COOLna

Reflektovanou depresi kolem sebe sleduju pořád. Nepěstují ji pouze lidé z médií. Přátelé a známí z veřejné správy, nezisku, akademie, stavebnictví – všichni mluví o zaseklých institucích, personální nekompetentnosti, frustrujících regulací, bídném ohodnocení. Všechny ale spojuje i vnímání vlastního oboru, které dobře ukazuje výzkum novinářů: na osobní úrovni povolání nabízí seberealizaci, na kolektivní se podílí na rozvoji společnosti. Není to proto úplná rezignace. Pořád tam něco dává smysl.

„Neměli bychom truchlit nad těmi, kdo nejsou mrtví. Živé tím cpeme do rakví, minimálně v naší představivosti,“ píše esejistka Rebecca Solnit ve své kritice klimatického zoufalství . Cynismus, zoufalství, ale i optimismus podle ní vytváří falešný pocit jistoty, jak to všechno dopadne. Ať už dobře, nebo špatně, ani v jednom případě člověk nemusí sám jednat. To je chyba. Vše se může změnit. „Musím se proto rozlišovat mezi zoufalstvím jako pocitem a předpovědí,“ píše Solnit.

Nad médii zatím málokdo zavírá rakev, občas to ale vypadá, jako bychom hledali, co dát do kapaček. Drobné od Googlu nebo polepšený feed Seznamu ale nejspíš nebudou dostatečně výživné. Spíš bychom potřebovali napnout představivost, abychom vykročili za éru spojenou právě s Googlem či Seznamem, levnou a dotěrnou internetovou reklamou, která vytěžuje soukromí čtenářů a prokazuje novinářské standardy často k horšímu.

Naznačuje to i výzkum. Většina respondentů v něm uvádí, že do redakčního výběru článků vstupuje statistika čtení, analýzy chování čtenářů či údaje o reakcích na sítích. Jak na konferenci také bylo řečeno, u podobných údajů nevíme příliš dobře, jak uvnitř neprůhledných algoritmů vznikají, stejně ale určují naši agendu. Chápu, že to „nejde jinak“. Věřím však, že se jedná o pocit, nikoliv předpověď. Aby tomu tak skutečně bylo, stojí za doplnění cesty, ve které Solnit vidí lepší budoucnost: organizování se.