COOLna

Čím to je, že přestože toho děláme tolik, nijak nás to neposouvá? Většina lidí, populárních článků a hesel se na téma dívá pouze ve dvou dimenzích – komfortní zóna a pak „to za ní“. Jenže toto je poněkud nešťastný a okleštěný pohled. Buddhistická učitelka Pema Chödrön v knize Přivítejte nevítané vysvětluje, že je to trochu složitější.

• Vnitřní prostor je zóna komfortu. Pokud bychom zde setrvali celý život, nikdy se nic nenaučíme a budeme stále stejní. Je to prostor, kde tak nějak žijeme ve své pohodlnosti a nesnažíme se nic změnit. Například každý večer skončíme u sledování seriálů s tabulkou čokolády.
• Kolem zóny komfortu je zóna učení: prostor, kde se učíme nové věci, měníme návyky, posouváme své hranice. Vystoupením z komfortní zóny může být třeba to, že si dvakrát v týdnu najdeme čas na cvičení nebo sníme čokolády jenom půlku.
• Za zónou učení je ale ještě jeden prostor, a to zóna ohrožení. Do té se dostaneme poměrně snadno – stačí od sebe očekávat stále víc a mít vždy o něco větší nároky, než lze zvládnout. V našem příkladu by to mohlo vypadat třeba takhle: Řeknu si, že odteď budu cvičit pětkrát týdně a už nikdy nesním žádnou čokoládu. Taky si už nikdy nebudu stěžovat, zvýším svou produktivitu v práci a ještě budu půl hodiny denně meditovat.

Zóna ohrožení je zkrátka příliš náročná na to, abychom se něco naučili. Pokud se v ní budeme pohybovat příliš dlouho, skončíme velmi vystresovaní a budeme se snažit o jediné: přežít. O učení tady moc nemůže být řeč.

Jde o to lidové „tlačení na pilu“. Ne že bychom to nějakou dobu nezvládli. Ale časem se drtivá většina lidí ocitne v pasti nedostatku energie, nechuti cokoliv dělat, případně vyhoření, protože všem těmto nárokům se často nedá dostát. Problém je, že v takovou chvíli si většina lidí řekne: Musím víc zabrat.

Pokud se snažíme změnit svůj život, ale změna nepřichází (nebo se dokonce cítíme čím dál hůř), možná nepotřebujeme číst další knížku o seberozvoji a produktivitě. Možná pobýváme tak dlouho v zóně přežití, že se potřebujeme naopak dozvědět, jak si komfortní zónu vytvořit a alespoň chvíli si v ní dovolit zůstat.

Dovolit si být „neproduktivní“, abychom se cítili bezpečně a měli čas načerpat sílu. Teprve ve chvíli, kdy jsme sami se sebou a nikam se neženeme, se na svůj život můžeme podívat s odstupem. Uvědomit si, jaká máme od sebe sama očekávání a jestli se nám s nimi žije dobře, nebo potřebují revizi.