COOLna

Kupodivu problematika lidských práv nepatří – alespoň mám ten dojem – mezi témata, kterým by byla na veřejnosti věnována prvořadá pozornost. Mluví a píše se o ekonomice, válce, starostech lidí, ale o lidských právech – srovnáme-li to například s devadesátými lety – nikoliv. Důvodem může být i to, že hovořit o lidském právu znamená brát na vědomí, že všichni lidé mají stejná práva, že tedy i někdo další má stejné právo na jiný názor, než mám já. A to se dnes příliš „nenosí“.

Jiří Přibáň kdysi v jiné souvislosti napsal: „Neumíme přijmout základní předpoklad života ve svobodné, otevřené společnosti, totiž hodnotovou a názorovou pluralitu.“ Zdá se mi, že málokdy to o současném pojetí lidských práv u nás bylo zřejmější než dnes: představa o univerzalitě lidských práv se zcela vytratila.

Chápeme práva jednotlivců, skupin, menšin, ale tvrzení, že lidská práva jsou pro všechny, je považované téměř za jejich popření. Není totiž dnes zcela zřejmá snaha, aby existoval jen jeden názor, a každý, kdo použije své právo svobodně vyslovit jiný názor, odlišný od těch, které začínají být „povolené“, je ihned zdiskreditován?

Není ve společnosti zcela zřetelná snaha některých o privatizaci „lidských práv“, o vytvoření jediného přijatelného vidění světa s tím, že právo na jiné vidění se stává jakoby nepřijatelným? A nejen to. V poslední době přibývá snah o označení nositelů jiných názorů nejen za rozvraceče státu, ale někdy dokonce za agenty cizí mocnosti. Máme-li válečný státní rozpočet a válečnou daň, máme opravdu zapotřebí toto „válečné“ pojetí lidských práv? Deficit toho, s čím jsme vstupovali do devadesátých let, zdá se mi dnes zcela zřejmý.

Na straně druhé příliš nerozlišujeme mezi vulgárním napadáním destruujícím demokratický právní stát a kritickým vyjadřováním názorů, které však je základem jakéhokoliv pojetí svobody slova. Jistě, tato svoboda rozhodně nemůže být považovaná za absolutní, ničím neomezenou. Existují totiž lži, konspirační, rasistická a popíračská sdělení, o jejichž zhoubném vlivu na lidskou společnost nás historie poučila více než dostatečně.

Sama existence této skutečnosti však nemůže být důvodem k pokusům omezit jednomu základní lidská práva v rozsahu, který dnes vidím kolem sebe. Samozřejmě všechno má a musí mít meze, ale meze lidské svobody je třeba zvažovat mnohem pečlivěji, než to činíme dnes.

Zdá se mi, že jedním z charakteristických znaků současné doby je, že oproti mainstreamové představě z mnoha těžko definovatelných důvodů počínají pociťovat omezování svých práv jiné velké skupiny lidí – heterosexuálové, muži, zastánci rodičovské rodiny, občané bydlící mimo vyloučené lokality apod. Představy o této „velké diskriminaci“ pak vedou k vyprázdnění pojmů, jako je rasismus nebo xenofobie, jež se stávají pouhými „nálepkami“. Přestáváme si rozumět.

Málo si také uvědomujeme vzájemně podmíněný vztah lidských a občanských práv. Lidská práva nemohou existovat bez státu, který jediný je schopný je garantovat. Stát nemůže existovat bez občanů a demokratický právní stát bez demokraticky smýšlejících, odpovědných občanů. Dnes však souvislost mezi právy a povinnostmi není obecně zřejmá.

Vědomí o občanských povinnostech jako by se téměř vytratilo. Je však úlevné si povšimnout, že občané dávají stále zřetelněji najevo, že již nechtějí naslouchat těm, kteří je kárají za nedostatek respektu k právům těch, kteří si myslí, že jsou nositeli pravdy jediné. Těch, kteří namísto vážných debat o naší budoucnosti nás straší „populismem“ nebo nezbytností „záchrany demokracie“. Jako by byla bez lidských práv možná.

Stanislav Křeček