COOLna

Pravdu si pro sebe definuji jako (často docela komplexní) informaci, která není v rozporu s daty. Ale s jakými daty? Jenom takovými, která představují dostupný kontext mé pravdy. Kontext je geniální součást teorie informace. Jednoduchý symbol se díky správnému kontextu může stát důležitou informací. Například symbol * zobrazený v této větě nenese prakticky žádnou informaci. Stejný symbol zobrazený na dálniční světelné tabuli představuje důležitý údaj, který si řidiči interpretují jako informaci o námraze na vozovce. Jeden jediný znak ve správném kontextu může zabránit hromadné nehodě.

Na makroúrovni našeho světa (tedy v rozměrech, které měříme spíše v metrech než pikometrech a spíše v hodinách než attosekundách), tvoří kontext veškerá data, která jsou nějak rozumně v dosahu. Poblíž v čase i prostoru a možná i poblíž nějak prakticky nebo pravděpodobnostně. Ona ta hvězdička na dálniční tabuli mohla také být chybou nějakého programátora, ale je to spíš nepravděpodobné (v kontextu toho, co jsem za programátorské chyby už viděl). Každou informaci, o které chceme pro svůj klid a správné rozhodování říci, že je pravdivá, porovnáváme s dostupnými daty a fakty a vážíme ta, která jsou v souladu a ta, která jsou v rozporu s naší pravdou. Teoreticky by bezrozporná pravda měla mít stoprocentní soulad s daty. My ale věříme, že něco je pravda, i pokud je tam nějaká míra nesouladu. Ten může představovat informační šum (prostě nějakou chybu v přenosu informace). Je na nás, jak poctiví a zároveň praktičtí budeme v našich nárocích na absenci šumu. Je poctivé požadovat nulový šum, ale daleko bychom s tím prakticky asi nedošli.

Teď už víme, že pravdivost informace posuzujeme v rámci dostupného kontextu. A dostupný kontext je vždy omezený. V našem praktickém životě i v astronomických délkách.

Jinými slovy, kdykoliv máme pocit, že něco je nade vší pochybnost jasné, pravdivé a bezrozporné, musíme si uvědomit, že to platí jen uvnitř naší lokální bubliny. V malé bublině (třeba v příslovečné Platónovské jeskyni) se pravda jeví nepochybná. S velikostí bubliny logicky roste šum a také počet dat, která mohou být s naší jednoduchou pravdou v rozporu a rozšiřuje se kontext, v jehož rámci dostupná data můžeme interpretovat.

Vzpomínám si na film Knoflíkáři, ve kterém redaktor Radia 1 pronáší zhruba toto: „Tenhle svět už neberu jako něco, co bych měl řešit. Prakticky ke každý informaci existuje informace opačnýho významu…“. Pracuji už hodně dlouho s daty a věřte nebo ne, z každého dostatečně velkého množství údajů (třeba záznamů v databázi, datovém skladu nebo zdroji veřejných dat) bych pro libovolné dvě protichůdné hypotézy dokázal poskládat věrohodné a pravdivé (bezrosporné) výstupy, přičemž každý z nich by v rámci našich měřítek fungoval jako dostatečný důkaz jedné nebo druhé hypotézy. (Pokud tohle vaši datoví analytici neumějí, ohlédněte se na trhu práce po jiných. Pokud tohle umějí a dělají to, možná se ohlédněte také po jiných…)

V naší kultuře se s despektem díváme na slovo věřím. Věřit něčemu je takové nevědecké, že ano? Individuální pravda je ale vždy to, čemu v rámci našich omezení uvěříme. V tom uvěření je komplexní projev naší osobnosti. Například to, jak vysoký práh šumu jsme ochotni připustit, kolik rozporných informací zameteme pod koberec nebo jak velký vzorek dat uznáme za dostatečný, abychom něčemu uvěřili.

Věřit něčemu neznamená vzdát se zdravého rozumu, věřit znamená poctivě a pracně dojít ke své vlastní pravdě.

Práce s informacemi a pravdou je otázkou spíš naší poctivosti, vnitřní morálky a pokory k tomu, že poznání je v našem lidském světě vždy omezené. A to nikoliv obrazně, ale doslova fyzikálně. Pravda není v datech. Naše lidská pravda je vždy lokální a subjektivní.

Přiznejme si, že náš vztah k pravdě je vždy jen a jen tím, čemu sami věříme. Projevem skutečné vnitřní svobody pak je říci: nevím. Ten kdo to dokáže, ponechá ostatním také jejich svobodu rozhodování a hledání vlastní pravdy.

Petřelec