COOLna

Výš, líp, rychleji. K úklidu si pustit podcast, večer sednout k rozvojové knížce a o víkendu nejlíp absolvovat nějaký kurz. Být úspěšný v zaměstnání? To je málo; potřeba je k tomu pracovat aspoň na několika vlastních projektech. A výsledek? Jen pocit, že by stále šlo dělat víc a být lepší. Zní vám to povědomě? Pak zbystřete. Je velmi pravděpodobné, že jste „feťákem osobního rozvoje“.

Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím množství mladých lidí, kteří si z volného času znatelně uštipují na úkor svého odpočinku. Když už si volno udělají, snaží se ho zaplnit užitečnými projekty. V podstatě tak z práce přecházejí do další práce. Jaké jsou Vaše zkušenosti?
Myslím, že hodně záleží na tom, v jaké sociální bublině se člověk pohybuje. Jsou i lidé, kteří se toho naopak snaží dělat co nejméně. Ale když se vrátím k otázce; běžně se s tímto fenoménem setkávám nejen ve své praxi, ale i mezi známými a přáteli. V určitém věku to může být příjemné a přínosné. Člověk objevuje, co ho zajímá. Snaží se přispět světu. Cítí radost a uspokojení. Jsou typy lidí, kteří potřebují být více intelektuálně stimulováni a práce na projektech je baví.

Problémem nastává ve chvíli, kdy přijde únava, netrpělivost, vyhýbání se sociálním kontaktům či častější nemocnost. To obvykle značí, že je potřeba do života vrátit rovnováhu. Ještě větší potíž je, pokud se člověk vrhá do dalších a dalších projektů, protože cítí, že toho nedělá dost. Že nemá právo odpočívat. Má utkvělý dojem, že musí dělat něco produktivního, i kdyby ho to mělo stát zdraví.

Z čeho pramení toto neustálé nutkání „dělat něco užitečného“? Mohou na tom podle vás mít podíl sociální sítě či média?
Těch důvodů je více. Některé jsem nakousla před chvilkou. Z těch pozitivnějších bych vypíchla potřebu intelektuální stimulace, s čímž se pojí touha být v obraze, vzdělávat se. Může za tím stát i otevřenost vůči novým zkušenostem.

Hnacím motorem však může být také podvědomá snaha přebít něco, co mě vnitřně trápí, co ve mně klíčí, ale nechci tomu věnovat pozornost. Může za tím stát i nevhodný typ výchovy nebo přejatá očekávání od společnosti, která jsou částečně zprostředkována právě i médii a sociálními sítěmi.

Díky nim máme pocit, že žijeme ve světě, kde je všechno možné. Zároveň se porovnáváme s těmi, kdo dosáhli největších úspěchů. Kdyby neexistovala média, nejúspěšnějším podnikatelem by pro nás byl třeba člověk ve vedlejší vesnici, ne Jef Bezos nebo Mark Zuckerberg. O těch bychom se zřejmě vůbec nedozvěděli.

Potíž je pak v tom, že sice vidíme úspěch, ale už ne to, co je za tím. Například komu pomohl, kdo koho sponzoroval, kolik lidí se na daném cíli podílelo a kolik let to trvalo, než se cíle dosáhlo. Díky tomu může být pociťovaný tlak na produktivitu a úspěch mnohem vyšší.

Zuzana Čechák Tomášková, psycholog