COOLna

Jaké je podle vás nejnesmyslnější prohlášení, které lidé rádi pronášejí? Z mého pohledu je to „rád cestuji“. Opravdu to o člověku nic nevypovídá, protože koneckonců téměř každý rád cestuje, a přesto to lidé říkají, protože jsou z nějakého důvodu hrdí jak na to, že byli na cestách, tak na to, že se těší na další cestu.

Existuje několik málo odpůrců cestování, kteří zaujímají jasný postoj. Například britský spisovatel a novinář G. K. Chesterton napsal, že cestování zužuje mysl. Pro filozofa Ralpha Waldo Emersona bylo cestování „rájem bláznů“. Sokrates a Immanuel Kant – dva největší filozofové všech dob – hlasovali nohama a svá rodná města Atény a Königsberg sotva kdy opustili. Ale největším odpůrcem cestovatelů byl portugalský spisovatel Fernando Pessoa, z jehož nádherného díla „Kniha neklidu“ rozhořčení přímo kape:

Hnusí se mi nové způsoby života a neznámá místa (…) Z myšlenky na cestování se mi dělá zle (…) Cestování je pro bezcitné (…) Jen velmi chabá představivost ospravedlňuje nutnost pohybu, abych začal něco cítit.

Pokud teď máte nutkání odmítnout podobné postoje jako nekonformní chování, zkuste se zamyslet nikoli nad sebou a svými cestami, ale nad cestami ostatních. Doma i v zahraničí máme tendenci se vyhýbat „turistickým“ aktivitám. „Turistikou“ nazýváme cestování, které provozují jiní. A přestože většina lidí o svých cestách ráda vypráví, jen málokdo z nás je opravdu rád poslouchá. Je to proto, že takové povídání se v některých ohledech podobá akademickým textům a převyprávěným snům: je to forma komunikace, která se řídí spíše potřebami vypravěče než potřebami posluchačů.

Častým argumentem ve prospěch cestování je, že nás povznáší do jakéhosi osvíceného stavu, že nás vzdělává, učí nás něco o světě a spojuje nás s jeho obyvateli. Dokonce i britský učenec Samuel Johnson, skeptik, který jednou prohlásil: „Pobyt ve Francii mě naučil být spokojenější s vlastní zemí“, připustil, že cestování má určitou hodnotu. Johnson svému milovanému příteli, skotskému spisovateli Jamesi Boswellovi, doporučil pro dobro jeho dětí cestu do Číny: „Vrhlo by to na ně lesk (…) Budou navždy považovány za děti člověka, který se vydal podívat na Velkou čínskou zeď“.

Cestování se tedy prodává jako úspěch: vidět zajímavá místa, zažít zajímavé zážitky, stát se zajímavým člověkem. Ale je tomu skutečně tak?

Pessoa, Emerson a Chesterton byli přesvědčeni, že cestování nás nepřibližuje k lidskosti, ale naopak nás od ní odděluje. Cestování z nás dělá špatné lidi, zatímco my si namlouváme, že se stáváme lepšími. Mohli bychom to nazvat sebeklamem cestovatele.

Pojďme se na to ale podívat blíže. Co přesně máme na mysli pojmem „cestování“? Sokrates cestoval do zahraničí, když byl odveden do peloponéské války – ale to z něj nedělá cestovatele. Emerson také jasně říká, že nikoho nekritizuje za to, že cestuje, když to vyžaduje „nutnost“ nebo „povinnost“, a nemá nic proti cestování na velké vzdálenosti „za účelem umění, studia a dobročinnosti“.

Jedním ze znaků, že máte dobrý důvod někde být, je to, že nemáte co dokazovat. V důsledku toho necítíte nutkání kupovat suvenýry, pořizovat fotografie a sbírat historky, kterými byste své zážitky později doložili. Definujme tedy „turistiku“ jako druh cestování, jehož cílem je objevovat zajímavé – ale který se, pokud mají Emerson a ostatní pravdu, míjí účinkem.

