COOLna

Mnoho lidí se o vlastní poruše pozornosti poprvé dozví až v dospělosti. Klidně i po třicítce či ještě později. Je totiž pravděpodobné, že jim v dětském věku porucha buď vůbec nebyla diagnostikována, případně že její projevy byly v průběhu dospívání zaměňovány za jiné. V horším případě byli už jako děti bez dalšího zájmu označeni za „zlobivé“, „nevychované“ nebo „neschopné“ a u toho na dlouho zůstalo.

Dnes už naštěstí tabu kolem ADHD mizí. I díky osvětě se laická i odborná veřejnost učí chápat, že jde o oficiální diagnózu, a roste přehled o tom, jaké obtíže porucha do života přináší. Přesto, že se diskuse posouvá dopředu, jde pořád o jednu z nejnáročnějších výzev pro současnou psychologii a psychiatrii. A to jak s ohledem na dětské, tak i dospělé pacienty.

Je potřeba vědět, že se projevy u různých věkových skupin výrazně liší. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že v dospělosti ubývá specifické hyperaktivity nebo impulsivity. „Do popředí se dostávají poruchy pozornosti, poruchy plánování, poruchy emoční regulace. To je to, co lidi trápí nejvíce,“ vysvětluje zásadní rozdíl Mohr .

Lidé s poruchou pozornosti zažívají velmi často takzvanou časovou slepotu – chodí na schůzky pozdě, nebo na ně úplně zapomínají, nedokážou si také věci naplánovat s ohledem na skutečné časové možnosti. Mají komplikovanější vztahy, problémy mají nezřídka i v zaměstnání. Sotva dotahují naplánované úkoly, nesoustředí se na detaily.

S takovými potížemi se občas setkáváme všichni. Někdy jsme jak na jehlách, sotva udržíme pozornost, jsme roztržití, zapomínáme na čas nebo na setkání. U lidí s diagnostikovanou poruchou pozornosti je ale takový stav setrvalý a jen těžko ovladatelný vůlí. Často selhávají v kognitivních schopnostech, mají pocit velké frustrace, protože nedosahují takových výsledků jako vrstevníci, kolegové či kamarádi.

Jak přitom vysvětluje Mohr, nemá to nic společného s intelektem, což si někteří pacienti s ADHD dlouho neuvědomují. Teprve když zjistí, že mají poruchu pozornosti, uleví se jim, že problémy nevznikají kvůli jejich neschopnosti, ale z objektivních důvodů daných poruchou.

„Člověk s ADHD může být buď hodně neúspěšný, anebo naopak hodně úspěšný.“ Porucha pozornosti může do života vnést velkou míru kreativity, neotřelých myšlenek, stejně tak jako zmaru, frustrace i nepovedených pokusů o „normální“ život.

Na druhou stranu je ale potřeba si uvědomit, že člověka taková porucha nedefinuje. „Nejste nemoc, nejste hypertenze, nejste cukrovka. Stejně tak nejste ADHD. Je to něco, čím člověk trpí, s čím člověk bojuje. Ale taky něco, co se dá léčit,“ zdůrazňuje Mohr.