COOLna

Co ještě má kromě chybějícího spánku a kvalitní výživy špatný vliv na naši obranyschopnost?
Jednoznačně uspěchaný životní styl, nedostatek odpočinku. Ona to není zase taková věda, protože i selský rozum vám zpravidla řekne, že toto jsou pilíře zdraví. Často to ale musíme s pacienty trochu podrobněji rozebrat. Tedy zkoumat, proč nespí, proč mají drastickou dietu nebo proč jsou dlouhodobě pod stresem.

Jaké problémy ve své imunologické ambulanci obvykle řešíte?
Nejčastěji alergie, což jsou nadměrné reakce imunitního systému proti běžným faktorům zevního prostředí, jako je prach nebo pyl rostlin. Dalšími častými diagnózami v ambulanci imunologa-internisty jsou sekundární imunodeficience. To jsou stavy, kdy je imunitní systém oslabený a není schopný adekvátně reagovat na infekce a chránit nás před nimi.

Jak se sekundární imunodeficience poznají?
Z klinického pohledu se zpravidla poznají tak, že se pacienti opakovaně trápí s chronickými infekcemi, které nereagují příliš dobře na léčbu nebo se jim po zaléčení infekce zase rychle vracejí. Typické jsou například časté opary, genitální kondylomata nebo třeba angíny, záněty průdušek a zápaly plic. Tak se projevují sekundární imunodeficity, které vznikají v dospělosti, a jejich primární příčinu je často nutné hledat jinde než v imunitním systému jako takovém.

Jaká jsou méně častá imunologická onemocnění?
Sem se řadí naopak takzvané primární imunodeficity, které jsou relativně vzácné, ale můžou být o to závažnější. Podkladem bývá genetická porucha, která způsobí špatnou funkci některé složky imunity. Často se projevují záhy po narození a samotná diagnostika a léčba vyžaduje opravdu vysoce specializovaná centra. Další skupinu imunitně podmíněných onemocnění pak představuje široké spektrum autoimunitních chorob.

Ty se projevují jak?
Tam imunitní systém reaguje nadměrně proti vlastním tkáním. Vašemu imunitnímu systému se znelíbí například vaše štítná žláza a začne proti ní produkovat autoprotilátky, které ji poškozují. Jsou-li autoimunitní onemocnění spojená se zánětlivým poškozením pohybového aparátu a s orgánovými poruchami, je vhodné, aby tyhle pacienty převzal do péče revmatolog.

K čemu byste přirovnala svou práci?
Vědeckou práci bych přirovnala k vaření nebo malování. Je to hodně kreativní. Začínáte s nějakou vizí, jak by měl výsledek vypadat, a pak se k němu snažíte různými cestami dostat. Zjednodušeně řečeno, začínáte s buňkami od pacientů a k nim přidáváte různé ingredience a jako v malování nebo vaření ladíte barvy či chutě. V závěru vám to buď funguje, nebo nefunguje. Medicína je oproti tomu jiná, má totiž striktní pravidla. Práci imunologa bych přirovnala k práci detektiva. Získáváte od pacientů různé informace a postupně se vám utváří jasný obrázek.

To jste také trochu psycholog?
Snažím se dovzdělávat, zrovna jsem absolvovala kurz psychosomatiky. Někdy je totiž na první dobrou jasné, co je příčina imunodeficitu, například u pacientů po onkologické léčbě. Jindy zase sám pacient tuší a přiznává, že udělal závažnou dietní chybu. Ale pak jsou lidé, kteří nemají zdání, že něco dělají špatně, a tak to odhalujeme společně. Už na medicíně se učí, že anamnéza tvoří osmdesát procent diagnózy. V některých případech by dokonce nebylo zapotřebí ani odběru krve nebo zobrazovacích metod. Nakonec jsou samozřejmě ale i tyhle přístupy důležité pro potvrzení předpokládané diagnózy.

