COOLna

Monika mě oslovila otázkou: “Jak ho mohu změnit?” Blížil se zrovna Silvestr 2021 a ona ztěžka polykala pokažené Vánoce. Požádal jsem ji, ať se soustředí na nový rok 2022 a předsevzetí, jež si lidé dávají. Proč? Aby viděla, jak je lidé nedodrží. Jak lidé nedokážou změnit ani sami sebe. Jak by mohli ještě změnit druhé?

“Člověka nelze změnit zvenčí. Člověk se může změnit jenom zevnitř. Aby se změnil zevnitř, musí chtít. Především musí chtít vidět chybu, kterou dělá,” zdůraznil jsem. “Nelze změnit člověka, který ve svém jednání vůbec nenachází chybu nebo problém,” ujistil jsem ji. “Člověka je možné pouze přimět, aby chybu viděl. Ale zda ji uvidí, přizná a odstraní, to všechno je pouze na něm.”

U konkrétního jiného případu položil kardinální otázku: Proč věříte ve změnu jiného člověka, když změnu jiného člověka nemáte ve své moci? Potažmo: Proč lidé, na kterých Vám záleží a kteří zůstávají v toxických vztazích, věří ve změnu svého protějšku, ačkoli se už mnohokrát přesvědčili, že tuto změnu nemají ve své moci?

…pomohl i protistraně – tomu člověku, který se zacyklil ve svých lžích, falších, nevěrách a již ví, že dělá chybu, jen ji (například vinou svého horečnatého ega) neumí veřejně přiznat. A tak ji dusí v sobě a navenek třeba i svého partnera obviňuje, například stylem: “Všechno je Tvá chyba. Chodím za jinými, protože Ty nejsi dost atraktivní, sex je s Tebou nudný, podívej se na své vrásky…” a jiné hnusy, které ještě ubíjejí sebevědomí milujícího člověka.

Jak je možné, že i v tomto případě napadaný člověk zůstává? Vysvětlení je v takzvané projekci.

Projekce znamená, že si člověk “promítá” do druhého své vlastní představy, hodnoty, postoje. Je-li pro mě něco normální, pak to přirozeně (podvědomě) očekávám i od druhých. Ano, všichni posuzujeme druhé podle sebe. Podvědomě předpokládáme, že udělají to, co bychom na jejich místě zcela samozřejmě a automaticky udělali my. Příklad: Přistihne-li nás někdo při lži či nevěře, může nám připadat přirozené se přiznat, omluvit a už to neopakovat. Jenže problém je v tom, že tento postoj vypovídá o NAŠEM charakteru. Ale druzí lidé nejsou my.

Stejně přistupujeme ke změně druhého člověka. Jestliže víme, že (viz případ Moniky) partnerovi škodí alkohol, že ho činí nesnesitelným člověkem, že zabíjí náš vztah, pak je pro nás přirozené očekávat, že s pitím přestane. Proto automaticky věříme jeho slibům a jsme tolerantní, když je nedodrží. Znovu je to projekcí: Myslíme si, že kdybychom my nedodrželi slib a znovu přísahali na změnu, tentokrát bychom už svůj slib dotáhli.

Z toho plyne: Projekce způsobuje, že neopouštíme lidi, protože v nich podvědomě vidíme sebe, své lepší Já. Nemění-li se druhý, posuzujeme to SVOU hlavou. “Proč to tentokrát nezvládl?” ve skutečnosti znamená: “Proč bych to já nezvládl?” A tak se stane, že žijeme ne se skutečným člověkem, jaký je, ale s přeludem, iluzí, chimérou, kterou si o jiném člověku vytváříme a která je víc naším vlastním klonem. Zkrátka věříme, že se druhý nakonec zachová tak, jak bychom se na jeho místě zachovali my. Změní se tam, kde bychom se už změnili my. A to je fatální chyba.

Uvádím to na příměru k divočině: Představte si, že jdete buší a proti Vám běží lev. Pokud si myslíte, že Vás nesežere jen proto, že Vy lvy nejíte, můžete skončit velmi špatně. Stejně jako když toxické protějšky v čele s agresory nebo manipulátory posuzujete podle sebe.