„Turista je člověk s dočasně volným časem, který dobrovolně navštíví určité místo mimo svůj domov, aby zažil změnu.“ Tato definice pochází z knihy „Hostitelé a hosté“ (Hosts and Guests), která je klasickým dílem antropologie cestovního ruchu. Poslední část věty je klíčová: turistické cestování slouží změně. Ale kdo nebo co přesně se vlastně mění?
V poslední kapitole téže knihy je poměrně objevný postřeh: „Turisté si od svých hostitelů odnášejí něco méně než naopak, což vyvolává řetěz změn v hostitelské společnosti.“ Jinými slovy, vydáváme se na cestu, abychom zažili něco jiného, ale přitom tím způsobíme především to, že se něco změní pro ostatní.

Rozhodující fakt o turismu je tento: víme už, jací budeme, až se vrátíme domů. Dovolená není totéž jako přistěhování do cizí země, zápis na univerzitu nebo zamilování. V těchto případech se na cestu vydáváme s opatrným strachem někoho, kdo neví, kým bude, až vyjde na druhé straně tunelu. Naproti tomu cestovatel se vydává na cestu s jistotou, že se vrátí se stejnými základními zájmy, politickým přesvědčením a životními okolnostmi. Cestování je jako bumerang. Zanechává nás přesně tam, kde jsme začali.

Pokud si teď myslíte, že se vás to všechno netýká – protože vaše vlastní cesty jsou magické a hlubokomyslné, neboť posilují vaše hodnoty, rozšiřují vaše obzory, dělají z vás skutečného světoobčana a tak dále – vězte, že tento fenomén nelze posoudit z první ruky. Pessoa, Chesterton, Percy i Emerson zdůrazňovali, že cestovatelé se vždy ujišťují, že se v důsledku cestování změnili. Při odhalování tohoto klamu se však nelze spoléhat na sebereflexi.

Namísto toho se zamyslete nad tím, zda máte přátele, kteří se chystají na letní dobrodružství. V jakém stavu je najdete, až se vrátí? Tito přátelé mohou o své cestě mluvit, jako by to byl „jedinečný“ transformativní zážitek. Ale všimnete si nějakého rozdílu v jejich chování, přesvědčení, morálním kompasu? Naleznete vůbec nějaký rozdíl?

Cestování je bezpochyby zábavné. Není tedy vůbec překvapivé, že nás baví. Záhadou je, proč musíme přikládat cestování tak velký význam, auru ctnosti. Pokud je dovolená pouhou honbou za neměnnou změnou, prázdným objetím, proč trvat na tom, že vůbec něco znamená?

Musíme dojít k závěru, že možná není vůbec tak snadné nedělat nic – a to naznačuje řešení naší hádanky. Představte si, jak by vypadal váš život, kdybyste se dnes dozvěděli, že už nikdy nebudete cestovat. Pokud se nechystáte udělat ve svém životě velkou změnu, jde o děsivou vyhlídku: stále více současnosti, každodennosti, nynějška. Jen to, denodenně, a pak zemřít.

Cestování rozděluje tento časový úsek na část, která leží před cestou, a část, která leží po cestě, čímž zakrývá nevyhnutelnost naší vlastní zkázy. A činí tak tím nejchytřejším možným způsobem: nabízí nám ochutnávku.

Nikdo nemá rád pomyšlení na to, že jednoho dne nebude dělat nic a bude nikým. Přemýšlet o konci si dovolíme pouze tehdy, když to můžeme zabalit do příběhu o tom, jak cestou děláme spoustu vzrušujících a povznášejících věcí. Získáváme zážitky, stýkáme se s lidmi, proměňujeme se. A máme suvenýry a fotografie, které to dokazují.

Sokrates kdysi řekl, že filozofie je přípravou na smrt. Pro všechny ostatní je tu cestování.