COOLna

Závist bývá se žárlivostí občas zaměňována. K závisti jsou ovšem vždy potřeba dva lidé, k žárlivosti tři. Závist totiž vzniká na základě porovnávání naší vlastní pozice s pozicí někoho jiného – signalizuje, že jsme byli předčeni. Pramení z touhy získat něco, co nemáme, nebo máme pocit, že toho nemáme dost. Žárlivost pramení ze strachu, že kvůli někomu přijdeme o něco, co nám již patří. Mohou jít ovšem ruku v ruce.

Závist je v lidech odjakživa. Jak píše chorvatská akademička Andrea Milic, porovnávání se s ostatními bylo od ranných lidských osad až po současnost nejdůležitějším mechanismem pro posuzování, jak se nám vede anebo nevede při sledování vysněných cílů.

I proto závidíme nejčastěji lidem ze svého okolí, pravděpodobně těm, kteří k nám mají blízko –⁠ skrze pohlaví, věk, třídu či povolání. Terminologií evoluční psychologie tak s těmito lidmi „soupeříme o zdroje“, v dnešní době třeba o peníze, status, přijetí nebo pozornost. Jinými slovy: závidíš spíš kamarádce než Natalii Portman.

Závist může vypadat různě. Podle psychoterapeutky z institutu Moderní láska Jiřiny Hermanové rozlišujeme závist destruktivní od závisti tvořivé.

Právě první zmíněná je ta zákeřnější. Její projevy mohou být pasivní negativní pocity, například agrese, nebo i kousavé poznámky či donášení za zády. Mohou vést ale až k otevřeným útokům, udávání (anonymní dopisy partnerům) nebo ničení (poškrábané auto).



„Tento druh závisti přináší negativní emoce, které brání vidět situace reálně. Nejsme schopni vidět, čeho jsme dosáhli, porovnáváme se neustále s někým jiným a prohlubuje se v nás pocit vlastní nedostatečnosti,“ vysvětlila Hermanová.

Výzkumy ukazují, že závist dokonce může negativně ovlivňovat životní spokojenost, vitalitu a vnímání vlastního štěstí.

Závist může mít na naši psychiku dopad i v dlouhodobém horizontu.

Jsou ale i ti, kteří zažívají tvořivou závist, ta je dokáže spíše motivovat. Takovou zkušenost má i pětadvacetiletý Tomáš: „Nevnímám závist jako negativní emoci. Spíše mi pomáhá uvědomit si, co sám od života chci. Cítil jsem závist, když jsem viděl kamarády cestovat, a uvědomil jsem si tak, že bych to také chtěl. Cítil jsem závist, když někdo mluvil více jazyky, tak jsem se také začal učit,“ popisuje. Závist ho tak často přivedla k novému koníčku nebo k novým zážitkům.


Prožívání závisti je tedy velmi individuální.

Co tedy ovlivňuje to, kterou formu závisti pociťujeme? Jde většinou o vztah, který máme sami k sobě.



Pokud si sebe vážím, nepodceňuji se, znám svou hodnotu, vidím a oceňuji své silné stránky a jsem smířená s těmi slabšími, mám i zdravé sebehodnocení. Díky tomu vím, že úspěch ostatních neohrožuje mou vlastní hodnotu, a proto mám mnohem menší tendenci se vedle nich cítit méněcenná – naopak mě jejich zdar může motivovat.

Pokud se ovšem podceňuji, všímám si jen svých chyb a nedostatků, mám pocit, že jsou všichni lepší, hezčí, chytřejší a úspěšnější než já, znamená to, že mám sebehodnocení nízké, až vyloženě negativní. Anebo mám sebehodnocení vysoké, ale nestabilní – můj pocit vlastní hodnoty je zranitelný vůči zpochybňování a je silně závislý na tom, zda mě pozitivně hodnotí okolí.

Podle výzkumnic a výzkumníka z Oaklandské univerzity mají lidé v takových případech větší tendenci se porovnávat se svým okolím, protože mohou mít pocit, že je jejich hodnota neustále ohrožena. Když se pak vedle někoho cítí méněcenní, mají dojem, že jejich vlastní hodnota klesá. Následně v nich může vyvstat obava z oslabení jejich pozice v rámci společnosti nebo třeba obava z ohrožení vztahů. Tehdy se spíše objeví zmíněná destruktivní forma závisti.



