COOLna

A do toho jeho přítelkyně, která brala piko jen nárazově, otěhotněla.
„Tak jsem s tím sekl a našel si práci. Normálně pingla v hospodě, šlo to celkem dobře. Měli jsme byt, narodila se malá, zvládali jsme to. Jenže s miminkem bylo potřeba stále víc peněz, jedna výplata a rodičák na zaplacení účtů nestačily,“ vysvětluje, proč se po dvouleté epizodě k dealování, a také braní, zase vrátil. A tak teď sedí tady.
„Jseš překvapenej, že jsi skončil ve vězení?“
„Ne,“ usmívá se.
„Ne?“
„Když prodáváš drogy, počítáš s tím, že skončíš v base. To je snad jasný. Jde jen o ten čas. Natahuješ čas, kterej máš venku, a počítáš ztráty a výnosy. Měníš dobrej život za vědomí, že stejně půjdeš sedět. Čím později a na co nejkratší dobu oproti životu venku, tím líp.“
„A jak jseš s tímhle poměrem ty osobně spokojenej?“
„Jakž takž, nestěžuju si. Stálo to za to.“
„Stálo to za to. A znáš někoho, kdo se dealováním uživil a neskončil ve vězení? Jde to?“
„Jde.“
„A když bereš?“
„Tak to ne, to nejde,“ rozesměje se Libor na celé kolo.

Asi těžko si představit společenskou skupinu, která by vzbuzovala tak malou míru solidarity jako právě zaměstnanci vězení. Za jakých podmínek a za jaké mzdy pracují, se nikdo neptá. Jejich práci provází opakované pocity rezignace a beznaděje. A to nejen proto, že recidiva v České republice je opravdu vysoká. Míra návratnosti za mříže je v Česku kolem 70 procent, což znamená, že po propuštění se zpátky do vězení vrací téměř tři čtvrtiny lidí. To poskytuje spoustu prostoru k pochybám o celém systému viny a trestu v kulisách českého vězeňství. Neubrání se jim ani bachaři.
„My tady do těch lidí bezpochyby vkládáme nějakou naši vlastní emocionální i praktickou práci. A pak se běžně stane, že někdo dokončí výkon trestu a za pár měsíců je zpět. Vrátí se totiž do sociálního prostředí, v němž je náchylný znova páchat kriminální činnost,“ zamýšlí se Marek nad koloběhem, jehož je několik desítek let součástí coby aktér i pozorovatel v jednom.

Nepřímo tak naráží na jeden z hlavních problémů, které se dotýkají i samotné problematiky užívání drog: vystoupit ze vzorců chování není ani po absolvování trestu odnětí svobody (a s ním často spojené léčby) jen tak. Lidé, kteří vycházejí z vězení, mohou být motivovaní. Mohou si přát, aby se už s ničím nikdy „nezapletli“. Ale poskytuje jim společnost pro jejich doléčení dostatečné podmínky? Umí je i po návratu z vězení podpořit, aby si i přes velké stigma, které se k pobytu ve vězení váže, našli práci? Důstojné bydlení? Jiné zázemí než to, které přispělo k jejich kariéře kriminálníků? Aby vyměnili všechny své dosavadní životní kruhy za jiné? A lze to vůbec? Míra recidivy nám na tyto otázky dává minimálně nějakou odpověď.

Podle odhadů je v českých věznicích 80 až 85 procent lidí s drogovou závislostí. Trestná činnost spojená s drogami je jedním z nejčastějších důvodů nástupu do vězení. Policejní statistiky uvádí, že „drogová kriminalita má vzestupnou tendenci, současně klesá věková hranice prvouživatelů psychotropních látek. Samotné zneužívání těchto látek je velmi často spjato s trestnou činností majetkového charakteru. Drogy jsou drahé, závislé osoby potřebují na jejich nákup denně až několik tisíc korun. Finanční prostředky velmi často získávají trestnou činností či prostitucí. Jak z praxe vyplývá, převážnou část krádeží páchají uživatelé drog.“

Trestná činnost v souvislosti s drogami zahrnuje čtyři druhy trestné činnosti. Prvním jsou trestné činy spočívající v porušování drogové legislativy označované také jako primární drogová kriminalita. Pro ostatní se používá termín sekundární drogová kriminalita – ta zahrnuje trestné činy pod vlivem drog, ekonomicky motivovanou trestnou činnost problémových uživatelů drog a závislých a systémovou trestnou činnost související s výrobou a distribucí drog.

Drogy si lze opatřit prakticky v každém vězení v Česku. Na donášce se nejčastěji podílejí návštěvy, ale nezřídka i samotný personál vězení. Jejich ceny za mřížemi jsou oproti cenám „na svobodě“ astronomické. Za gram pervitinu se za mřížemi platí i osm tisíc korun. To je osmkrát víc než na ulici. Programů, jako je ten, který v textu popisujeme, pomalu přibývá. Na jejich zakládání a fungování se kromě samotných věznic podílí i řada neziskových organizací, jako jsou Podané ruce či Sananim. Dostupnost adiktologických služeb za mřížemi však vzhledem k vysokému počtu lidí s drogovým návykem stále není adekvátní. Ještě nedostupnější je pak kvalitní síť podpůrných programů, které by lidem po výkonu trestu umožnily navrácení se do společnosti a zvrátily koloběh recidivy směrem k lepším číslům a hlavně životům bývalých vězňů i jejich blízkých.