COOLna

Mayrová analyzuje, že předsudky se skrývají už v tom, jaké výrazy v souvislosti s nezaměstnaností používáme. Například samotné slovo „nezaměstnaný“ evokuje, že normální je být zaměstnaný. Nepříjemně zabarvené jsou pak výrazy, jakými se nezaměstnaní častují, a to oficiálně („sociálně slabí“), i neoficiálně („sociální pijavice“, „příživníci“). Sama pak volí především výraz „chudí“, protože právě o chudobu u nezaměstnaných jde. Ostatně samotné slovo „práce“ (v němčině „die Arbeit“) dříve znamenalo „útrapy, svízel, námaha“. A dnes? Každý pochopí, že dřete, nikdo vám to nerozmlouvá, protože „práce šlechtí“ a buduje naši identitu.

Autorka se ptá, kdo jsou to vlastně nezaměstnaní. Každý z nás si něco představí, když zaslechne výraz „nezaměstnaný“. Každopádně během četby tuto představu poupravíte. Nezaměstnaný totiž může být kdokoli. Ano, mohou to být lidé, kteří nechtějí pracovat, ale také z různých důvodů nemohou, ale nemohou žádat o jiný druh podpory. Může to být člověk po maturitě, který se nedostal na vysokou školu a neví, co dělat. Může to být žena, která prodělala rakovinu a přišla o práci, protože už nezvládá vykonávat práci, kterou měla před nemocí. Může to být muž, který vyhořel ve svém zaměstnání a přemýšlí, co dál. Takových příběhů mohou být spousty.

Součástí knihy je poměrně dlouhá exkurze do historie nezaměstnanosti a vnímání práce. Mayrová také poměrně detailně líčí, jakým způsobem byly zavedeny současné německé zákony ohledně nezaměstnanosti. To vše aby ilustrovala, že systém je založen na nedůvěře. Zatímco daně jsou založeny na důvěře — prostě se čeká, že každý je čestně přizná a zaplatí, sociální dávky jsou založené na nedůvěře. Musíte neustále prokazovat, že opravdu nic nemáte.

Obrovskou devízou knihy Anny Mayrové je to, že ve svojí knize dává nahlédnout do psychologického pozadí chudých. Přiznává se, že důsledkem vyrůstání v chudé rodině je to, že se například bojí otevírat poštu. Později se při rozhovoru s jedním terapeutem dověděla, že je za tím „obecný strach ze života“: „V dětství jsem se naučila, že si nikdy nemůžu být jistá. Přijde mi to škoda, protože si myslím, že moji rodiče udělali vše, aby mě vybavili základním pocitem jistoty. Jenomže svět byl větší a mocnější než oni.“

Mayrová na základě detailů ukazuje zajeté myšlenkové pochody, které se nezměnily ani teď, kdy vydělává a může si leccos dovolit. Líčí tak, jak v supermarketu přemýšlí nad tím, která jablka si koupí — ta levnější, nebo ta, co jsou o pár centů dražší a víc jí chutnají? Dalším dobrým příkladem je jízda taxíkem, která je předražená, a všichni to víme, ale velmi pohodlná. Doteď si každou jízdu sama před sebou musí obhajovat.

Směšný Anně Mayrové připadá mediální diskurz, který je s nezaměstnaností spojený. Zmapuje tak, zda kdy nezaměstnaný vystupoval v televizní talkshow Anne Willové. Výsledkem je zjištění, že do talkshow může být pozvaný pouze ten, kdo už nezaměstnaný není, vypracoval se zpátky do světa normálních a pracujících. Ten, kdo je momentálně nezaměstnaný, tam ale nikdy nevystoupil. Nezaměstnaní smí být vidět pouze v případě, že se stanou zaměstnanými.

Mayrová nenechává nitku suchou, nešetří své kolegy novináře a jejich pohrdavé řeči při psaní reportáží o chudobě. A kritizuje také současný ekologický apel na společnost, který se chudých dotýká úplně jinak. Dokáže se vcítit do chudých a ví, že nejíst maso je luxus. A že odepřít si dovolenou u moře je odepírání až ve chvíli, kdy tam jezdíte opravdu často.

Autorka také kritizuje mýtus o rovných šancích a osobním vlastnictví: „Nyní se stále jasněji ukazuje, že status jednotlivce nespočívá ani tak na jeho počinech, jako na jeho původu. Vlastnictví bytů se například stalo nejdůležitější formou ukládání kapitálu, ale schopnost nabývat nemovitosti přichází teprve tehdy, když už majetní jste. Vlastnictví obytného prostoru není žádný vlastní počin, je to ale nejlepší způsob, jak v Německu zbohatnout. Musíme se ptát, zda nám to přijde správné. Přinejmenším musíme uznat, že výkon už nevede přímou cestou k blahobytu, nýbrž že blahobyt vede k ještě většímu blahobytu — a že tím pádem všichni lidé nemají stejná práva a možnosti.“ A to tento názor pronáší v zemi, kde ve velké míře převažuje nájemní bydlení. Co teprve Česká republika, kde se po revoluci z vlastnění nemovitosti stal fetiš?

Možná si myslíte, že tahle kniha je přece „moc německá“. Ano, vychází z německých reálií, a ano, vyžít ze sociálních dávek v Německu je na rozdíl od Česka jakž takž možné. Jenže Mayrová pojednává především chudobu a bídu. Možná si říkáte, proč vlastně v téhle době číst další knihu o tom, že všechno je hrůza. Jenže Mayrová vás přesvědčí, že není. A kromě toho v závěru nabízí i několik řešení.