Z hlediska psychologie pak – věříme-li v lepší Já svého protějšku, které přitom neexistuje – dosáhneme tří negativních účinků, jež mají jedno společné. Jsou přesně opačné, než jaké chceme:

Protějšek NEMÁ důvod se měnit. Jestliže svůj ubližující protějšek naučíme, že (s ohledem na své dobré srdce) mu dáme vždy novou šanci, pak ztratí jakoukoli motivaci se napravit. Neměl by svou nápravou co získat. Lidé se z pohledu psychologie nejvíce mění ve chvíli, kdy jim hrozí fatální průšvih či ztráta. Příklad: Hrozí-li jim ztráta zdraví nebo dokonce života, daleko spíše skoncují se špatnou životosprávou, se kterou nebyli ochotni pohnout roky. Život se s lidmi nemazlí, a to je velké štěstí lidí. To člověk k člověku je benevolentnější, a to i vinou projekce – umí si představit, jak by se sám cítil na místě hříšníka a že by si také přál “ještě jednu šanci”, protože by ji “určitě využil”. Psychologie toxických lidí ale funguje opačně: Dává-li mi druhý najevo, že mu dále mohu ubližovat a on neodejde, pak mu budu dále ubližovat, protože vím, že stejně neodejde.
Protějšek ZVYŠUJE naši bolest. Psychologie hovoří o kapodastrovém efektu. Kapodastr je pomůcka kytaristy, která se připne na hmatník kytary a umožňuje transponovat skladbu do vyšší tóniny. Proč tento pojem v souvislosti s psychologií? Protože uvidí-li protějšek, že sneseme jednu úroveň ubližování (a neodcházíme), zkusí posunout mez svého ubližování – ublíží nám ještě víc. Sportovci říkají: Každý hraje tak, jak mu soupeř dovolí. Neřekneme-li NE, UŽ DOST, STOP!, jako bychom protějšku sami dovolili, aby pokračoval, své ubližování stupňoval. Dokud nenajde naši hranici.
Zvykáme si na bolest. Člověk je flexibilní bytost, dokáže se přizpůsobit čemukoli, co trvá dostatečně dlouho. Čím déle trvá ubližování našeho protějšku, tím spíše si na to zvykáme a stává se to pro nás normálním. Tím se (viz kapodastrový efekt) plynule posouvá i naše norma. Příklad: Je-li partner od začátku vztahu agresivní a my na to nejsme zvyklí, obvykle se vzpíráme a jsme i schopni odejít. Neodejdeme-li však, agresivita našeho partnera se z “nenormální” stane postupem času “normální”, každodenní, běžnou, všední, očekávanou, samozřejmou. Začne to fackou, kterou polkneme, a končí systematickým bitím, které šokovanému okolí popisujeme jako “jenom laškování” či “důkaz lásky/zájmu”. A tak se stane, že se s toxickým chováním partnera sžijeme.

Opravdu chci změnu?
Toto je nejbolestnější otázka.

Proč je nejbolestnější? Učí nás totiž chápat, že pokud chceme vidět změnu ve svém okolí, musíme ji nejprve vytvořit v sobě. Změnit sebe. Například v přístupu k druhému.

Stejné činy nepřinesou jiné výsledky. A to ani ty naše. Ani partnerovy. Položme si tedy tuto otázku nejprve sami: Opravdu chceme změnu? Opravdu jsme ochotni něco NA SOBĚ změnit? U nás totiž začíná změna celého vztahu. Co ještě jsme ochotni tolerovat, a co už ne? Co ještě jsme ochotni pochopit, a co už ne? Co ještě jsme ochotni akceptovat, a co už ne?

Zlo není vrozené. Děti se rodí jako čistá láska. Zlo, které se u člověka projeví časem, někdo do této bytosti vložil. Jinak řečeno: Zlým se člověk nerodí, ale stává. A za každým zlem v člověku lze najít jiného člověka, který ho takovým učinil. Empatie, soucit, porozumění, vůle pomoci je rozhodně dobrý předpoklad, který však automaticky neznamená úspěch. Změnit se totiž musí chtít i protějšek. Nechce-li, vytváří si zlou karmu. Jeho zlé myšlení mu totiž nevytvoří dobrý život.

