COOLna

Vládní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil rezignoval. Nechtěl už poslouchat neustálé osočování pocházející ze všech stran politického spektra, z vládních lavic i z opozice. Tím méně latentní výhrůžky lobby současných výrobců a prodejců alkoholu a možných budoucích legálních prodejců lehkých drog. Vobořilovi lze dobře rozumět: tlak, kterému byl vystaven, by unesl sotvakdo. Ale je to škoda. Státní správa přichází o člověka, který, jak konstatují všichni, kdo problematice rozumí, patří v oboru k absolutní evropské špičce.

Čím Vobořil tak vadil?

Inu, trval na odborném náhledu na věc a odmítal jít na ruku vykukům. Především říkal věci tak, jak jsou. Tedy že dostupnost alkoholu, který je odpovědný za většinu škod způsobených konzumací omamných látek, se v Česku musí omezit a že naproti tomu nemá smysl postupovat přehnaně represivně proti uživatelům marihuany a některých dalších substancí. Tedy že by se přístup k drogám měl sjednotit a konstruovat podle jejich faktické nebezpečnosti, nikoli podle zvyků a mytologie.

To samozřejmě v zemi, kde se pije při každé příležitosti a kde si lidé svědomí leští teatrálním odporem k „feťákům“, skoro nikdo nechce slyšet. A pokud to nechtějí slyšet voliči, nechtějí to logicky slyšet ani politici. Na tom, že by se měl alkohol prodávat jen na určitých místech nebo že by měl významně podražit, třeba skrze zdanění tichého vína, se nedá politicky trhnout vůbec nic. Kdo to zkusí udělat, schytá naopak ve volbách coby „hrobař národních alkoholických tradic“ tvrdý úder. Vobořil tak byl se svým veřejně deklarovaným postojem nepohodlný.

Když navíc otevřeně mluvil o tom, že ve sněmovně jede kokain, a překážel tomu, aby protidrogová problematika přešla pod ministerstvo zdravotnictví, skrze které si zamýšlejí pohlídat profit z možné legalizace prodeje konopí významné finanční skupiny, bylo jasné, že bude ze své pozice postupně vyšikanován. Což se taky stalo.

Na Vobořilově případu je vidět, jak se stát připravuje o nejlepší lidi. Požadavky politické třídy na vysokého úředníka jsou naprosto absurdní: ideální úředník by měl být sice odborník, ale když je odborný poznatek v rozporu s očekáváním, tak by ho neměl veřejně šířit. Neměl by se chovat jako politik, ale měl by vědět, pěkně po politicku, kdy co komu pošeptat, kdy komu jít na ruku a kdy mlčet. Měl by být veřejně neviditelný, protože nemá co vyčuhovat nad politiky, ale zároveň veřejně oblíbený. Když někdo téhle směsici absurdních a ponižujících požadavků nedostojí, má problém.

A teď otázka: Mají skutečně špičkoví experti důvod tohle všechno podstupovat za peníze zdaleka nedosahující úrovně, na jakou by se svou kvalifikací a zkušenostmi hravě dosáhli v privátní sféře? Tak vidíte.