COOLna

Snědl bych lidské maso?
Poctivá odpověď zní, že nevím. Ta představa se mi samozřejmě naprosto hnusí, ale naštěstí jsem se nikdy nedostal do mezní situace, kdy bych to musel řešit. Jak bych se zachoval, kdybych měl na výběr mezi smrtí hladem a záchranou života díky… Díky čemu vlastně? Jak by ten spásný pokrm vypadal? Jak by byl cítit? Jak by chutnal? Brrr, strašná představa! V rozhodnutí by mi možná pomohl příběh uruguayských ragbistů, kteří v říjnu 1972 letěli na zápas do Chile.

Jejich letadlo v Andách havarovalo a záchrana přišla až po 72 dnech. „Přeživší museli po vyčerpání zásob řešit morální dilema,“ píše antropoložka Veronika Osvaldová, která se případem podrobně zabývala. Vysvětluje, že měli na výběr konzumaci masa svých přátel nebo jistou smrt vyhladověním. „Nakonec se všichni shodli, že sníst lidské maso je jejich jediná šance na přežití,“ čteme.

„Protože byli všichni věřící, svůj čin ospravedlňovali tím, že po smrti duše odchází k Bohu a mrtvé tělo je jako jakékoli jiné maso. Konzumaci mrtvých přátel přirovnávali k svatému přijímání, protože Ježíš Kristus se také obětoval, aby spasil jiné. Přeživším tohoto neštěstí po záchraně a návratu do civilizace nikdo nevyčítal, co udělali, nikdy proti nim nebyla vznesena žádná obvinění.“

Obava z případného trestu ale ani zdaleka není to nejhorší. Osvaldová dodává, že člověk, kterého hlad dohnal ke kanibalismu, ve svých očích může přestat být člověkem. Nebojí se totiž ani tak samotné konzumace lidského masa, jako spíš ztráty lidskosti a civilizovanosti.

„Hranici mezi životem a smrtí v extrémních případech hladovění tedy tvoří schopnost překonat mravní zábrany,“ shrnuje antropoložka. Před necelým stoletím se to dělo na Ukrajině. Komunistický diktátor Stalin tam v letech 1932–1933 vyvolal hladomor, aby vzpurné rolníky přinutil vstoupit do zemědělských družstev. Počet obětí se dnes odhaduje na 10 milionů. Z těch strašných dob pocházejí fotografie kusů lidských těl prodávaných na tržištích.

Postoji české společnosti ke kanibalismu se v roce 2010 v rámci diplomové práce zabývala studentka olomoucké Univerzity Palackého Magdaléna Špičáková. Na otázku „Snědl byste vědomě lidské maso?“ odpovědělo 95 % jejích respondentů ne a 5 % nevím. „Nikdo naštěstí neuvedl, že by vědomě pozřel lidské maso,“ shrnuje autorka studie.

Položila i otázku: „Toleroval(a) byste pojídání lidského masa při ohrožení lidského života vyhladověním?“ Ano odpovědělo 13 %, ne 27 % a nevím 60 % respondentů. Skoro třetina z nás by tedy přeživší pádu letadla v Andách odsoudila. Zopakujme ale, že s plným žaludkem se to mluví.

Jsme potomci kanibalů?
Tahle otázka prostě nemůže nepadnout. Odpověď zní: „Určitě ano, ale přímé důkazy pro to nemáme.“ Stopy kanibalismu jsou doloženy například z okolí Kladna, kde v mladší době bronzové existovala knovízská kultura. Nalezené lidské kosti z těch dob nesou charakteristické znaky kuchyňské úpravy. Pořezané a opálené lidské kosti našli archeologové i v roce 2012 při stavbě silničního obchvatu Chrudimi a na dalších místech české kotliny.

Ale co Morava? Kanibalové kdysi žili také na území dnešního Zlína, přesněji řečeno městské části Malenovice. Archeologický výzkum tam v roce 1999 odhalil pozůstatky kultury lidu popelnicových polí včetně uvařených a oškrábaných lidských skeletů. „Neznamená to ale, že se pravěcí lidé v Malenovicích běžně navzájem pojídali,“ řekla novinářům archeoložka Jana Langová. „V tomto případě hovoříme o takzvaném rituálním kanibalismu. Byla to součást nějakého dávného rituálu.“ Všechny tyto nálezy spadají do roků zhruba 1300 až 1000 před Kristem.

