COOLna

Dvaapadesátiletý počítačový hacker, politický aktivista, Australan (několik let s ekvádorským pasem, o který zas přišel), zakladatel organizace WikiLeaks, muž na útěku před zákonem a posledních pět let vězeň. Pro jedny je nepřítelem Západu a demokracie, pro druhé přesně naopak – bojovníkem za hodnoty, které západní vlády opustily – nebo je přinejmenším nedodržují důsledně.

Kontroverze kolem Juliana Assange se dotýkají mnoha důležitých politických témat dneška, především otázky svobody slova, odpovědnosti politiků a médií, lidských práv a mezinárodních vztahů. Široká shoda v hodnocení toho, co Assange dělal a za čím stojí, je patrně nemožná.

Assange byl v pondělí ráno propuštěn z britského vězení, kde strávil posledních pět let, a vrací se domů do Austrálie. Zásadní zastávkou na jeho cestě byl ostrov Saipan v souostroví Mariany. Souostroví, jehož nejznámější částí je ostrov Guam, leží v západním Pacifiku. Je z něj zhruba stejně daleko do Japonska, do Číny i do Austrálie. Od druhé světové války je zámořským územím Spojených států.

Ve vesnici Capitol Hill na ostrově Saipan stanul Assange v noci z úterý na středu (našeho času) před soudcem. Ten formálně potvrdil dohodu mezi Assangem a americkými úřady, k níž se po dlouhém vyjednávání podařilo dospět.

Assange podle ní přiznal porušení amerického zákona o špionáži, doznal se ke spáchání zločinu „spiknutí s cílem šířit utajované skutečnosti“. Byl za to odsouzen na 62 měsíců a zároveň propuštěn, protože právě takovou dobu si již odseděl ve Velké Británii.

Zveřejnění tajných dokumentů, které padly do rukou aktivistům, patří k velmi účinným metodám politického boje. Takoví aktivisté svým činem velmi často poruší zákon a vystaví se trestnímu stíhání. Internet v tomto směru poskytl nové možnosti, daleko větší dosah, trochu více možností, jak uniknout trestu, ale na podstatě věci nezměnil nic.

Neziskovou organizaci WikiLeaks založil Assange v Austrálii roku 2006. Neměla a nemá nic společného s Wikipedií, název je slovní hříčka (leak = únik, například informací). „Naší metodou je otevřenost, naším cílem spravedlnost,“ popisoval Assange WikiLeaks v době jejich začátků.

Činnosti WikiLeaks se účastnilo několik dalších výrazných osobností, například islandská poslankyně (za tamní Pirátskou stranu) Birgitta Jónsdóttir nebo německý politický aktivista Daniel Domscheit-Berg. Postupně se však s Assangem rozešli – kvůli jeho autoritativním metodám řízení a kvůli odlišným názorům na rizika, jimž se WikiLeaks vystavovaly. Assange vždy preferoval nekompromisní postupy, jeho spolupracovníci nabádali k opatrnosti.

Každý projekt jako WikiLeaks čelí dvěma hlavním nebezpečím. První je, že jeho provozovatelé budou stíháni pro porušení zákona. Druhý, že se stanou loutkou různých cizích zájmů, že budou v dobré víře zveřejňovat podstrčené či nespolehlivé informace, protože si jejich autenticitu a věcnou správnost často nedovedou – a někdy ani nechtějí – ověřit. Problémy Juliana Assange jsou důsledkem obou těchto rizik.

Úplný seznam datových úniků, které prošly stránkami WikiLeaks, je velmi dlouhý a rozmanitý. Prvním skutečně skandálním byla příručka doporučených postupů (částečně nezákonných) pro americké vojáky střežící internační tábor Guantánamo. Jak popularita WikiLeaks rostla, přibývalo whistleblowerů, kteří se na ně obraceli jako na preferované místo, kam adresovat, co se úřady a vlády snaží skrývat.

