COOLna

Propalestinské protesty se konají na 130 amerických univerzitách a mobilizují se už i střední školy. Stávky a pochody středoškoláků se konají v Chicagu, v Oregonu, v Texasu i leckde jinde. V Kongresu si toho všimli Republikáni a jimi vedené výbory předvolávají ředitele škol k výpovědím s tím, že budou muset vysvětlovat šíření a toleranci antisemitismu na školách.

Nejde jen o věk a emoce mladých lidí, ale hlavně o to, odkud získávají informace. Zatímco starší generace na Západě spoléhají na tradiční média (tištěná a internetová), mladší generace získávají informace výhradně ze sociálních sítí. Skrze Instagram a TikTok sledují fotografie a hlavně videa z Gazy. Ty fotografie a videa jim pak nejdou dohromady s oficiální pozicí a diplomatickou aktivitou jejich vlád. V dnešní době jde vždy o souboj narativů a mladší generace vidí úplně jiné příběhy než ta starší.

Jde i o generační zlom. Na jedné straně jsou ti, kteří pamatují holokaust a dobu, kdy byl největším tématem , a pro ty je třeba vždy stát za Izraelem, ať to stojí, co to stojí. Na straně druhé jsou mladší, pro které je Izrael jenom mocný stát na Blízkém východě, který ničí Gazu a anektuje území na Západním břehu.

Ale tak jednoduché to není..
Zásadní faktor je také demografická struktura západních zemí. Narůstá vliv muslimských voličů, klesá síla voličů židovského původu. Sponzoring univerzit ze strany podnikatelů židovského původu klesá a roste sponzoring z bohatých muslimských zemí. Na evropských a amerických univerzitách se podporuje progresivismus a neomarxismus, který pak logicky portrétuje Izraelce jako bílé kolonialisty a Palestince jako oběti. Výuka o hrůzách holokaustu je bohužel na ústupu. A mohli bychom pokračovat dlouho.

Nejde jen o západní univerzity. Walter Russell Mead si v komentáři pro americký deník The Wall Street Journal všímá toho, jak se šíří narativ, že za utrpení lidí v Gaze může především Amerika, která podporuje Izrael. Veřejné mínění v Indonésii nebo v Malajsii začíná být ostře protiamerické. Spotřebitelé bojkotují americké řetězce jako McDonald anebo Starbucks, kterým prudce klesají prodeje. V Malajsii museli dočasně zavřít sto restaurací KFC, a v Indonésii dokonce napadají zaměstnance kaváren Starbucks.

Pravděpodobně díky tomu skončí delikátní pokusy nastartovat formální vztahy mezi Izraelem a Indonésií, která je nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Malajsie je zase důležitý regionální hráč s rychle rostoucí ekonomikou. A Indonésie bohatá na zdroje je zásadní pro rovnováhu sil v jihovýchodní Asii. Oblast je důležitou arénou pro světovou diplomacii. Situace samozřejmě využívá Čína, která neváhá zdůrazňovat, jak se její politika vůči Blízkému východu liší od té americké. Čína nedávno hostila debatu mezi palestinským Hamásem a Fatahem po té, co podobné rozhovory proběhly v Moskvě. Čína a Rusko využívají situace, aby vrazily klín mezi ASEAN a Západ.

Dosavadní spojenci Ameriky v pacifické oblasti se už podle W. R. Meada postupně smiřují s tím, že ať již bude ve Spojených státech prezidentem kdokoli, americký protekcionismus bude na vzestupu, a to vůči přátelům i nepřátelům. Nyní se ale pozornost soustředí na úpadek Amerikou garantované bezpečnosti obchodních tras.

Neschopnost či neochota Ameriky zasáhnout vůči Hútíům v Jemenu a jejich pirátskému ostřelování lodí může vést leckoho k otázce, zda má bezpečnou plavbu zařizovat Írán, nebo Rusko. Leckdo se táže, zda má Amerika vůbec nějakou strategickou vizi, diplomatickou kompetenci a sílu vypořádat se s třemi krizemi najednou. Když Amerika neví, jestli chce zastavit Hamás, Rusko, Írán, nebo Hútíe, jak by mohla zastavit Čínu?

Jan Macháček