Psychoterapeutický výcvik a stárnutí mě ale přimělo o koloběhu života uvažovat jinak. I přesto, že těla již nejsou živá, magie života a smrti stále působí. Někdy jen tak, že na místě bývalého hrobu je obdélníkové místo porostlé houbami.
K tomu, abych zažila silný emoční zážitek, mi stačí málo. Začnu si číst cizí náhrobky a počítat věk úmrtí. Na hrobkách se pak doslova otevře rodová historie: vidím fotku muže mladšího než já, který zemřel již před 15 lety. Byl to motorkář? Nebo měl nějakou nemoc? Jak to asi prožívají jeho rodiče? Pod ním další mužské jméno o tři roky mladší, zemřel předloni. Byli to dva bratři, kteří s odstupem času tragicky zahynuli? Nebo zasáhl covid? Jak asi vypadalo období mezi těmito úmrtími? Cítím bolest matky, která přijde o dospělého syna, ale když pak ztratí i druhého… jak žije? Jak vypadá její den? S čím se ráno probouzí? Koho volí?
V sudetských oblastech, ale i na pražských hřbitovech si také všímám jazykové rozmanitosti. Na německých náhrobcích na počátku čtyřicátých let převažují ženská jména. Muži už se z války asi ani do hrobů nevraceli… A pak nápisy končí, přibývá ale mnoho slovenských a maďarských jmen. Co se tu dělo? Jak se sousedé smířili s tím, že přišli o známé? Co o odsunech a přesunech obyvatelstva říkali svým dětem? Jaké to je, vidět na hřbitovech stále přítomné mlčící připomínky historických traumat?
Osudy jednotlivců ovlivňují rodiny a společenství. Tvoří příběhy vesnic i celých území a přeneseně mají vliv nejen na naši zemi, ale i na celou Evropu. Kolik této historické bolesti bylo zaléčeno a kolik se přenáší na další generace? Nakolik je neporozumění dnešního světa jen odrazem minulých útrap? Nakolik lze xenofobii a nenávist přičíst zkušenostem našich předků, o kterých se nemluvilo?
Pomalu se posouvám dále a na náhrobku vidím nápis Spinkej v pokoji. Dochází mi, že stojím u dlouhé řady dětských hrobů. Dopadají na mě osudy žen a rodin, které přišly o to nejcennější, co měly. Miminka, která zemřela pár dní po porodu, ale i starší, pětiměsíční, dvouletá. Narodila se a zemřela. Proč?
Slzy tu už nepřemůžu. Jen dýchám a napojuji se na tíži lidského bytí, jehož jsem součástí. Cítím bolest svých ztrát, cítím bolest ztrát mých klientů a klientek a nechávám sebou proudit univerzální pocity, které přesahují do jiných časoprostorů. Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.
Odcházím ze hřbitova ven, opouštím jeho genius loci a jsem vděčná. Za to, že jsem – tady a teď. Za to, že mám rodinu a také že jako terapeutka můžu být u toho, když se napravují rodinné křivdy. Za to, že vím, jaké to je milovat a být milována. Ale i za to, že vím, jak moc bolí někoho ztratit. Silné emoce dělají život skutečným.
Dominika Čechová, psychoterapeutka
COOLna 
Napsat komentář