Roku 2010 začala s WikiLeaks spolupracovat americká vojačka Chelsea Manning, která Assangeovi dodala velké množství vojenských a diplomatických dat, jež procházela jejíma rukama. Manning byla téhož roku v USA zatčena a odsouzena na 35 let. (Roku 2017 byla omilostněna.)
Díky Manning zveřejnily WikiLeaks citlivé dokumenty z války v Iráku a Afghánistánu včetně těch, které by se jinak patrně na veřejnost nedostaly. K nim patří dokumentace zabití neozbrojených civilistů. Velmi známé je video z leteckého útoku v Bagdádu, k němuž došlo 12. července 2007 a při němž zahynulo 12 až 18 civilistů včetně dvou novinářů pracujících pro agenturu Reuters.
V listopadu 2010 zveřejnily WikiLeaks velký balík americké americké diplomatické korespondence (přes 250 000 souborů) s řadou kompromitujících, zábavných či trapných detailů. Některé ukázky z tohoto úniku publikovala velká světová média jako New York Times, Guardian či Spiegel. (Později dokonce zveřejnila přístup do celého balíku.) Žádný z těchto dokumentů nebyl přísně tajný a žádný nepřinesl nějakou zásadní informaci.

Během finální fáze americké volební kampaně v roce 2016 zveřejnily WikiLeaks maily prezidentské kandidátky Hillary Clinton z doby, kdy byla ministryní zahraničí (a v rozporu s pravidly používala pro část pracovní korespondence soukromý e-mail). V tomto případě nešlo o únik, obsah mailů muselo ministerstvo zahraničí vydat na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.

Únikem však byl jiný balík mailů – korespondence vedení Demokratické strany obsahující nejrůznější nepříjemné detaily a indiskrece. Po něm následoval v říjnu 2016 balík mailové korespondence Johna Podesty, manažera volební kampaně Hillary Clinton. Z něj například vyšlo najevo, jaké honoráře od velkých firem a bank brala bývalá ministryně zahraničí za své přednášky. Do jaké míry – a zda vůbec – tyto úniky přispěly k překvapivé volební porážce demokratické kandidátky a usnadnily Donaldu Trumpovi cestu do Bílého domu, na to se patrně nedá seriózně odpovědět.

Právě v době volební kampaně v roce 2016 padlo obvinění, že maily Demokratické strany získali ruští hackeři v Putinových službách a poté je anonymně dodali Assangeovi. Hillary Clinton tehdy v pořadu Four Corners australské televizní stanice ABC řekla, že „WikiLeaks jsou dnes bohužel prakticky plně vlastněnou pobočkou ruských tajných služeb“. Assange obvinění rázně odmítl a nazval ho „neomccarthyovskou hysterií“.
Incident s Podestovými maily byl předmětem důkladného vyšetřování, které vedla FBI a posléze i CIA. Poměrně brzy převládl názor, že obvinění se zakládá na pravdě a že za celou událostí skutečně stála nejvyšší ruská místa. Stručně řečeno: Putin chtěl mít americkým prezidentem raději Trumpa než Clinton, nechal tedy Assangeovi dodat ukradené (ale pravé) kompromitující materiály a mechanismus fungování WikiLeaks se postaral o zbytek. Tato verze není jednoznačně prokázaná na úrovni, že by například umožňovala někoho v USA trestně stíhat, je však pravděpodobná.

Z toho neplyne, že by Assange byl vědomým spolupracovníkem ruských úřadů. Daleko spíše jde o ukázku obratnosti ruské propagandy, která využívá legitimní kritiku uvnitř západní společnosti ke svým cílům. Tato technika je prastará, Assange a WikiLeaks jsou jen jedním důkladně použitým patníkem podél dlouhé ruské cesty.

Jsou však i tací, kteří o jeho nevinnosti v tomto směru pochybují a přisuzují mu temnější a aktivnější roli. WikiLeaks byly několikrát obviněny, že systematicky potlačují kompromitující materiály týkající se ruských subjektů. Opakovaně se v tomto smyslu vyjádřil například Mark Galeotti, britský publicista specializovaný na ruské tajné služby.

