COOLna

Potkáváme se u kávy, k níž nám číšník nedonesl sklenici vody, jak bývalo dobrým zvykem, a vy jste si posteskl, že svět se mění k horšímu…
Takové je moje osobnostní uspořádání. Bohužel patřím k lidem, kteří vždycky vidí sklenici poloprázdnou, a ne poloplnou.

Zase můžete být překvapen vždycky jen příjemně.
To je pravda. A řečeno s Johanem Nepomukem Nestroyem, což je známý vídeňský komediograf 19. století: „O lidech si myslím to nejhorší, ale má to tu výhodu, že se málokdy zklamu.“ Přesto, jestli něčeho v životě lituju, pak toho, že mi nebyl osudem, Bohem, životem – každý ať si vybere podle svých vlastních preferencí – dán radostný, optimistický přístup k životu. Ono se to pozitivní myšlení dá trošičku naučit, alespoň o tom vycházejí stovky knih…

Osobně jsem k tomu trochu skeptická.
Já taky. Ale existují lidé, určitě jste je taky potkala, kteří jsou obdařeni, řekl bych, až lymfatickým optimismem, který jim v každé, i té nejhorší životní situaci dává schopnost vidět to lepší. Říkám to s nadsázkou, ale takové lidi položíte na záda pod gilotinu a oni pár sekund před smrtí budou obdivovat její ostří. A skutečně mají v životě spoustu věcí jednodušších, ale já se zkrátka ztotožňuji se svou oblíbenou moudrostí, že optimismus je pouze nedostatek relevantních informací. Takže se považuju za realistu.

Dokážete při takovém nastavení z těchto ryzích optimistů jejich nadšení čerpat, nebo vás spíš rozčilují?
Nemůžu říct, že by mě iritovali. Spíš jim v hezkých životních situacích závidím, že si je dokážou lépe vychutnat. A v těch nehezkých jim dílem závidím a dílem je lituju. I když pokud je někdo ustrojen tímto neodklonitelným radostným přístupem k životu, asi se mu bez debaty všechno zvládá líp. Ale v zásadě se musím přiznat, že celkově si o člověku myslím, že je nepodarek, omyl přírody. Jestliže slonům během evoluce nadměrným způsobem hypertrofoval horní ret s nosem a stal se z něj chobot, což je vlastně velmi šikovná adaptace, pak člověku podle mého názoru patologickým způsobem hypertrofoval mozek. A důsledky tohoto nešťastného evolučního kroku můžeme vidět každý den. Člověk je prostě největší monstrum ve vesmíru. Nevím, co hezkého se dá najít na tom, když právě v tuto chvíli docela určitě v nějakém podzemním sklepení probíhá mučení člověka člověkem. A ani tisíc Matek Terez nebo profesorů Albertů Schweitzerů, ani Ježíš Kristus na tom nedokázal, bohužel, nic změnit. Člověk je prostě podle mého názoru omyl přírody.

Kdy jste se k tomuto životnímu názoru dobral?
Vzhledem k tomu, že mi nebyl dán ten dar radostného vidění, rostlo to ve mně organicky od dětství. To jsem měl sice krásné, ale už jako malý jsem pohltil nejrůznější signály, že se světem něco není v pořádku. Konkrétně od 21. srpna 1968, kdy mi bylo 8 let, jsem to vnímal velmi intenzivně. Řekl bych, že tehdy mé šťastné dětství skončilo, a pubertou se to pokazilo definitivně. Všechny ty plané sliby dospělých, jimž jsem s láskou věřil. Už samotné vyrůstání v normalizaci, kdy jsem si uvědomoval to, co se dneska bohužel znovu objevuje: „Poslouchej, je to tak a tak, ale ve škole to nesmíš říkat!“ Opravdu bych si před xx lety nemyslel, že se tohohle stavu věcí ještě dožiju. Takže až na krátké vzepětí v nejkrásnějších kvartálech nejen mého života, což byl podzim roku 1989 a jaro roku 1990, mě vývoj jenom utvrzuje v mém názoru. Ten nerealistický gejzír naděje, ta euforie byla nádherná. Pochybuju, že dnešní a další generace něco podobného zažijí, i když bych se rád mýlil, protože jak říká Johann Wolfgang Goethe, „šedivá je všechna teorie, jen strom života je stále zelený“.

