COOLna

Vypěstoval jste si za roky u policie intuici a při výslechu podezřelých jste předem vytušil, kdo je vrah?
Spíš odhadnete, jestli s tím případem má něco společného. Nemusí to být přímo vrah. Nikdy jsem ale nedal na vizáž, ta je zavádějící, nemůžete vinu či nevinu odhadovat podle toho, jestli vám je někdo sympatický. Spíš pozorujete, jak se kdo chová. Když předvedete člověka podezřelého z vraždy, už podle jeho chování z devadesáti procent poznáte, jestli v tom jede nebo ne.

Co je na jeho vystupování zvláštního?
To nechci příliš rozvádět, abych nedával zločincům návod.

Prozraďte aspoň něco.
Předvedete člověka, a než připravíte výslech, necháte ho nějakou dobu sedět s dozorem v čekárně. A on se ani jednou nezeptá, proč tam je. To si říkáte: Aha, asi to dobře ví a vyčkává, co na něj máme.

Stává se, že se někdo z vyslýchaných chce začít s policistou prát? Obvykle se tohle odbude při zadržení či předvedení někde na ulici, v bytě, v hospodě… V budově policie se většina předvedených už zklidní. Ale nemusí to být pravidlo. Vždycky jsem kolegům říkal, že do hlavy nikomu nevidíme. Může to být zdánlivě slušný svědek, jenže během normálního hovoru mu položíte nějakou otázku, která ho vyprovokuje k nečekaně bouřlivé reakci. U nás na oddělení vražd se to nikdy nestalo, ale třeba kolegovi z majetku jeden vyslýchaný tak vypěnil, že v kanceláři rozsekal nábytek včetně skleněné vitríny. Takže se u toho pořezal a šetřila to inspekce, což je vždycky nepříjemné.

Podle čeho jste si vybíral do týmu nové policisty?
Snažil jsem se o nich zjišťovat co nejvíc informací, a to nejen profesních. Jako sportovce mě zajímalo i to, jestli mají vztah ke sportu. Kdo sportuje, má lepší fyzičku, ale taky se dokáže od práce líp odreagovat. Záleželo mi také na tom, jak se uchazeči chovají v kolektivu. Někdo může být šikovný, inteligentní, ale sám člověk na vraždách nic nezmůže. A pokud nezapadne mezi ostatní, ještě vám kolektiv rozloží.

Měl jste pod sebou samá kriminalistická esa?
Kolektiv by měl být různorodý. I nosiči vody jsou důležití. Pokud by byly v kolektivu jen samé hvězdy, nefungoval by. Občas jsem od lidí z jiných oddělení slýchal přezíravé narážky: Hele, jak tam můžeš mít toho či onoho? Já ale věděl, že to je poctivý kluk, který by za oddělení dýchal, a že když mu řeknu, aby obešel všechny byty ve čtrnáctipatrovém paneláku, tak neskončí, dokud se mu neotevřou i poslední dveře.

Jak jste si u nováčků ověřoval, jestli budou mít žaludek na kontakt s mrtvolami zavražděných obětí? Někdy to je přece otřesný pohled.
Neznám člověka, který by na vraždách skončil, protože tohle neunesl. Jestli někdo odešel, tak spíš kvůli stresu. Měl jsem mladého vyšetřovatele, dobrého a svědomitého kluka, který mi říkal, že jakmile má mít v pondělí výslech obviněného s jeho advokátem, už v sobotu je mu z toho špatně. Takže přešel do jiného útvaru.

Jak jste bral práci v mordpartě vy?
Jako nejzajímavější práci, co znám! Žádná vražda totiž není stejná. Jeden týden jste mezi bezdomovci, další se pohybujete mezi podnikatelskou smetánkou. Je to akční práce s lidmi, nenudíte se, pořád se děje něco nového, pořád se musíte učit. Jako vedoucí jste ale pod velkou kontrolou novinářů. Když se něco nedaří, hned se do vás obujou, což není nic příjemného.

Josef Mareš

(Strávil u policie téměř třicet let a zažil i divoká devadesátá léta. Byl u vytahování sudů z Orlické přehrady, mluvil s tak otrlými lidmi, jako byli Jonák, Mrázek či Roubal, a vyšetřoval několik přestřelek, do kterých byla zapletena mafie. Mezi jeho nejznámější případy z novější doby pak patří pražský taxivrah, pátrání po zmizelé Aničce či vražda novináře Michala Velíška.)