Assange k podobným podezřením přispěl i některými výroky, které lze hodnotit jako naivní. Například v září 2016 řekl, že v Rusku nejsou WikiLeaks zapotřebí, protože v zemi je dostatek svobodných médií kritických k vládě jako například Novaja gazeta (která nyní vychází v zahraničním exilu, protože v Rusku je zakázaná; už v době citovaného výroku existoval seznam novinářů daného listu zavražděných kvůli své práci, a to včetně mimořádně dobře známého případu Anny Politkovsky).

Dalším prvkem ve hře je Assangeův antiamerikanismus. Spojené státy nemá rád čistě z principu – je to vztah hackera a anarchisty k hlavnímu světovému centru moci. Dále jim vyčítá konkrétní činy, které vyšly najevo prostřednictvím WikiLeaks, například brutální metody vedení války v Iráku a Afghánistánu. A konečně je tu fakt, že právě v USA byl Assange obviněn jako zločinec, že Spojené státy řadu let usilovaly o jeho vydání a že mu tam mohl hrozit velmi vážný trest.

Assange začal hledat pomoc v zemích, které také nemají USA v lásce, a Rusko je v takovém případě přirozenou volbou. Podle nepotvrzených zpráv zvažoval možnost politického azylu v Rusku, na konkrétní jednání v této věci však nejspíš nikdy nedošlo.

Nejviditelnějším projevem Assangeovy souvislosti s Ruskem tak byl diskuzní pořad, jehož dvanáct dílů odvysílala stanice Russia Today (RT.com, nástroj státní propagandy) během roku 2012. Assange si do něj jako moderátor zval pozoruhodné hosty.

Nechyběl mezi nimi filozof Slavoj Žižek, vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh, konzervativní americký publicista David Horowitz, antropolog a anarchista David Graeber, pákistánský politik (a později předseda vlády) Imran Chán či muž, kterého představovat netřeba – Noam Chomsky. Znělku složila a nahrála M.I.A. Pořad se jmenoval Svět zítřka (World Tomorrow), ale známější byl prostě jako Julian Assange Show.

Pracovníci WikiLeaks se podíleli na organizaci útěku Edwarda Snowdena do Moskvy v roce 2013. Assange sám uvedl, že Snowdenovi poradil azyl v Rusku jako v jedné z mála zemí světa, kam nedosáhne vliv CIA. Sám se tou dobou nacházel v jiném azylu – na ekvádorské ambasádě v Londýně.

Před soudem se Assange poprvé ocitl v roce 1994 doma v Austrálii. Bylo mu třiadvacet, byl obviněn z nezákonného vniknutí do počítačového systému telekomunikačního operátora a vyvázl s pokutou. Do roku 2010 pak neměl se zákonem problémy. Toho roku na sebe však WikiLeaks upozornily díky datům, které dodala Chelsea Manning. Ať už náhodou, nebo ne, ve stejné době začal mít potíže Assange.

V září 2010 se vrátil do Londýna, kde tou dobou žil, z návštěvy Švédska. Tam na něj den po odjezdu ze země vydali zatykač pro podezření ze znásilnění a sexuálního obtěžování. (Tou dobou byl už řadu let rozvedený se svou první manželkou.) Měl se dostavit do Švédska k výslechu, to však odmítl. V Londýně ho zatkli na základě mezinárodního zatykače, ale propustili na kauci.

Mezitím začalo vyšetřování v USA – zpočátku tajné. 19. června 2012 požádal Assange o politický azyl na ekvádorské ambasádě v Londýně, protože se obával, že ho britské úřady zadrží a vydají do USA buď přímo, nebo oklikou přes Švédsko.