Nejčastějším původcem zla v člověku je toxické dětství a převzaté negativní rodičovské vzorce. Ano, i rodiče jsou lidé se svými slabostmi, které pak mohou otiskávat do svých dětí, bezbranných terčů jejich mindráků. Příklad: Když jsem pracoval s Moničiným mužem, vysvětlil jsem mu možné benefity jeho skoncování s alkoholem krásnou příhodou. To se takhle potkají dva bratři, jejichž otec byl těžký alkoholik. Ahoj, jak se máš, co děláš? jsou zvědavi jeden na druhého. První říká: “Ani se neptej. Jsem alkoholik. Co jiného ze mě mohlo vyrůst, když náš otec byl alkoholik?” Druhý se podiví: “Tak to já jsem naopak abstinent. Co jiného ze mě mohlo vyrůst, když náš otec byl alkoholik?” Pro Moničina muže to byl impulz k zamyšlení, že jeho život nevytváří to, co se mu děje, ale to, jak s tím, co se mu děje, nakládá. Viděl-li, co s ním provádí alkohol, měl optimální důvod přestat pít, stejně jako pít ještě víc (aby žal nad svým chováním zapil). Volba byla na něm. On se nakonec rozhodl pro nepití. Dnes, po tři čtvrtě roce práce na sobě, je až extrémním abstinentem. Nedá si už ani rumovou pralinku. A jeho dnešní pocit? Skvělý. Pochopitelně. Protože je borec. Monika má být na koho hrdá. A on ví, proč si to nesmí zkazit.

Kde je vůle, tam je cesta! Vždy věřím v to lepší v člověku, protože s tím špatným se nikomu nežije dobře. Negativní lidé jen používají to špatné v sobě vůči druhým. Jed, kterého jsou plní, plivou na druhé v domnění, že se tím sami pročistí a vyprázdní. Nefunguje to. Tmu totiž nelze vyhnat tmou, jedině světlem. Ale podmínkou je to světlo v životě CHTÍT. “Chcete mít lepší život, nebo ne?” zeptal jsem se Moničina muže při prvním setkání. Těžká otázka pro alkoholika. I on si ale s ní poradil. Zvolil světlo. Cestu, na které jsem mu mohl pomoci. S tmou pomoci neumím.

Moničin muž nebyl u té otázky sám. Stejnou dostala i Monika. “Chcete mít lepší život, nebo ne?” Kdyby se její muž rozhodl pro tmu, znamenal by lepší život pro Moniku budoucnost bez jejího muže. Nebyli u mě proto, aby se rozešli. Byli u mě proto, aby vykročili společnou cestou. Konečně. Poprvé.

Kdyby Moničin muž odmítl, zasloužil by si poznat dar rozlišení, psychologický fenomén, kterého rádi využívají v reality show typu Výměna manželek (Wife Swap). Vystaví někoho, kdo si neváží svého protějšku, ZMĚNĚ – ocitnutí se bez tohoto protějšku. O daru rozlišení se hovoří proto, že umožňuje okamžitě procítit rozdíl mezi tím, co je, a tím, co bylo a už není. Rozlišit, co pro mě protějšek znamená (když vedle mě není, a spolu s ním mi zničehonic chybí i všechny jeho přednosti a benefity).

Dar rozlišení je karmický nástroj, který rád využívá sám život. Nevážíme-li si zdraví, odebere nám ho (onemocníme), abychom si okamžitě uvědomili hodnotu zdraví a vrátili ho zase na seznam svých priorit. Přičemž dokud se o své zdraví nezačneme starat (nezpomalíme), život nám ho nevrátí. V analogii ke vztahům: Dokud se toxický člověk nezmění, vztah se nevrátí.

Není to vydírání. Je to volba. Rozhodnutí pro toho člověka, který si může vybrat: Být s námi, nebo bez nás. Pokud pro něj naše NEpřítomnost není důležitá, pak pro něj nepochybně ani naše přítomnost nemá hodnotu. A v tom případě znamená “lepší život” pro oba život oddělený. On se nebude trápit s námi a my s ním.

Co když mu ale na nás záleží? Pak se o změnu sebe alespoň pokusí.

Ale předpokladem je, že nejprve na nás bude záležet nám samotným. Bez změny v nás nepřijde změna mimo nás.

Pokud se druhý nechce měnit, zvažme, zda nám jeho chování ubližuje (zda jsme ochotni ho akceptovat). Mysleme nejen na to, abychom nebyli sami, ale hlavně aby se opakované toxické chování protějšku nepropsalo do našich psychosomatických problémů.

Pokud druhému nestojíme za jeho změnu, uvědomme si, že to ještě neznamená, že nemáme žádnou hodnotu, ani že ji nebudeme mít pro někoho jiného. Možná jednou toxickému protějšku poděkujeme za to, že nás naučil vážit si mnohem lepšího vztahu.

Pokud se ovšem druhý odhodlá změnit sebe, přepsat své staré vzorce myšlení nebo chování, oceňme ho. Změnit sebe není vůbec snadné. A to zejména s dědictvím, které si protějšek může nést z hluboké minulosti.