Lidé mohou pociťovat intenzivní závist také v případě, že se jedná o záležitost, od které se odvíjí jejich vlastní sebehodnota.

Podobný scénář jsme viděli třeba v seriálu Teorie velkého třesku. Geniální vědec Sheldon svou identitu staví primárně na tom, že je většinou nejchytřejší člověk v místnosti. Když se ovšem několikrát stalo, že ho někdo v počtu IQ bodů předčil, pociťoval intenzivní pocity závisti a cítil se méněcenně. Následně se domníval, že je jeho celoživotní práce znehodnocena a jeho jediný přínos vědě může od té doby spočívat maximálně v darování svého mozku na vědecké účely.

Zdroje sebevědomí a sebehodnoty vychází z nás i z našeho okolí.



Ten, který vychází z nás, tvoří podle psychoterapeutky Hermanové sebeuvědomění – tedy způsob, jakým na sebe nahlížím a jak o sobě přemýšlím – a sebepřijetí, tedy jaký mám k sobě vztah.



Je ale důležité i to, jak k nám přistupují druzí. Vztah k sobě samým se začíná formovat, když je nám 5 nebo 6 let, a proto jsou stavebním kamenem našeho sebehodnocení podle Hermanové vztahy s nejbližšími lidmi – nejčastěji s matkou a otcem. Roli tedy hraje to, zda nás rodiče v dětství přijímali bezpodmínečně, nebo jestli na nás třeba kladli příliš vysoké nároky. Jednoduše řečeno, jestli byli kritičtí, nebo podporující.



„Dítě si na základě interakcí s nimi vytváří základní programy ‚pro přežití‘. Například pokud je dítěti v rodině předhazován někdo jiný, kdo je v něčem úspěšnější, může si dítě odnést informaci, že není dostatečné,“ popisuje psychoterapeutka. Vliv má ovšem i to, jak na nás reagovali a reagují kamarádi a kamarádky, kolegové a kolegyně, lidé na internetu či kolemjdoucí na ulici.

Uvědomit si, proč závidíme a co závidíme, může být velmi přínosné – včetně zamyšlení se nad tím, jaká nastavení si neseme z původní rodiny či z předchozích vztahů.

„Je potřeba pracovat na sebeuvědomění a sebepřijetí. Uvědomit si, v čem jsem dobrý, v čem méně. Znát své silné a slabé stránky. Být si vědom, jak pracuji s emocemi, jak se mi daří je korigovat, jak pracuje můj rozum. Nesoudit a uvědomit si, že nikdo není dokonalý. Neporovnávat se, ale dávat prostor našemu vlastnímu životu,“ doporučuje Hermanová.

Práce na vlastní sebehodnotě a sebevědomí je často proces na celý život – vyžaduje velkou míru sebereflexe, se kterou nám může pomoci například psychoterapie.



Může ale pomoct i zúžení okruhu lidí, o jejichž názor se budu opírat. Například nelpět na tom, co si o mně myslí cizí lidé třeba na Twitteru nebo Instagramu, ale spíše se soustředit na to, jak mě vnímají moji blízcí – pokud souzním s jejich hodnotami a respektuji je.



Takové rozhodnutí ovšem není podle Hermanové dostupné úplně všem. Zaprvé se odvíjí již od určité míry sebehodnoty, aby člověka příliš nerozhodil například negativní či nekonstruktivně kritický komentář, a zároveň je potřeba takové blízké osoby ve svém životě mít. Pokud člověk nemá zcela harmonické vztahy s rodinou či přáteli, hodnocení může spíše vyhledávat u jiných lidí –⁠ méně známých, či dokonce zcela neznámých na internetu.

Jak potvrzuje Lucie Trlifajová, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje chudobě a postavení lidí, kteří mají nízké příjmy a nejistou práci, chápání úspěchu či lidské hodnoty souvisí v naší společnosti s jejím kapitalistickým a konzumním nastavením. Jako společnost klademe velký důraz na finanční soběstačnost – pro naše společenské postavení je důležité, kolik máme peněz a jaký vlastníme majetek.

„Úspěšný člověk je ve veřejném prostoru často prezentován spíše jako někdo, kdo vlastní drahé věci, než jako někdo, kdo třeba pečuje o mezilidské vztahy nebo o přírodu,“ popisuje Trlifajová s tím, že to pak v lidech vytváří potřebu usilovat o tuto podobu „úspěchu“ a s ním spojeného uznání. Toho jsme svědky již od útlého věku. „Nemusí to nutně znamenat, že je člověk chamtivý. Odráží to priority společnosti, která na tyto věci klade velký důraz,“ vysvětluje.

