COOLna

Na celospolečenské rovině je nejvýznamnějším problémem tzv. digitální vyloučení, protože nezanedbatelná část populace z různých důvodů nepoužívá digitální bankovnictví či karty. Těmto zranitelným skupinám nemožnost plateb v hotovosti čím dál víc komplikuje život – typickým příkladem jsou třeba jízdenky na MHD, které jsou na řadě míst v hotovosti dražší a obtížněji dostupné. Obdobných základních služeb a obchodů je čím dál tím víc.

Pokud jsou někomu potíže seniorů a dalších zranitelných spoluobčanů ukradené (což je bohužel častý případ), mohl by ho zajímat fakt, že při platbě kartou lidé prokazatelně utratí mnohem více než v hotovosti. Tato rozhazovačnost se ještě umocňuje u plateb telefonem či hodinkami.

A zapomínat nelze ani na základní bezpečnost. Protože pravděpodobnost, že někdo zneužije údaje k vaší kartě nebo se stanete obětí jiného typu kyberzločinu, je dnes už možná o dost větší, než že z vás někdo na ulici vytluče papírové stokoruny.

Bezhotovostní ekonomika má ještě závažnější, skrytá rizika nad rámec zmiňovaného digitálního vyloučení či lákavě snadného utrácení. A místy to skutečně působí jako jistá konspirace, byť v ní nefigurují ani ilumináti, ani 5G vysílače, ba ani podkožní čipy Billa Gatese.

Dobrým průvodcem na tomto poli je povedená kniha Cloudmoney, ve které publicista a bývalý makléř Brett Scott před dvěma lety zevrubně popsal složité obchodní vazby a zájmy v pozadí kampaní za přechod na bezhotovostní ekonomiku.

Bezhotovostní obrat bývá v médiích i PR výstupech finančních institucí vykreslován jako přirozený, pozitivní a přímočarý proces.
Prostě se objevilo nějaké lepší a pohodlnější řešení plateb, a proto je naprosto normální jej přijmout za své. Scott však vysvětluje, že jde o klasický příklad procesu technologické automatizace, který má už od dob průmyslové revoluce vždy naprosto stejný průběh a dopady, ať už se jedná o parní stroj či AI udělátka – moc a peníze se koncentrují v rukou majitelů a provozovatelů nové technologie, kdežto její řadoví uživatelé naopak ztrácejí vliv, svobodu a možnost volně prosazovat vlastní agendu.
V takto neskrývaném podání by k tomu nikdo nesvolil dobrovolně, a tak bývá automatizace obalena typickou roztleskávací rétorikou (vidět ji můžeme třeba i u boomu kurýrních služeb, zásilkových boxů, samoobslužných pokladen a dalších „zlepšováků“). Nová technologie bývá popisována jako něco přirozeně pozitivního a neodvratného, a především jako výhodná a takřka nezištná služba pro zákazníky, kterou by odmítal jen nepřejícný kazisvět.
Projevuje se to i nenápadnými stylistickými obraty, kdy některé obchody a služby „už“ přijímají jen karty (a jsou tedy pionýry zářné budoucnosti), kdežto jiné „stále“ berou jen hotovost (a jsou to tedy krajně pochybné a zastaralé podniky, kterým je lepší se vyhnout).
Bezhotovostní obrat ale rozhodně není nezištnou službou zákazníkům, právě naopak. V jeho pozadí stojí aliance bank, velkých technologických firem a karetních společností typu Mastercard či Visa, které potlačováním hotovosti posilují svou politickou a ekonomickou moc a logicky také zisky – ať už prostřednictvím poplatků za transakce nebo jiných, níže popsaných metod.
Kontrola nad platbami jim umožňuje účinné formy neformální cenzury a dohledu, protože mohou z různých důvodů transakce blokovat či zmrazit účty (z toho se pak stává živná půda zmiňovaných konspiračních teorií). A v neposlední řadě mohou s dokonalou přesností monitorovat, sbírat a využívat osobní data zákazníků, z nichž lze vyčíst nepříjemné množství informací o našem životě.
V konspiračním podání se to většinou přetaví ve strach z různých forem politické kontroly, ale realita bývá přízemnější, byť neméně nebezpečná. Pokud má někdo podrobný přehled o mém finančním pozadí a chování, může mi podle toho také upravovat podmínky úvěrů či hypoték a na širší rovině to může vést k řadě dalších chytrých manipulací s cenami.

Některé britské a americké supermarketové a fastfoodové řetězce začaly experimentovat s dynamickou tvorbou cen, jakou jsme dosud znali jen z taxi aplikací nebo nákupů letenek – papírové cenovky se nahradí digitálními a pak lze ceny zboží upravovat z hodiny na hodinu podle nesčetného množství algoritmicky vyhodnocovaných parametrů, třeba jestli okolo prodejny v určitý den projíždějí movitější zákazníci nebo je zrovna vedro, a tak je dobré zdražit zmrzlinu. Nebylo by to možné bez intenzivního vytěžování dat (tzv. data mining), kterému samozřejmě bezhotovostní režim (a s ním i mobilní zákaznické aplikace apod.) zásadně pomáhá.