Co vás od období porevoluční euforie zklamalo nejvíc?
Řeknu to jednoduše – měli jsme iluze o Západu, jenže existuje jedna teorie, která se jmenuje teorie konvergence (teorie amerického profesora Clarka Kerra, podle níž se v důsledku industrializace státy z hlediska společenských norem a technologií začnou navzájem podobat), v níž americký politolog v podstatě říká, že americký i sovětský systém jsou si v zásadě podobné. Ať chceme, nebo nechceme, obě tyto společnosti jsou svým způsobem konzumní a dřív nebo později bude docházet ke splývání obou systémů nebo od sebe budou minimálně přebírat některé prvky. A co se nestalo, my, země bývalého východního bloku, jsme z kapitalismu přebrali to nejhorší a Západ přebral ze sovětského systému taky to nejhorší. Teď se to ukazuje: fízlování lidí, omezování svobody slova, to všechno přece známe z naší minulosti, kdy se hlasy disidentů taky nepouštěly do veřejného prostoru. Jako bychom v roce 1989 vykopli komunismus zpátky na východ takovou silou, že stačil obletět celou zeměkouli, a teď se k nám ten bolševický systém myšlení vrací ze západu, kde ostatně vznikl. To jsou paradoxy…

Váš vrozený pesimismus je ovšem poněkud hlubšího ražení. V roce 2000, tedy v době, kdy byly psychické potíže tabu a ve společnosti se o nich v podstatě nemluvilo, jste se poprvé veřejně přiznal, že trpíte depresí, jež vás dohnala až k pokusu o sebevraždu. Co se stalo, že situace zašla tak daleko?
To je na knihu, nikoliv na rozhovor. Existují jich hromady, odborné i beletristické.

Rok předtím jste byl na duchovní cestě v Tibetu. Proč jste ji podnikl? A splnila vaše očekávání?
Ano i ne. Uvědomil jsem si tam, že na odpoutání se od světa hmoty, chcete-li konzumu – což je podle mne jediná cesta, jak žít skutečně cele duchovně, a to lze určitě i doma v Čechách –, nemám, a pokorně jsem se do konzumu vrátil. A jen tiše doufám, že se žádná reinkarnace nebude konat a je to jednou a dost. A jak je to doopravdy, se jednoho dne dozvíme všichni.

Může psychický handicap představovat i nějaký přínos?
Určitě ano, ale celkově bych řekl, že „odnosy“ převažují.

V jednom rozhovoru jste přiznal, že těžko snášíte teplá roční období, zato si libujete v podzimu. Prý to souvisí s vašimi kořeny, při zkoumání rodokmenu jste objevil, že jste potomkem Vikingů. Co vás vůbec přimělo pátrat po vašem původu?
Osobně jsem k tomu žádné puzení neměl, oslovil mne můj vzdálený příbuzný Radim J. Vašut, genetik a genealog z olomoucké univerzity. Díky němu je rod Vašutů jedním z geneticky nejpodrobněji prozkoumaných rodů v republice. Z převážné většiny jsou to Slované, kteří v několika vlnách přišli na Valašsko z jižní Evropy, jen moje linie je náplava ze severu. Takže ano, podzim je fajn, ale vůbec nejlepší je pořádná ladovská zima s hromadami sněhu.