Máte zavedený dotazník?
Zeptám se pacienta, co ho přivádí a co je jeho dominantní problém. V imunologické ordinaci je totiž problémů většinou víc. Pacient mi často odpoví, že neví, kde začít, a postupně to vybaluje. Zaměřím se na to, co je pro něj objektivně i subjektivně nejzávažnější, a to do detailu rozebereme. Pak už postupuju podle klasického mustru, kdy se ptám na rodinnou anamnézu a zdali má někdo v rodině podobné symptomy, probíráme pacientovo dětství, průběh života, nemocnost, léky, které užívá. Potom přichází na řadu takzvaná sociálně pracovní anamnéza, která je v ordinaci imunologa nesmírně důležitá. Možná i víc než u mnoha jiných oborů.

Proč?
Když chirurg přijímá někoho se slepým střevem, tak ho nemusí příliš zajímat, že dotyčný pracuje na poště. Ale já díky téhle informaci vím, že se pacient každý den hádá s minimálně několika nervózními zákazníky pošty a že úroveň jeho každodenního stresu musí být nesmírně vysoká. Jsou zkrátka profese, které s sebou nesou vysokou stresovou nálož a také riziko setkávání se s konfliktními lidmi. Sem lze jistě zařadit pracovníky pošty, právníky nebo třeba lékaře urgentních příjmů. Zajímá mě také, jak pacient žije a s kým žije, jestli je ve vztahu a v životě všeobecně spokojený, jakým způsobem relaxuje, jestli má doma zvířata, jak probíhá jeho denní rutina. To všechno je důležité.

V čem například?
Důležitá je psychohygiena a zdravý životní styl. Generace mých rodičů příliš nevnímala, že existuje nějaká duše, o kterou je potřeba se starat. Když jim řeknu, že je v životě nutné také relaxovat, koukají na mě jako na zjevení. Do ambulance pak chodí typicky lidé kolem čtyřicítky a ti mají často předsudky vůči psychoterapeutům, ale i fyzioterapeutům, nutričním terapeutům nebo chiropraktikům. S mladšími pacienty se v tomhle ohledu pracuje naopak dobře.

Takže fyzické zdraví je i odrazem naší psychické pohody?
Bezpochyby. Na to upozorňoval už Sigmund Freud, který říkal, že potlačovaná traumata získávají postupně somatickou podobu. Dnes už jsme zase o hodně dál v chápání traumat a psychosomatiky. Já jsem před několika týdny absolvovala kurz válečné psychologie, abych jako lékař správně přistupovala k válečným uprchlíkům. A tento kurz mi například pomohl pochopit, že nejde jen o trauma samotné, které člověka může psychicky zlomit, ale kolikrát se na dlouhodobém výsledku podepíše i hostilita prostředí, špatná síť mezilidských vztahů nebo bagatelizace dané situace veřejností. Tyhle aspekty dokonce mohou zraňovat více než trauma samotné. Na to všechno si musíme dávat pozor, přistupujeme-li k pacientovi, který se nám svěří s nějakou těžkou životní situací.

Prý i rakovina souvisí se stresem. Je to tak?
U nádoru prsu je toto téma snad nejvíc prozkoumané a randomizované studie ukazují, že existuje přímá souvislost mezi stresem a rakovinou. Ukázalo se, že ženy, které ve svém životě měly nějaký traumatický zážitek, například úmrtí dítěte, mají až dvacetkrát vyšší pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu. Je jednoznačně prokázáno, že u pacientů, kteří jsou chronicky depresivně ladění, se produkuje mnohem více prozánětlivých molekul a stresových hormonů, které podporují tvorbu nádorů. V USA se teď už rozvíjí obor psycho-neuro-imunologie, který propojuje nervový systém, psychiku a imunitu.

Vidíte v imunologii budoucnost léčby nádorů?
Dnes už se uplatňují v klinické praxi takzvané checkpoint inhibitory, které změnily svět onkologie. Jsou to látky fungující tak, že se na imunitní buňky naváže speciální monoklonální protilátka a svou vazbou imunitní buňku aktivuje. Je to jako kdyby imunitní buňky byly vojáci beze zbraní, a vy jim je najednou dáte do rukou. Výsledky terapie jsou neuvěřitelné, ale bohužel jen některé nádory na tuhle léčbu reagují a také je velká variabilita mezi jednotlivci. Každý máme imunitu trochu jinou, a proto se i odpovědi na tuhle léčbu různí.

