COOLna

Tělo letící včely nebo čmeláka získává kladný elektrický náboj, který vzniká převážně třením křídel o vzduch. Včely i čmeláci se „nabíjejí“ opravdu vydatně, protože křídly mávnou více než dvěstěkrát za sekundu. Mezi hmyzem to není nijak výjimečný výkon. Rekordní frekvenci naměřili vědci drobným pakomárcům, kteří zvládají víc než tisíc mávnutí za sekundu.

Hmyz dokáže elektrický náboj využít. Kladně nabité tělíčko včel a čmeláků k sobě elektrostatickými silami přitáhne pylová zrna na vzdálenost i několika centimetrů. Letící hmyz tak nabírá pyl i z květin, na které neusedne a pouze je míjí.

Elektricky nabité jsou i rostliny. Jejich záporný náboj se však přistáním kladně nabitého hmyzu vybije. Včely a čmeláci tak poznají, zda před nimi usedl na květ někdo jiný.

„Vybitým“ květům pak nevěnují pozornost, protože jejich zásoby nektaru nejspíš vybral nedávný návštěvník. V některých situacích představuje kladný náboj těla hrozbu. Pavouci budují síť se záporným nábojem a kolem prolétající kořist je do ní vtahována.

Zemská atmosféra nese vždycky nějaký elektrický náboj, a to dokonce i za naprosto klidného počasí, kdy není v dohledu jediný bouřkový mrak. Rozdíl mezi elektrickým nábojem povrchu země a ovzduší se mění. Někdy prudce narůstá. Někteří pavouci toho využívají k vypouštění elektricky nabitých vláken, která je jako balon vynesou do výšky. Pavouci létají jako „babí léto“.

Zatímco elektrické náboje jednotlivého hmyzu vědci velmi dobře znají, náboje hmyzích hejn zůstávaly stranou jejich zájmu. O nápravu se pokusil britský tým vedený Ellardem Huntingem z University of Bristol, který změřil elektrický náboj včelích rojů vylétajících z úlu. Výsledky zveřejnil vědecký časopis iScience.

Běžný včelí roj zvýší po vylétnutí z úlu během tří minut rozdíl v nábojích mezi zemí a ovzduším nad úlem na sto voltů na metr. Mohutné roje čítající desetitisíce dělnic vytvoří rozdíl v napětí až tisíc voltů na metr. Generují tak rozdíly v elektrických nábojích, které jsou šestkrát vyšší než u mračen písečných bouří. Sílu náboje běžných bouřkových mraků předčí roj osmkrát. Na rozdíl od mračen je ale náboj včelího roje soustředěn do malého prostoru.

Pečlivá měření Hardingova týmu odhalila, že velikost elektrického náboje závisí na hustotě roje včel v roji. Na základě této zákonitosti vědci odvodili náboje, jaké můžou vytvářet saranče stěhovavé létající v hejnech čítajících obvykle od čtyř do osmi miliard jedinců. Obří hejna, jejichž popis je znám už z bible, zaberou po usednutí na zem plochu přes tisíc kilometrů čtverečních a na té pak spasou, co se dá.

Za den zkonzumuje velké hejno sarančí úrodu, která by nasytila tři a půl milionu lidí. O leteckých schopnostech sarančí se přesvědčili v říjnu a listopadu roku 1988 obyvatelé Karibiku, když k nim po nonstop letu dlouhém pět tisíc kilometrů dorazila přes Atlantik hejna ze západní Afriky. Sarančím pomohly teplé východní větry.

Ellard Harding a jeho spolupracovníci spočítali, že obří hejna sarančí mohou vytvořit elektrický náboj srovnatelný se skutečným bouřkovým mračnem. Hejno hmyzu asi nikdy nevytvoří podmínky, za jakých by se náboj z těl sarančí uvolnil v podobě blesku. Pohyb takové masy elektricky nabitých živočichů přesto může významně promluvit do vývoje počasí na rozsáhlých územích.

Elektrické pole ionizuje prachové částice v ovzduší a ovlivní tak jejich pohyb. Prachové částice sehrávají roli tzv. kondenzačních jader, na nichž se sráží vodní pára do kapiček a které tak přispívají ke vzniku oblačnosti. Podobně může elektrické pole ovlivnit pohyb a sedimentaci částic smogu, popela vyvrženého do ovzduší při sopečných erupcích nebo částic sazí z rozsáhlých požárů.

„Snad nám to pomůže k pochopení takových záhad, jako je třeba výskyt velkých prachových částic daleko od místa jejich původu na Sahaře,“ říká o výzkumu nabitých hejn hmyzu Harding.