Poměrně často natáčíte přímo v zahraničí nebo se zahraniční produkcí. Je za tím záměr odpočinout si od domácího prostředí?
Ne, nejde o žádný odpočinek. Už mnoho let opakuju, že se nepovažuju za umělce, ale za řemeslníka showbyznysu, především filmu a televize. Shodou okolností tato dvě odvětví v poslední době splývají, protože nejlepší filmy dnes tvoří původně televizní společnosti a různé streamovací platformy, což je geniální byznys plán, který v podstatě zničil klasická filmová studia. Takže je úplně normální, že když dostanete nabídku, děláte všechno pro to, abyste tu práci dostala. Herec na volné noze obrazně řečeno sedí doma a čeká, až mu zazvoní telefon nebo přijde e-mail.

Prý jste měl štěstí na agentku.
Ano, Mrs. Jean Diamond mne zastupuje už od roku 1995, kdy jsem v Londýně točil část filmu Mission: Impossible 1, který se zčásti natáčel taky v Praze. Ten pro mě byl jednoznačným průlomem do zahraničí právě proto, že jsem díky castingu do něj získal svou agentku. Tehdy ještě byla zaměstnankyní jiné agentury, kolem roku 2000 se osamostatnila a dnes nese agentura její jméno, Diamond Management. S castingem do Mission: Impossible to vůbec bylo legrační, Česko tehdy bylo exotickou zemí, kde pojem „agent“ byl v podstatě neznámý a konkurzu v klubu Mat se tenkrát režisér Brian de Palma účastnil osobně, sám ten casting vedl – to je dneska něco naprosto nemyslitelného. Dnes tohle všechno zajišťují právě castingové agentury.

Jaké to bylo? Měl jste velkou trému?
Vlastně ani ne. Přišel jsem tam, pozdravil, sehrál scénku z filmu a rozloučil se. Bylo mi tenkrát pětatřicet a nějak jsem si důvěřoval. Ne z hlediska herectví, ale čistě racionálně jsem si byl vědom toho, že mnoho kolegů, kteří by zvládali angličtinu tak jako já, který jsem se právě vrátil z jedenapůlročního pobytu v Americe, prostě není. V tom jsem si věřil a potvrdilo se mi to i v budoucnu. Role, jaké my čeští herci dostáváme v zahraničních filmech, jsou role marginální. Ze sta procent jde o role cizinců, protože vlastních herců mají na Západě neúrekom, ako hovoria Slováci.

Což ovšem nijak nesnižuje úspěch, pokud tu roli dostanete…
Ne, ale napadá mě paradox, který s tím souvisí. Světem dnes hýbou trendy jako politická korektnost či wokeismus (z anglického „woke“ – probuzený, hnutí upozorňující na rasové či sexuální předsudky), takže je například nemyslitelné obsadit do role černocha bílého herce nalíčeného natmavo nebo nechat bílou překladatelku přebásnit verše černošské autorky, aby nedocházelo k neoprávněnému a opovrženíhodnému kulturnímu přivlastňování a podobným extrémním věcem. Tak bych tedy čekal, že např. ve filmu podle špionážního románu Slow Horses, kde jsou hlavními záporňáky Rusové bojující proti britské tajné službě MI5, kteří chtějí ponížit britskou korunu tím, že v Británii v podstatě připravují takové malé 11. září, budou tyhle postavy hrát ruští herci. Přičemž dobře vím, že herců ruského původu žijí v Londýně stovky. Ale protože zbytky mocného britského impéria a jeho tajné služby nezapomínají na poslední krymskou válku v 19. století a neodpouštějí, že mají s ruským impériem nevyřízené účty, a přestože vládnoucí anglický rod je paradoxně příbuzensky spjat s posledním ruským carem, nedají Rusům líznout ani v televizi.