První slovanské kmeny na naše území dorazily až někdy kolem poloviny 6. století. Jak ale dnes víme, smísily se tu s původním obyvatelstvem. Tedy s potomky archeologicky doložených lidožroutů. Že lidské maso konzumovali i dávní předchůdci pozdějších Slovanů, je jisté. V pravěku to prostě bývalo běžné. „Celými dějinami se táhne vůně lidské pečínky,“ řekl by cynik. Vzpomínky na kanibalismus se podle etnologů zachovaly ve slovanských mýtech a folkloru. Příkladem může být Baba Jaga požírající děti, později přetavená do pohádky o Jeníčkovi a Mařence.

Některé bizarní výzkumy porovnávaly kalorickou hodnotu, složení proteinů a tuků a další výživové charakteristiky lidského masa s vepřovým, hovězím a jinými akceptovanými zdroji proteinů. Vědci zjistili, že je lepší zůstat u toho, co běžně jíme. Kanibal navíc riskuje závažná onemocnění. Třeba kuru, neurodegenerativní postižení mozku, připomínající nemoc šílených krav. Projevuje se nezvladatelnými záchvaty smíchu, které později přejdou ve ztrátu pohyblivosti končící smrtí.

Kuru bylo v 60. letech popsáno u domorodých obyvatel Nové Guineje. Dnes se ví, že ho způsobují priony, což je zvláštní forma infekčních bílkovin. Člověk se nakazí, pokud sní mozek jiného člověka. Právě tohle se dřív na Nové Guineji z rituálních důvodů praktikovalo. Podobným způsobem nejspíš skončil Michael Rockefeller, třiadvacetiletý syn newyorského guvernéra ze slavné miliardářské rodiny. V roce 1961 se vydal na Novou Guineu, kde chtěl sbírat umění primitivních kmenů. Kánoe, na které se plavil s kolegou René Wassingem, se několik kilometrů od břehů převrátila. „To zvládnu,“ řekl Michael a začal plavat směrem, kde tušil záchranu. Už ho nikdy nikdo nespatřil.

V roce 2014 se po Rockefellerových stopách vydal americký novinář Carl Hoffman. Po rozsáhlém pátrání dospěl k závěru, že zmizelý nešťastník skončil v žaludcích kmene Asmatů, známého provozováním rituálního kanibalismu. Hoffman našel nizozemského misionáře, kterému o Rockefellerově temném osudu vyprávěli domorodí muži. Přesně mu popisovali, co měl na sobě bělošský mladík, který se z vln vyškrábal na břeh. Vyprávěli, jakým způsobem bylo jeho tělo naporcováno a upečeno. A dokonce prý Hoffmanovi ukazovali nešťastníkovy brýle.

Kanibalismus z hladu je jen jedním z mnoha důvodů, proč lidé pojídají (nebo pojídali) lidské maso. Nebyl to jen zdroj bílkovin, ale třeba i rituální snaha přivlastnit si sílu, odvahu, mrštnost a další schopnosti nepřátel zabitých v boji. Prostě představa, že když někoho sním, budu jako on. Bulvární tisk miluje novověké kanibaly, poháněné zvrácenou touhou po sexuální rozkoši v kombinaci s poruchou osobnosti.

Příkladem patologického kanibalismu je Andrej Čikatilo. Učitel z ruského Rostova na Donu byl sousedy považován za řádného a slušného občana. Nikdo netušil, že se v parcích a na nádraží seznamuje s ženami a dětmi, které poté mučí, zabíjí a některé i vaří a konzumuje části jejich těl. Zvláště si prý pochutnával na ušních boltcích a jazycích. „Jsem šílená zrůda, naprostý omyl přírody,“ řekl Čikatilo vyšetřovatelům, když byl v listopadu 1990 dopaden. Přiznal se k 56 obětem. Před soudem neprojevil ani nejmenší lítost, o svých zločinech naopak hrdě vyprávěl. Byl odsouzen k trestu smrti a v únoru 1994 popraven.

Asi nejbizarnější důvod kanibalismu popsala americká antropoložka Beth Conklin koncem 80. let minulého století u kmene Wari, obývajícího amazonské pralesy. Než aby své drahé příbuzné nechali shnít v mokré a špinavé zemi, raději je „pohřbí“ do svých žaludků. Mrtvým tím prokážou čest a úctu, navíc zajistí, aby navždy zůstali s rodinou. Předkové putují s potomky do budoucnosti, protože jsou součástí jejich těl. Ano, z našeho pohledu to vypadá absolutně šíleně. Ale jiná kultura má prostě jiný pohled na svět, jiné hodnoty a jiné zvyky.

Dokážete si představit svět, ve kterém bychom jedli lidské maso? Argentinská spisovatelka Agustina Bazterrica o tom napsala román Znamenitá mrtvola.