Svou roli ovšem hraje i gender, jak vyplynulo z o průzkumu z roku 2014. Podle něj totiž ženy často závidí i krásu jiným ženám a přejí si být finančně nezávislé, zatímco muži závidí jiným mužům úspěšné podnikání či stoupání po kariérním žebříčku.



Jaké je možné vysvětlení? „Rozdílná socializace žen a mužů začíná už v raném věku, kdy malé holčičky výrazně častěji slýchají komplimenty na svůj vzhled (‚tobě to ale sluší, ty máš ale krásné šatičky‘), zatímco u chlapečků jsou vyzdvihovány jiné vlastnosti (‚ty seš ale silák/šikula‘),“ vysvětlila Agáta Hrdličková z organizace Gender Studies.


Jak doplnila její spolupracovnice Markéta Štěpánová, chlapce oceňujeme na základě dovedností a schopností, zatímco dívky získávají zpětnou vazbu o svém vzhledu. „Na základě této zkušenosti si (ženy ) vytváří i vlastní sebehodnotu a učí se tím smýšlet o sobě tímto způsobem. Není divu, že se pak snaží dostát tomuto nastavenému systému. Vzhled je oblast, ve které mohou uspět, proto se v této oblasti i uspět snaží,“ popisuje. Dodává ovšem, že to nevypovídá nic o tom, zda by náhodou nebyly rády úspěšné i v jiných oblastech.

O tom píše i feministická autorka Naomi Wolf ve své knize Mýtus krásy (1991): „Ženy jsou vychovávány k tomu, aby soutěžily s ostatními o krásu.“ V tomto kontextu mluví o „statusu krásy“, který je podle ní „izolovaný, nerovný, vzájemně se ohrožující a střežený žárlivostí“.



Podle Agáty Hrdličkové to ovšem není tak jednoduché, vzhled je totiž v naší společnosti „poměrně klíčový“ i pro muže. Pro atraktivní lidi totiž plyne z jejich fyzického vzhledu mnoho výhod.

„Aby bylo na člověka nahlíženo jako na hodnotného člena společnosti, musí být schopný se ekonomicky zajistit. Nejde jen o pokrytí základních potřeb, ale o dostatek financí pro zapojení do aktivit, které jsou vnímány jako běžné, skrze které vytváříme sociální vazby a o kterých si vyprávíme,“ popisuje socioložka Trlifajová. Tím myslí například možnost cestovat, obědvat s kolegy a kolegyněmi v restauraci, koupit si nové boty či umožnit svému dítěti jet na školu v přírodě.



Pokud toho schopni nejsme, naše okolí k nám přistupuje jako k méně hodnotným. Podle Trlifajové navíc máme tendenci tuto „neschopnost“ individualizovat. Máme pocit, že člověk udělal něco špatně, že selhal – málo šetřil nebo se choval nezodpovědně. Ne vždycky tomu tak je, často to může podle socioložky souviset se složitou životní situací: dluhy partnera, o kterých jeho žena nevěděla, nefunkčním sociálním systémem, kvůli kterému je v krizové situaci nevýhodná půjčka jedinou možností, jak ochránit rodinu, nebo s obecně nízkými mzdami, zvláště pak v některých profesích (například pečovatelských).

„Jak se asi cítí člověk, který má pocit, že dělá maximum, co je v jeho silách, a stejně nemůže dosáhnout na něco, co je ve společnosti standardem? A ještě mu je řečeno, že je to jeho chyba nebo že je závistivý?“ implikuje Trlifajová.



Právě proto uvažuje nad tím, zda bychom měli nazývat frustraci spojenou s takovou situací jako závist. Tím totiž individualizujeme pocity nespravedlnosti a nedostatečné hodnoty, potřebu externí validace i znevýhodnění plynoucí z nedostatku statusu či peněz jako selhání jednotlivce. Jak ovšem připomíná, často to tak není: „Naopak, naše společnost mnohdy selhává v tom, aby všem ve společnosti nabídla možnost žít a cítit se důstojně.“

Trlifajová vysvětluje, že pro lidi s menšími příjmy mohou být některé věci, které jim mohou dodat pocit důstojnosti a statusu, velmi důležité. Tím mohou být právě viditelné projevy úspěchu, jako je mobil či značkové oblečení, ale třeba i vzhled (mít pěkné nehty či být namalovaná). „Pro člověka, který bojuje o to, aby ho společnost uznala, je mnohem důležitější třeba skrze zdánlivě zbytečný výdaj dokázat svému okolí, že je taktéž plnohodnotným členem společnosti a že si taktéž může dovolit věci, které jsou považované za normální,“ říká.