Švédské obvinění nakonec padlo, ale Assangeovu situaci to nezlepšilo. Ekvádor mu udělil občanství, ale nemohl zařídit, aby se Assange dostal z budovy ven. Na ulici by byl okamžitě zatčen. Britská policie ji hlídala dnem i nocí. Náklady na sedm let ostrahy se odhadují na ekvivalent dvou set milionů korun.

Američané ho obvinili, že zveřejnění neredigovaných údajů z válečných konfliktů ohrozilo život jejich vojáků v terénu. Roku 2017 byl v USA Assange formálně obviněn v nepřítomnosti z federálního zločinu počítačového podvodu (tedy ještě nikoli špionáže). Roku 2019 proběhlo veřejné líčení před velkou porotou, která ho uznala vinným z osmnácti trestných činů. Za to by mohl v krajním případě dostat až 175 let vězení. Trest smrti, kterým se během jednání o extradici argumentovalo, se tak ocitl mimo hru, doživotí však rozhodně ne.

Mezi Assangem a jeho hostiteli mezitím postupně rostlo napětí. Částečně šlo o obyčejnou ponorkovou nemoc, částečně o důsledek diplomatického tlaku, který na Ekvádor vyvíjely Velká Británie a USA. 11. dubna 2019 odebraly ekvádorské úřady Assangeovi právo azylu a vpustily do budovy britskou policii. Ta ho zatkla pro porušení podmínek kauce. Tak se ocitl ve věznici s nejvyšším stupněm ostrahy, kde byl nucen zůstat až do tohoto týdne.

Po celou tu dobu probíhal spor o vydání Assange do USA. Britský ministr vnitra podepsal příslušný příkaz v červnu 2019, konečné rozhodnutí však bylo na soudu. Assange se bránil ze všech sil.

Nebyl na to sám, pomáhal mu právní tým dobrovolníků. (S právničkou z tohoto týmu se roku 2022 ve vězení oženil.) Postavily se za něj organizace jako Amnesty International a Mezinárodní federace novinářů. Postupně se na jeho stranu přiklonili také někteří vlivní australští politici. Ve finální fázi jednání s americkými úřady sehrál důležitou roli australský premiér Anthony Albanese.

Výsledkem je nynější dohoda. Znamená zásadní obrat k lepšímu v životě Juliana Assange a jeho rodiny. Faktickou – a tím méně morální – rovinu sporu však neřeší. Je Assange zrádcem svobodné společnosti, nebo jejím hrdinou?

Co zbylo po WikiLeaks?
To je velmi vážná diskuze, protože v ní jde o meze svobody slova a zároveň o zachování demokratických pořádků. Připustíme, aby vlády svobodného světa utajovaly velké objemy nepohodlných informací před svými občany? Budeme trestat ty, kdo jako Assange vynášejí takové informace na světlo? Anebo poskytneme plnou svobodu slova úplně všem, tedy i těm, kdo chtějí především zrušit samotnou svobodu?

Zdá se, že zatím nejlepší odpověď nabízejí aktivity, které různým způsobem navázaly na WikiLeaks, zdokonalily však jejich metody práce. Příkladem mohou být organizace jako Intercept, Bellingcat či Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů, ICIJ (jehož členem je i český server Investigace.cz).

Pracují s úniky dat stejně jako WikiLeaks (ICIJ zveřejnil například známé Panama Papers a Pandora Papers, rozsáhlou dokumentaci využívání daňových rájů), ale kombinují je s vlastní investigativní prací, ověřují informace z více zdrojů, drží se tedy konvenčních novinářských pravidel. Zároveň otevírají široké (a bezpečné, což je velmi důležité) dveře whistleblowerům a využívají pokročilých znalostí práce s informačními technologiemi.

Vedle této nové generace internetové investigativy působí metody WikiLeaks zastarale, naivně a nebezpečně. Julian Assange na to ostatně zle doplatil – a mohl dopadnout hůř, kdyby se jeho věci neujali vedle dobrovolníků a aktivistů i někteří čelní politici. Bez naivních začátků však málokdy vzniklo něco pokročilého a hodnotného.