V roce 2018 byla udělena Nobelova cena za imunoterapii. Také onkologické konference teď vypadají úplně jinak. To mi dodává optimismus a věřím, že imunoterapie je budoucností protinádorové léčby. Na druhou stranu, jako imunolog nejsem konfrontována s onkologickou realitou a nevidím před sebou pacienty umírat. Proto naprosto chápu, že onkologové jsou více skeptičtí k našim nápadům. A i ta skepse je také důležitá. Především, abychom nikomu nedávali falešné naděje. Nicméně ve vědě k tomu ale nejde přistupovat tak, že jdeme dělat nějaký pokus a řekneme si předem, že to stejně nevyjde a nemá to vlastně moc smysl. Zkoušet se to musí. Být optimista se ve vědě opravdu hodí. A mít odvahu je potřeba ve vědě i v medicíně.

A co když experimenty nevycházejí?
To se stává velmi často, proto člověk musí dobře zvládat neúspěch. Většina dobrých nápadů a lékařských pokroků skutečně vzniká až po letech neúspěchů a pádů. Neznám nikoho, kdo by na první dobrou vymyslel něco průlomového. Já si frustraci z vědeckých neúspěchů hojím právě prací s pacienty. Tam se totiž pacient často uzdraví a všichni jdou domů spokojení.

Jak v rámci imunologie léčíte alergie?
Některé typy alergií – například alergie na vosí a včelí bodnutí, alergie na roztoče nebo alergie na srst zvířat a pylové alergie se dají dnes už zcela vyléčit. Používá se k tomu specifická alergenová imunoterapie, která spočívá v tom, že pacientovi vytváříme toleranci na daný alergen. Například v případě alergie na vosí bodnutí dostává pacient po dobu pěti let malé dávky vosího jedu. Za pět let je zpravidla vyléčený a už se nemusí bodnutí obávat.A

A jak je to s potravinovými alergiemi?
Diagnostika potravinových alergií šla za poslední roky raketově vpřed a my jsme v dnešní době skutečně už schopni identifikovat stovky potravinových alergenů a pohybujeme se na úrovni proteinů. Pokud tedy u pacienta nalezneme alergii na konkrétní protein, pak jsme schopni říct, v jakých potravinách se tento protein nachází a jaké má vlastnosti, například jestli je možné zneškodnit jej tepelnou úpravou jako uvařením nebo upečením.

Necháte se od práce něčím rozptylovat?
Já se rozptyluju záměrně, protože nejde žít jenom prací, i když jsem to takhle jednu dobu měla nastavené. Byly časy, kdy jsem měla paralelně čtyři práce. První byla ambulance, potom laboratoř, potom druhá ambulance a k tomu jsem ještě příležitostně chodila barmanovat do Frame Gin & Tonic Baru.

Abyste obměnila prostředí?
Ano. Za bar jsem si chodila hlavně vyčistit hlavu, vypnout a chvíli taky naslouchat útržkům zajímavých konverzací lidí, kteří řeší zcela jiné problémy než já. Zároveň jsem tak pochopila kulturu ginů. Těch prací jsem ale měla všeobecně už příliš. Potom se mi občas stávalo, že se mi zničehonic na ulici roztočila hlava, a taky jsem postupně přišla o sluch na jedno ucho. Myslím, že to opravdu celé vzniklo z příliš nadměrné orientace na výkon.

Předepsala jste si změnu životního stylu?
Teď už vědomě odpočívám. Pořídila jsem si psa, se kterým trávím hodně času venku, pak je tu rodina, hudba, cestování. Snažím se chodit hlavně po horách, protože někdy až v těch třech tisících metrech nad mořem si uvědomím, že jsou i důležitější věci než jen práce. Koneckonců nejsem jediná na planetě, kdo se snaží přispět k léčbě rakoviny. Naštěstí.

Zuzana Střížová, imunoložka a vědkyně