Podle socioložky se dá říct, že čím vyšší má člověk kapitál (nejen ekonomický, ale i sociální – tedy jaké má vztahy, známosti či vzdělání), tím větší manévrovací prostor má. Na někoho, kdo má vysoké příjmy a má vysoký status, nebudeme koukat skrze prsty, pokud přijde s lehce obnošeným svetrem ze second handu. Pokud s takovým svetrem ovšem přijde někdo, kdo je chudý, tak to naopak v očích společnosti utvrdí negativní stereotypy, které se k němu vztahují.



Někteří lidé se tedy do určité míry mohou rozhodnout, že penězům, hmotným statkům, kariérnímu úspěchu či vzhledu nebudou přisuzovat tak velkou hodnotu. Místo toho budou pečovat o sebe, své blízké, komunity i přírodu. Půjdou směrem k vlastní seberealizaci, budou rozvíjet a objevovat své vášně, učit se nové věci či věnovat svůj čas smysluplným a prospěšným aktivitám.

Zříct se těchto norem ovšem může být náročné. Dejme tomu, že si řeknu, že zcela upustím od představy, že musím mít úspěšnou kariéru, abych na sebe nahlížela jako na hodnotnou členku společnosti. Místo toho se rozhodnu, že strávím život okopáváním brambor. Nejenže bych mohla ztratit uznání části společnosti, čelit nepochopení či výsměchu, ale v horším případě by se podle Trlifajové mohlo stát, že nebudu mít z čeho zaplatit nájem, protože práce v zemědělství je u nás extrémně podhodnocená.



Posouvání těchto hranic by tak podle ní mělo být spíše otázkou kolektivní –⁠ i skrze občanskou angažovanost, kolektivní akce či legislativu.



Takže?
Závist je značně komplikovaná emoce, do které vstupuje velká spousta proměnných – rodina, osobní nastavení i společnost (v našem případě její velmi individualizovaná forma, která se často řídí heslem „každý svého štěstí strůjcem“). Závist proto není možné z povrchu zemského zcela vymazat: normy a kritéria úspěchu jsou součástí každé společnosti.

Problematické ovšem je, když vzniká rozsáhlá propast mezi tím, jak jsou normy nastavené, a tím, co je pro velkou část lidí dosažitelné. V kontextu klimatické krize je navíc podle Trlifajové důležité přemýšlet i o charakteru nastavených norem – některé chování, které vnímáme jako ukázku ekonomického úspěchu (například časté nákupy oblečení či létání na dovolenou), má totiž velmi negativní klimatické dopady.



Může být proto přínosné přemýšlet nad tím, co a proč závidíme. Zaprvé se tak můžeme dobrat zjištění, že závist v mnoha případech nemusí být naší chybou – společenské tlaky, kvůli kterým se cítíme tak, jak se cítíme, jsou intenzivní a všudypřítomné. Zadruhé nás takové úvahy mohou přivést na cestu uvědomění si naší hodnoty, která nebude podmíněna přehnanou kritikou našich rodičů či společenskou konstrukcí toho, jak vypadá „úspěšný či hodnotný člověk“.



Přínosné to navíc může být i pro lidi, kteří prožívají tvořivou podobu závisti. I oni si totiž mohou pokládat otázku – proč tomu tak je? Efekt totiž také může být následující: „Mám pocit, že jsem na sebe kvůli závisti tvrdší, abych víc dřela a dosáhla rychleji cílů,“ napsala jednadvacetiletá Tereza.

Ne všichni ovšem mají na takové úvahy prostor, čas či energii, případně jejich výsledky nemohou uvést do praxe. Proto je třeba pracovat na tom společně. Abychom o úspěchu mohli začít jinak přemýšlet, hovořit, jinak ho zobrazovat na sítích, v médiích či v populární kultuře. Abychom začali doceňovat i jiné záležitosti než jen ty, které mají momentálně tržní hodnotu. Například péči ve všech jejích podobách – na individuální i systémové úrovni, v teorii i v praxi. Může se tím ulevit nám osobně a jednou snad i společnosti jako celku.