COOLna

Jednoho dne jdete po ulici a potkáte osobu, která je vaší dokonalou kopií jak vzhledově, tak geneticky.

S touhle zápletkou pracuje třeba Alexandre Dumas v románu Tři mušketýři, zfilmovaném pod názvem Muž se železnou maskou s Leonardem DiCapriem v hlavní dvojroli. Nešťastník vězněný se zakrytou identitou měl být prvorozeným bratrem francouzského krále Ludvíka XIV.

Ano, je to romantický blábol, ale čistě teoreticky byste i vy mohli mít utajené dvojče. Stačí zapojit statistiku. Ovšem v českých porodnicích k takové události rozhodně nedochází dostatečně často, abychom to mohli brát vážně. Tudy prostě cesta nevede.

Neobejdeme se bez konspiračních teorií? Debatu oživila studie španělského genetika Manuela Estellera. Se svým vědeckým týmem se zaměřil na práci francouzsko-kanadského umělce Françoise Brunelleho, který už od roku 1999 fotografuje páry dvojníků z celého světa. „Mohla by vnějškové podobnosti cizích lidí vysvětlit náhodná příbuznost jejich DNA?“ zeptal se
doktor Esteller.

Z Brunelleho fotografií vybrali genetici 32 párů dvojníků, jejichž co největší podobnost potvrdil počítačový program na rozpoznávání obličejů. Porovnání jejich genetické informace přineslo překvapení.

Lidé, kteří spolu prokazatelně neměli žádnou příbuzenskou vazbu, sdíleli víc podobné DNA, než je v populaci běžné. A týká se to především genů, které předurčují naše základní vzhledové charakteristiky. Tedy třeba tvar lebky, rtů a nosu.

Genetická podobnost vysvětlující podobnou tvář se může na první pohled zdát jako potvrzení skrytých rodinných vazeb. Opravdu někde existuje náš příbuzný, o kterém prostě jen nevíme?

Nemusí jít hned o dvojče. Dejme tomu, že měl váš praděd bratra, který před sto lety emigroval do Ameriky. Může tam mít potomky, které sice neznáte, ale vypadají jako vy?

Vysvětlení, které Esterell nabízí, je mnohem střízlivější. Podobnost části DNA je prý dílem obyčejné náhody. Parametrů, které určují naši podobu, totiž není zas tak mnoho. Příroda je sice různě mixuje, ale počet možných kombinací není neomezený.

„Na světě dnes žije 8 miliard lidí,“ shrnuje španělský genetik. „A jak nás stále přibývá, zvyšuje se i pravděpodobnost, že se podobnosti někde zopakují.“

Zdánlivých dvojníků tedy prý budeme potkávat stále víc. Jenže Esterell má i celou řadu kritiků. Poukazují na to, že objev, který citovala přední světová média, má povážlivé slabiny.

„Na tom, jak vypadáme, se kromě vrozených dispozic podílí i prostředí, ve kterém žijeme,“ zní asi nejvážnější odborná námitka. „Vnější vlivy dokážou
geny různě zapínat a vypínat. Ani dva lidé s podobnou DNA určující vzhled tedy nemusejí vypadat podobně. Stačí, aby žili v jiných podmínkách, a vlohy
se nejspíš neprojeví.“

V běžném životě navíc nemáme k dispozici program na rozpoznávání tváří, který vědecký tým použil. Musíme se spolehnout jen na svoje vlastní oči a ty
nás často klamou. Omyly vysvětlují historku, která se možná někdy stala i vám. „Potkal jsem tě včera v Brně,“ povídá jeden můj kamarád. „Volal jsem
na tebe, ale ani ses neotočil. Udělal jsem ti snad něco?!“

Vysvětlil jsem mu, že jsem celý týden neopustil Prahu. „Aha, takže to byl tvůj dvojník!“ řekl udiveně. „Vypadal přesně jako ty!“

Náš mozek je od přírody nastaven na vyhledávání podobností a přehlížení rozdílností. Pomáhá nám to lépe se orientovat ve světě, ale zároveň to může
být i matoucí. Zdánliví dvojníci si prostě ve skutečnosti často moc podobní nejsou. Všímáme si základních charakteristik, ze kterých naše podvědomí skládá dojem, že vidíme něčí kopii.

Ano, jen pouhý dojem. Pokud se totiž cíleně zaměříme na víc parametrů, iluze dvojníka se rozplyne. Připomíná to otřepaný vtip, ve kterém se vlčici narodí mláďata. Starý vlk si potomky v noře pyšně prohlíží a kochá se: „Ty zoubky, to jsem celej já! Ty drápy, to jsem celej já! Ty ouška… Ty ouška?! Jen počkej, zajíci!!!“

Záhada se tedy mohla rozplynout dřív, než vůbec vznikla. „Tohle přece není žádnej xy,“ řekl by si kamarád, kdyby se trochu zamyslel. „Ten skutečnej má křivější nos, odstálejší uši a na čele jizvu.“

Přesně takhle mimochodem funguje takzvané Face ID, tedy odemykání mobilního telefonu pomocí rozpoznávání tváře. Vestavěná kamera nejdřív přesně proměří klíčové charakteristiky majitelova obličeje. Když pak chcete někomu zatelefonovat nebo třeba potvrdit platbu v internetovém bankovnictví, mobil vás ve zlomku vteřiny znovu naskenuje a porovná s uloženým 3D modelem tváře.

Prý je to asi 20x přesnější než odemykání otiskem prstu. Váš telefon by snad mohlo zneužít jen vaše jednovaječné dvojče. Rozhodně ne člověk, který je vám jen vzdáleně podobný.