Takže jednoho z těch ruských záporňáků hrajete vy?
Ano, mám tu čest být hlavním zabijákem a jedním z protivníků slavného Garyho Oldmana a Kristin Scott Thomasové a jsem hluboce usazená „cikáda“, což je ve špionském slangu označení vycházející z životního cyklu cikády, jež dokáže sedmnáct let žít pod zemí jako larva, aniž by o ní někdo věděl, a pak se vyrojí. Takže jsem ten nejutajenější, nejhlouběji zavrtaný agent, který do Británie přišel po rozpadu Sovětského svazu a jehož tam Britové nechali žít poté, co ho náležitě vytěžili. Ale on má samozřejmě svůj úkol a čeká, až ho nové ďábelské Rusko znovu oživí. No a mého šéfa hraje Srb a mé ruské pomocníky hrají Bulhar a Kazach. A co je pikantní, šedou eminenci ruského prezidenta, emisara Kremlu v Anglii, hraje herec ukrajinský. Podotýkám, že casting probíhal nejpozději někdy na jaře roku 2020 a invaze na Ukrajině neměla na natáčení žádný vliv, protože to skončilo v prosinci 2021 a scénář vychází z knihy Micka Herrona, nejprodávanějšího špionážního románu roku 2020. Ale abych Britům nekřivdil, jsou za tím i praktické důvody. Oni radši budou spolupracovat s někým z Evropské unie či mimo Rusko i z praktických důvodů, například kvůli bankovním operacím.

Na půl roku vás okolnosti přiměly žít v Londýně, takže jste byl sám v úplně jiném prostředí, než se běžně pohybujete. Jste typ člověka, který si takovou příležitost vychutnává?
Rozhodně, hotelový pokoj je můj přítel.

Jak jste tam trávil čas, když jste zrovna netočil?
To jsem si užil mimořádně, protože i když jsem předtím v Londýně několikrát byl, vždycky zhruba na týden, to město je natolik výjimečné, že jsem vždycky stihl jen část toho, co jsem chtěl vidět. Takže zatímco při běžné turistické návštěvě si s jazykem na vestě odškrtáváte, co chcete stihnout, já si to všechno prošel pěkně v klidu a pěšky. Tento luxus mi paradoxně dopřál covid. Za běžných okolností by mě produkce zřejmě posílala domů, než aby mi platila relativně drahý hotel, když jsem zrovna nenatáčel. Ale z hlediska bezpečnostních opatření a všech logistických problémů s nimi spojených bylo pro ně lepší, když jsem zůstal na místě.

V podstatě vám byl dopřán jeden z nejlépe strávených lockdownů…
Když pominu komplikace s příjezdem, kdy byl potřeba očkovací pas a týdenní izolace, pak ano. Před každým natáčecím dnem mi na hotelový pokoj přišli udělat test, odpoledne dorazily výsledky a s nimi speciální QR kód, jímž jsem se pak prokázal při příchodu na plac. I přímo v lokaci byla neustále přítomna velká pojízdná ambulance pro případ, že by se objevil někdo nemocný. Je vlastně zázrak, že při počtu nějakých padesáti šedesáti lidí na natáčení se tam objevil snad jeden jediný herec s covidem. Takže opatření asi fungovala. Ono to natáčení v dnešní době je prostě především dobře naolejovaná mašina. Když se mě občas někdo ptá, jaký je rozdíl mezi filmováním v Česku a v zahraničí, můžu říct, že už skoro žádný. Už i v zahraničí je program nahuštěný, co nejefektivněji naplánovaný, aby nedocházelo k žádným prostojům. Chová se to a plánuje jako jakákoliv jiná fabrika. Venku je to možná o to náročnější, že vzhledem k normám je tam možné natáčet pouze deset hodin denně, ne dvanáct jako u nás.

Prochodit si to město opravdu pěšky místo vidět ho letem světem z vyhlídkového autobusu, to je něco úplně jiného. Bylo zajímavé zajít do muzeí a objevovat úplné počátky jeho založení od dob Římanů, zkoumat historii londýnského metra, to všechno jsou pro mě fascinující věci. A na konci dne si zajít na pivo do hospody, kam chodíval můj oblíbenec, člověk, kterého považuju za proroka biblických rozměrů 20. století, na jehož slova bohužel čím dál častěji dochází. Tím myslím Jiřího Orwella.

Byl to spisovatel na volné noze a pracoval taky v BBC. Je zvláštní náhodou, že já z okna svého hotelu viděl právě na budovu BBC, před níž stojí Orwellův památník.

