkrát a taky to dopadne jako tenkrát. Takže to chce změnu. Ale když s ní začnete a změníte nějak své jednání, začne vás okolí tlačit zpátky do vyjetých kolejí. Navíc každá změna s sebou nese domino efekt dalších změn. Když se sama se sebou dohodnete, že budete každý večer čtvrt hodiny cvičit, aby vás nebolela záda, za měsíc zjistíte, že vám chybí třicetkrát čtvrt hodina. A to už je něco času! A dalo by se za to stihnout tolik věcí. Takže často zase spadnete zpět do té rutiny, kterou jste žila předtím. Abyste změnu udržela, je potřeba si jasně říct, co všechno budete dělat jinak.

Mluvil jste o nevědomí. Existuje intuice?
Podívejte, my máme nejen ten mozek, co je v hlavě, ale také ten mozek útrobní, další řídicí centrum, propojené skrz naskrz s tím, které máme v hlavě. Ve střevní stěně máme až sto bilionů bakterií. A tyhle malé potvory zpracovávají potravu, udržují imunitu, komunikují s mozkem a vyrábějí až kolem 50 % slavné mozkové chemie včetně onoho serotoninu. Měl jsem pacientku s náběhem na panickou ataku a ta před záchvatem cítila v břiše takové motýly. Podle experimentu, který na konci 90. let uskutečnil Antonio Damasio (portugalský neurolog a autor světových bestsellerů Hledání Spinozy či Descartesův omyl: Emoce, rozum a lidský mozek), mají intuice a tyto střevní či žaludeční pocity biologický základ.

Při pokusu, jenž vešel ve známost pod názvem Hazardní úkol v Iowě, rozdal účastníkům čtyři balíčky hracích karet. Za výběr správných karet byl hráč odměněn, špatně zvolená karta byla penalizována. Přičemž se však nedalo racionálně vypočítat, které balíčky karet vedou více k ziskům a které ke ztrátám. Účastník se tak musel spolehnout na schopnost utvořit si odhad. Člověk s průměrnou inteligencí po nějaké době došel metodou pokus/omyl k tušení, že dva balíčky jsou „dobré“ a „dva“ špatné. Pak už hráči vybírali více karet z „dobrých“ balíčků. Ovšem na začátku hry, kdy to ještě úplně netušili, vykazovali nad „špatným“ balíčkem karet známky fyzického stresu, a to dlouho předtím, než jejich vědomá mysl zaregistrovala, že zvolili špatně. A právě to je ta intuice, kterou vnímáme jako motýly v břiše. (Výsledky Damasiova experimentu naznačují, že nevědomé a emotivní schopnosti našeho mozku, na nichž se podílejí i vzpomínky, řídí naše chování dříve než vědomé znalosti.)

Intuice je prostě práce mozku, která kombinuje daleko více než logické myšlení a předpokládá určitý vývoj situace. Jako když hrajete šachy. Existuje fůra možností, a racionální systém si vybírá jen několik z nich. A právě intuice podvědomě udělá tu síť kombinací daleko bohatší. Náš emocionální systém pracuje daleko rychleji než ten racionální. V autě šlápnete na brzdu a teprve za půl sekundy dojde do vědomí, proč jste na ni šlápla. To je na dálnici 16 metrů!

A co síla myšlenky? Věříte i na ni?
Věřím, že existuje jedno velké vědomí, jež spolu sdílíme a o němž nevíme. Možná si teď říkáte, že jsem pološílený, ale já jsem přesvědčený, že tyhle věci opravdu fungují, protože celá řada podivuhodných příhod je skutečná a nevyvratitelná. Třeba ty desítky vyprávění o tom, jak se zastavily hodiny, když někdo umřel. To není výmysl, to je fakt. Jen mi tedy vrtá hlavou, jak to ty hodiny vědí.

Nebo všechny ty „zážitky blízké smrti“. A byť nikdy nejsou úplně identické, mají určité jednotné prvky. Já sám jsem potkal tři lidi, co to prožili. Krásný byl příběh Jirky Rumla (disident, signatář Charty 77 a po listopadu 1989 první šéfredaktor Lidových novin), jemuž praskl žaludeční vřed, přičemž z něj málem vykrvácel. Když ho lékaři křísili, od stropu prý koukal, jak ho oživují. Po tomto zážitku měl čas od času věštecké sny. V listopadu roku 1989 byl zavřený v kriminále a jednoho dne se probudil s tím, že měl sen, že jde domů. Prý v tom snu slyšel rádio, kde hlásili, že se „delegace zúčastní ministerský předseda Ladislav Adamec, Václav Havel a Jiří Ruml“. Kolegové v base mu nevěřili, ale on druhý den fakt domů šel.

Radkin Honzák, psychiatr