Scott i další odpůrci čistě bezhotovostní ekonomiky své obavy ze ztráty soukromí a zneužití osobních dat shrnují jednoduchým bonmotem – ve většině každodenních situací, třeba u nákupu u festivalového stánku, opravdu není potřeba, aby do transakce mezi obchodníkem a zákazníkem vstupoval někdo třetí (tedy banka a karetní společnost, popř. ještě i výrobce telefonu nebo provozovatel aplikace), jenž tam zjevně k ničemu není a na našem obchodu jen parazituje.

Na makroekonomické rovině to vede k tomu, že se finanční systém dál privatizuje a stát nad ním ztrácí kontrolu (Scott trefně podotýká, že na rozdíl od „státních“ bankovek a mincí jsou peníze na kartách a bankovních účtech jen účetní položky či pomyslné „žetony“ vydávané a kontrolované bankou).

Jakkoliv si tento problém vlády a centrální banky uvědomují a snaží se mu čelit zaváděním digitálního eura či jiných měn, hlubší společenské problémy a obavy to stejně neřeší – v situaci, kdy mají lidé již tak mizivou víru v instituce a vládu zákona, se budou obávat zneužití ze strany státu úplně stejně jako v případě soukromých firem (v Británii třetina občanů vnímá digitální měny jako pokus o omezení svobody).

Jakkoliv se může zdát, že dnes máme ve většině případů možnost platit jak kartou, tak hotovostí, a každý si tedy může svobodně vybrat, ve skutečnosti jde o šikmou plochu. Čím více jsou bezhotovostní platby upřednostňovány, tím hůře se můžeme obejít bez telefonu a karty. Čím více jsme zrazováni od používání hotovosti, tím rychleji ubývá bankomatů, které jsou pro banky stejně jen nadbytečnou zátěží. A čím více lidí preferuje platby kartou, tím méně se obchodníkům vyplatí zároveň udržovat infrastrukturu pro hotovostní platby.

Bezhotovostní obrat tak dál sílí a volání po lepším zakotvení práva na hotovost není zbytečnou konspirační úzkostí, ale zcela důvodným požadavkem – pokud se situace jen nechá vyhnít s tím, že si mají sami rozhodnout zákazníci a obchodníci, možnosti hotovostních plateb budou dál nerušeně erodovat a mizet.

Dění v řadě zemí Evropy i zbytku světa ukazuje, že se navzdory mediální kampani velkých finančních hráčů nedaří obavy veřejnosti zcela zakrýt a potlačit. Scott v tomto ohledu zmiňuje, že podíl hotovostních plateb sice setrvale klesá, ale centrální banky zároveň pozorují rostoucí zájem o papírové bankovky, což nasvědčuje tomu, že lidé systému tak docela nevěří a rádi si budují finanční polštář v hotovosti.

Zákonnou ochranu práva na hotovost v poslední době dál posilují např. některá americká města a státy a je třeba doufat, že tento trend ve větší míře prosákne i do evropské politiky. I zde totiž platí, že pokud nějaký problém vyvolávající důvodné obavy veřejnosti nezačnou férově řešit mainstreamoví politici, časem jej vychytrale zvedne populistická a dezinformační scéna a protlačí si skrze něj svou vlastní nevábnou agendu – Brett Scott ve své knize popisuje tragikomickou situaci, kdy jeho poučená varování politici nejprve ignorovali a uši se jim otevřely až v době, kdy jeho postřehy začaly citovat obskurní konspirační podcasty.
Svůj díl viny nesou i média, která často nekriticky přebírají argumenty zaujatých hráčů (je s podivem, jak často novinářům v těchto otázkách jen postačí vyzpovídat mluvčího Mastercard či jiné podobné společnosti), „finanční gramotnost” redukují na banální poučky a nedostatečně veřejnosti vysvětlují složité strukturální pozadí finančního systému, což vede k pomýleným panikám – spiknutí globálních elit je bohužel výrazně atraktivnějším výkladem než prostý fakt, že si na vašich datech chce namastit kapsu banka a karetní firma.

V neposlední řadě bychom si měli dávat pozor na vlastní kritické myšlení a vždy zpochybňovat cokoliv, co nám přijde jaksi přirozeně pocitově správné a máme dojem, že „to tak lidi chtějí“. V případě automatizace a technologických novinek totiž jen málokdy platí, že by hlad po změně vycházel autenticky zespodu a reagoval na nějakou skutečnou veřejnou poptávku.

Lidé sice nejspíš vždy toužili po tom, abychom vynalezli létající stroje nebo lék na rakovinu, ale nikdo asi denně nesnil o tom, že bude za langoš moci platit prstenem a vybuduje tak lepší svět. Většina „přirozených“ trendů a názorů bývá výsledkem vychytralé reklamy, která následně ohýbá i historickou paměť. Nakonec tak skutečně můžeme dospět k pocitu, že jsme v dobách hotovostních plateb za pivo a párek krutě trpěli a bezhotovostní ofenziva nám zásadně vylepšila život.

Když se ale skutečně racionálně zamyslíme, co nám ústup hotovosti a nástup „pohodlného“ pípání kartou či telefonem dává a bere, dojde nám, že z pokroku vždy někdo profituje a ztráta soukromí je zcela reálnou hrozbou. V závislosti na našem politickém přesvědčení a víře v instituce to může a nemusí znamenat, že bychom se měli bát ztráty demokracie, ale nikdo se nejspíš rád nenechává obírat o peníze jen proto, že mu při nákupu někdo třetí zcela zbytečně kouká pod ruce.

Matouš Hrdina