Proč jeho křestní jméno George počešťujete?
Když se říká král Karel, já říkám Jiří Orwell, zní mi to tak pěkně domácky, což pasuje k tomu, že jeho proroctví jsou dnes doma po celém světě. A je příznačné, že ta jeho socha stojí nikoliv u hlavního, ale u zadního vchodu do BBC. A do stěny za ním je vysochána podle mého nejlepší definice svobody slova, která zní: „Pokud svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“

Co vy nerad slyšíte?
Já nerad slyším, když někdo říká, že někdo nemá právo něco říkat. Což v současné době bohužel zaznamenávám čím dál častěji. Takové plíživé vstávání cenzury z hrobu, o kterém jsem si myslel, že se ho už nemůžu dožít. No, člověk míní, pánbůh mění.

Přiznal jste, že jste se dlouho vyhýbal, jak vy říkáte, „asociálním“ sítím, až právě vaše britská agentka vás přiměla, abyste si udělal profil alespoň na Instagramu…
Bohužel, od dubna jsem tam. Tak to teď chodí. Na Západě jsou dnes agentury, jež spolupracují s těmi castingovými a analyzují sociální sítě a aktivitu případných hereckých adeptů. Producenti dnes vycházejí z toho, že herec, který je na sociálních sítích aktivní a má vysoký počet followerů, představuje benefit v podobě několikanásobně vyššího počtu potenciálních diváků, jež přitáhne do kina. Aktivita na sociálních sítích je dnes tedy vedle talentu nebo jazykové vybavenosti dalším zásadním aspektem, na jehož základě můžete dostat roli. Takže jsem svou agentku, kterou znám těch dlouhých sedmadvacet let, pokorně poslechl.

Ovšem dáváte si velký pozor, abyste na Instagramu neprozradil nic ze svého soukromí. Je to na sítích takové, jak jste předpokládal?
Ano. Taky své fanoušky v úvodu varuju, že tam skoro nic než práci nenajdou. Řekněme, že jsem velký pauzař. A taky jsem se zařekl, že tam budu zásadně pouze pozitivní a nekonfrontační, protože to je pro mě jediná cesta, jak se vyhnout negativismu a kontroverzi, které sítě často generují. Protože jejich algoritmy jsou samozřejmě založeny na tom, aby budily konflikt. Negativním zprávám člověk přirozeně věnuje mnohem větší pozornost. To je dáno evolucí, pudem sebezáchovy – musím si zjistit, co mě ohrožuje.

Takže jak tvrdí profesor Koukolík (neuropatolog a spisovatel František Koukolík, pozn. red.), sociální sítě jsou nástrojem debilizace společnosti, a jak se v poslední době s oblibou říká, jejího rozdělování. Lidé už nejsou schopni se spolu normálně bavit, přestávají umět argumentovat, hledat shodu s člověkem, jenž má odlišné názory. Z toho se pak rodí jistá forma nejistoty mladých lidí, kteří žijí ve své bublině, kde se utvrzují ve svých vlastních názorech, a když se potom setkají tváří v tvář s někým, kdo má ty názory odlišné, nedovedou je ani posoudit, argumentovat, natož respektovat a tolerovat, a vlastně panikaří. Z toho vyplyne paradoxně logické rozhodnutí se s takovým člověkem vůbec nestýkat, nebavit se s ním a vymazat ho. Přece to taky musíte vídat – čtyři mladí lidé v hospodě u stolu a každý kouká do svého mobilu.

Kdyby nám bylo tolik, kolik nám je, třeba v polovině 60. let, pak by nás strašně mrzelo, že vstupujeme do období stáří. Krásná hudba, holkám se zkracují sukně, nádhera. Dneska jsem rád, že jsem starej, a mladých lidí je mi líto, protože – vracíme se na začátek – budoucnost růžově nevidím. A to to říkám hodně eufemisticky.

Marek Vašut, herec