COOLna

Upozornění na roli i nebezpečí žvanění je nehynoucí zásluhou britského spisovatele George Orwella, který v této souvislosti hovořil o „newspeaku“, česky novořeči. A také zásluhou Václava Havla, objevitele úředního „ptydepe“.

Rozšiřující se výskyt žvanění v nejrůznějších sférách života vedl koncem minulého století k tomu, že se mu začala věnovat i věda. Sníženou odolnost veřejnosti vůči odborně znějícím nesmyslům potvrdil tzv. Sokalův experiment, jehož autor, fyzik, do seriózního vědeckého časopisu napsal článek zabývající se pozitivními politickými důsledky kvantové gravitace. Článek byl zveřejněn, nikdo mu nic nevytkl, a pokud by jeho autor po čase neuvedl, že šlo o snůšku nesmyslů, zůstal by trvalou součástí „vědeckého poznání“.

Za potvrzený lze brát i jeden z prvých zákonů, které výzkum žvanění odhalil, tzv. Brandoliniho princip asymetrie nesmyslů. Zákon tvrdí, že „množství energie potřebné k vyvrácení nesmyslu je řádově větší, než kolik je potřeba k jeho výrobě“. Vyjádřeno jinými slovy zákon říká, že žvanění je pro společnost drahé.

Zajímavé je i psychologické zjištění, že lidé, kteří produkují „kecy“, mají vyšší sklon nechat se oklamat nesmysly jiných. Psychologický výzkum prokázal i to, že sklon k produkci a přejímání nesmyslů roste pod vlivem digitálních technologií a rozšiřující se tendence zaměňovat schopnost vyhledávat informace na internetu za skutečnou znalost.

Na poli ekonomie se někteří badatelé pokusili odhadnout podíl pracovních míst, které se produkcí nesmyslů zabývají, na celkové zaměstnanosti, a došli k závěru, že může být až poloviční. Tolik politiků, úředníků, právníků, marketingových a reklamních specialistů, analytiků, PR specialistů, koučů, lobbistů, komentátorů, průzkumníků veřejného mínění, nejrůznějších konzultantů, společenskovědních odborníků však ani v moderních ekonomikách pravděpodobně není, a nelze tak vyloučit, že příslušní autoři žvaní.

Otevřenou zůstává i otázka, kterou si před několika lety položil časopis Harvard Business Review, a sice zda se lze úspěšně prožvanit až do vedení firmy. Jednoznačně negativní odpověď přinesl však na otázku, zda lze manažerským žvaněním firmě prospět.

Výzkumy proběhly i na poli vysokoškolské pedagogiky, kde bylo zjištěno, že studentské eseje, obsahující větší bláboly, bývají klasifikovány lépe.

Projevy žvanění jsou nepřeberné, jeho základní podstatou však je, že nemá obsah. Jeho autoři totiž nemají co říci. Jsou zajatci slov, která spřádají do chuchvalců, postrádajících smysl či souvislost. V případě, že jejich sdělení jakýs takýs obsah skutečně má, pak je natolik samozřejmý, že není nutné se jím zabývat.

Příkladem je nicneříkající prohlášení veřejného činitele, že jeho cílem je „nastartovat ekonomiku“ či závazek vlády, že jejím záměrem je „podporovat růst, zvyšovat životní úroveň a posilovat konkurenceschopnost ekonomiky“. Když pomineme otázku, zda toho jsou v dané době a situaci schopni, pak důvodem, proč jde o „bullshit“, je, že jde o samozřejmost. Vláda, která by usilovala o zpomalení růstu, snížení životní úrovně a omezení konkurenceschopnosti národního hospodářství by velmi pravděpodobně neměla dlouhého trvání. Jediným smyslem daného prohlášení je budit dojem, že ví, co dělá, a situaci má pod kontrolou.

Do stejné kategorie spadá vyjádření manažera, že „strategická transformace podniku bude založena na jeho přeměně v zákaznicky orientovanou organizaci“. Tato „strategie“ totiž není nijak průlomová: firemní strategie založené na tom, že zákazníci jsou pro podnik přítěží, bývají zřídka úspěšné.

K důležitým principům žvanění patří i matoucí či zavádějící chápání významu slov. Příkladem je označování věcí jejich opakem, tedy metoda, na kterou upozornil ve svém politickém thrilleru „1984“ George Orwell. Ministerstvo pro každodenní špiclování občanů se zde příznačně nazývá „ministerstvo lásky“, a jeho starostí je veřejné blaho. Žvanilové tak se slovy zacházejí mnohdy tak jako postava Humpty Dumpty v Alence v říši divů: „Použiji-li určité slovo, pak má takový význam, pro jaký se rozhodnu“.

Důležitou oporou žvanění je schopnost využívat a přejímat aktuální jazykové novotvary („vykomunikovat“, „zavnímat“ či „kvitovat“) a svou řeč prokládat dostatečným počtem rádoby odborných termínů, nejlépe cizích, které žvanil sice nechápe, ale doufá, že jim nerozumějí ani jeho posluchači.

Riziko žvanění spočívá i v tom, že přitahuje lidi, kteří se snaží vyhnout konkrétnosti a osobní odpovědnosti. Odpuzuje naopak ty, kteří dokážou žvanění rozpoznat. Sklon žvanit tak může vést k tomu, že lidé kolem nás nebudou nejschopnější. Na tuto skutečnost již ve světě reagovaly některé organizace, soukromé i veřejné, které žvanění či používání bezobsažného žargonu (například na schůzích či v podnikových materiálech) zakázaly.

Pravděpodobně největším rizikem žvanění je, že svým prázdným a nesmyslným tvrzením uvěříme sami.

Omezením vlastního žvanění můžeme posílit i svou schopnost rozpoznávat a interpretovat žvanění druhých. Když se od zaměstnavatele dozvíme, že „lidské zdroje jsou jeho nejcennějším aktivem“, můžeme tak očekávat, že ve firmě co nejdříve dojde k „zeštíhlování“. A když uslyšíme od nejvyššího vedení: „Po rozsáhlé analýze dokladovaných kořenových příčin bylo rozhodnuto, že předpokladem udržení kompetitivní pozice podniku je restrukturalizace,“ víme již najisto, že naši firmu nečeká nic dobrého.

Určitou inspirací pro odpověď na otázku, zda žvanit, či nežvanit, jsou výsledky výzkumů zaměřených na schopnost žvanit. Ty ukázaly, že tato schopnost je mnohdy spojena s vyšší inteligencí a že může v životě pomáhat při řešení složitějších sociálních situací. Ukázaly však i to, že lidé, kteří jsou inteligentnější, se ke žvanění uchylují méně často než ostatní.

Jedním z vysvětlení je, že inteligentnější lidé mají i větší schopnost rozpoznávat názory druhých, což je vede k tomu, že si lépe uvědomují, kdy „kecy“ fungují, a kdy ne.