Že jste přes to všechno nedávno potkali sami sebe, ale nikdo jiný vašeho dvojníka neviděl? Pak byste měli urychleně vyhledat lékaře. Halucinace své vlastní osoby (takzvaná heautoskopie) může být projevem schizofrenie, epilepsie, začínající demence a dalších nervových a psychiatrických onemocnění.

Literární vědci tak vysvětlují třeba inspiraci, která mohla stát u vzniku novely Fjodora Michajloviče Dostojevského Dvojník (1846). Autor byl jak známo tak trochu cvok a své hluboce filozofické knihy napsal i díky psychickým problémům.

Ve Dvojníkovi se ruský úředníček Goljadkin setkává se svou kopií, která je ovšem schopnější, vtipnější a výkonnější. Dvojník Goljadkina ponižuje, postupně ho vytlačuje z reality, ovládá jeho zaměstnání a přebírá jeho známé. Hrdina se tajemnému soupeři vzdává a prohrává tak celý svůj život.

O stejně hororové situaci mimochodem před lety s nadsázkou zpíval Karel Zich: „Je to můj duplikát, moje drzé druhé já, je to můj duplikát, to on tě věčně
objímá. Zná všechny moje sny a bez debat je mění v čin, je bezvadný a úžasný a já jsem pouhý stín.“

Jsou tedy dvojníci jen přeludy v naší psychickými problémy týrané hlavě? Existují i bizarnější vysvětlení. Třeba teorie o paralelních vesmírech nebo
rovnou o multiverzu, tedy nekonečném množství světů. Co když se všechny ty alternativní reality občas propojí a naše časoprostorové klony na okamžik přeskočí sem k nám?

Tohle možná zažil německý básník a dramatik Johann Wolfgang Goethe. Ve svých pamětech popisuje, jak na koni potkal protijedoucího jezdce, kterým byl on sám – jen v jiném oděvu. O osm let později jel Goethe v protisměru stejným
místem a uvědomil si, že jeho oblek je totožný s dvojníkovým. A teď si představte, že tu váš dvojník z jiné časové dimenze spáchá nějaký zločin, třeba vraždu. Během zlomku vteřiny opět zmizí, ale koho usvědčí
a zavřou? Vás.

Přílišné přemýšlení o podobných nesmyslech může paradoxně vést k psychickým problémům. Třeba k takzvanému Capgrasovu syndromu, při
kterém postižený věří, že jeho příbuzné a známé nahradili dvojníci. Mimozemšťani? Roboti? Tajní agenti? Prostě nějaké temné a zlé entity.

Brrrr! Na tomhle světě si člověk nemůže být jistý vůbec ničím, což dobře vědí příznivci sci-fi filmů. Třeba ve snímku Terminátor 2: Den zúčtování (1991) k nám je z budoucnosti vyslán robot T–1000, vyrobený z mimetického kovu. Díky tomu se dokáže během pár vteřin proměnit v libovolného člověka,
kterého potká.

Podobně děsivý motiv se objevil i ve filmu Ostrov (2005). Bohatí lidé se nechávají naklonovat a jejich nic netušící dvojníci slouží jako chodící zásobárny orgánů pro transplantace.

My starší se ale dvojníků bojíme už od dětství. Četli jste Foglarovu knihu Stínadla se bouří? Pak si jistě vzpomínáte na Mirka Daneše, což byla dokonalá kopie Mirka Dušína. Místo ušlechtilého vedoucího chlapeckého klubu šlo ale o pohlavára zlých Vontů. Daneš Rychlým šípům vzal psa Bublinu a způsobil jeho smrt. Ale hlavně hochy rozhádal, protože si mysleli, že je Dušín zradil.

Pátrat po dvojníkovi proto nemusí být zrovna dobrý nápad. Přesto to některé lidi fascinuje natolik, že si na tom hned několik webových stránek udělalo dobrý byznys.

Zkuste si kliknout třeba na http://www.twinstrangers.com. Po zaplacení nepříliš vysokého poplatku se vyfotíte a snímek nahrajete do databáze. Umělá
inteligence (AI) pak vaši podobu porovná s víc než dvěma miliony ostatních uživatelů a označí shody. „Dvojníka“ můžete kontaktovat a domluvit si s ním schůzku.

Dobře, dejme tomu, že bych někde na druhém konci světa našel svou vizuální kopii. Ten člověk by mi byl hodně podobný, možná dokonce až k nerozeznání.

Ale co s tím? O čem bych si s tím úplně cizím člověkem povídal? S ostatními nás přece nespojuje vzhled, ale tisíce úplně jiných věcí. Společná minulost, rodina, podobné vzdělání a názory, setkání, stejné přečtené knihy… Sourozenec, kamarád nebo známý by mi tedy byl mnohem bližší
než můj hypotetický klon.

Dvojník by se mi hodil snad jen v případě, že bych se rozhodl stát se zloduchem. Od jara 2003 se Spojené státy pokoušely zabít Saddáma Husajna. Prý to nevyšlo i proto, že irácký diktátor měl hned tři dvojníky. Typově podobní
muži prodělali plastické operace a navíc si i perfektně nacvičili Husajnovy pohyby, mimiku a gesta.

Několik dvojníků má prý dnes i Vladimir Putin. Zatímco se schovává někde v bunkru, na veřejnosti za něj nasazují krk jeho kopie. Podle bizarní konspirační teorie je prý Putin už dokonce dávno mrtvý a jeden z jeho dvojníků je skutečnější než originál.

Kdyby to byla pravda, sloužil by ten neznámý muž jako hromosvod nenávisti a pohrdání celého světa za rozpoutání války na Ukrajině.

Dokážete si představit smutnější osud než přestat být sám sebou?

Ivan Brezina